Archiv rubriky: Makroekonomika

O čtení studií (a taky o účastnících penzijního připojištění)

Různé studie můžeme “číst” různými způsoby, například přímo od zdroje, z tiskových zpráv nebo z novin. Ukážu tento jednoduchý fakt na jednom příkladu, který není náhodně vybrán. Jedná se o studii think tanku IDEA o penzijním připojištění, kterou jsem sepsal a:
1. je dostupná k přečtení (neváhejte, zdarma!) zde: http://idea.cerge-ei.cz/files/IDEA_Studie_3_2013.pdf

Čtení pomáhá (ilustrační foto). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

(zdroj)

2. píše o ní dnešní MF DNES: ”Ekonom Petr Janský z akademického pracoviště Cerge-EI se pokusil ve své čerstvé studii předpovědět, kdo se zúčastní druhého pilíře. Vychází mu, že zájem spořit na stáří mají nejvíc lidé od středního věku výš a s vyššími příjmy. „Přitom druhý pilíř je ze své podstaty výhodný především pro mladší ročníky,“ podotýká. Důvod je, že za delší dobu zbývající do důchodu více naspoří a jsou nejvíce ohroženi budoucím snižováním státních důchodů a zdražováním zdravotní péče.”

3. vyšla o ní tisková zpráva (doporučuji – výborný poměr ceny, tedy délky, a výkonu!):
“Nová studie think-tanku IDEA při CERGE-EI „Účastníci penzijního připojištění“ identifikuje demografické skupiny, které s největší pravděpodobností vstoupí do nově otevřeného 2. pilíře důchodového systému. Odhady jsou založeny na dosavadním zájmu o účast v již zavedeném 3. pilíři – penzijním připojištění.

Autor studie Petr Janský mimo jiné ukazuje, že účast mužů ve 3. pilíři je v průměru o 8 procentních bodů pravděpodobnější než u žen, ale jejich průměrné měsíční úložky jsou v podobné výši. Výrazně vyšší účast i příspěvky vykazují zaměstnanci s vyššími příjmy, lidé starší a osoby pracující více hodin denně.
Studie dále ukazuje, že více než jedna třetina (36 %) účastníků do 3. pilíře přispívá 500 Kč měsíčně, což byl až do konce roku 2012 strop pro nárok na státní příspěvek ve výši 30 haléřů za každou uloženou korunu. Tyto statistiky naznačují, že velká část dospělé populace má dnes sklon k výrazně vyšší míře dlouhodobého spoření, než které se skutečně realizuje.

K vyšší míře dlouhodobější spořivosti, tj. více účastníků a vyšší úložky, od ledna 2013 motivuje zavedení 2. pilíře a úpravy 3. pilíře. V obou pilířích však existuje další potenciál posílit motivace k dlouhodobému spoření na stáří.”

České korupční peklo a zahraniční daňové ráje

Sešlo se mi za posledních pár hodin, dnů a týdnů několik aktivit, které souvisí s daňovými ráji – které tak úplně ráji nejsou, stejně jako tady úplně nemáme korupční peklo – a rozhodl jsem se je sem ve stručnosti sepsat. Pět aktivit – zhruba vzestupně až po ty nejvážnější:

1. Většina z čtenářů asi náhodou neslyšela můj ranní rozhovor pro Rádio BBC (nemůžu najít online, ale brzo se bude jmenovat Zet) ke včerejšímu odhalení novinářů o daňových rájích, ale případně si mě na stejné téma můžete naladit dnes večer krátce po půl šesté na ČRo Plus.

2. O daňových rájích (a listinných akciích na majitele – viz analýzy zIndex) jsem mluvil i předminulý víkend na Bořit a ničit, záznam mého vystoupení je zde:

3. Od roku 2009 se podílím na mezinárodním projektu hodnotícím daňové ráje “Financial Secrecy Index” (a i o něm jsem mluvil na Bořit a ničit). Nyní připravujeme vydání nového hodnocení na podzim tohoto roku (kde mimo jiné bude opět figurovat i Kypr, ale nově bude hodnoceno i Česko).

4. Spolupracuji s americkým think tankem Center for Global Development na začlenění této problematiky do jejich Commitment to Development Index. Více o tomto někdy příště, nejpozději snad na podzim tohoto roku.

5. Před týdnem jsme vydali s kolegou v rámci Christian Aid studii detailně mapující odklánění zisků z Indie právě pomocí daňových rájů. Celá studie je k dispozici zde v rámci série Occasional Paper. Některé reakce indických médií jsou zde či zde. Rád bych něco podobného ještě rigorózněji zkoumal pro Českou republiku (a třeba se to v brzké době povede). Shrnutí této studie přidávám k dobru v angličtině níže (ale samozřejmě zájemcům doporučuji celou studii):

“In February 2013, the Organisation for Economic Co-operation and Development (OECD) published its report Addressing Base Erosion and Profit Shifting. The report is the OECD’s initial response to the mandate it received in 2012 from some political leaders in developed countries, which showed concern about the problem of tax-base erosion and profit shifting by multinational corporations (MNCs).

In the report, the OECD acknowledges that the current international tax system has not kept pace with developments in the business environment, providing MNCs with plenty of opportunities to exploit legal loopholes and enjoy double non- taxation of income (ie tax-free earnings).

The adoption of profit-shifting strategies by MNCs is identified as one of the main causes of base erosion. According to the OECD, abusive tax avoidance by MNCs raises serious issues of fairness and compliance.

How tax avoidance and evasion can hamper development efforts has been an important area of research in the past few years. This paper contributes to the debate by investigating the link between tax evasion and avoidance, profit shifting and tax havens. Our analysis of financial and ownership data of more than 1,500 MNCs operating in India (which is home to one-quarter of the world’s population who are undernourished) shows that in 2010 those MNCs with links to tax havens reported 1.5 per cent less profits. They paid 17.4 per cent less in taxes per unit of asset and 30.3 per cent less in taxes per unit of profit than MNCs with no such links.

These results strongly suggest that MNCs with connections to tax havens engage in profit shifting more intensively than those with no tax haven links. This confirms the notion that when corporations have taxhaven links they face higher incentives (because of the low tax rates in tax havens) and opportunities (because of the secrecy provisions tax havens offer) to shift income than other MNCs.

According to the OECD, the present situation calls for a review of the fundamentals of the international tax system. Changes to the current international tax rules should reflect how MNCs operate today, and seek to redress the unjust distribution of the global tax base. MNCs should report their profits and pay their taxes where their economic activities and investment are actually located, rather than in jurisdictions where the presence of the MNC is sometimes fictitious and explained by the adoption of tax-avoidance strategies.

Given the relevance of the analysis provided by the OECD in its report, which is supported by the findings of our own research, we suggest that the OECD and the United Nations Tax Committee jointly explore to what extent would an evolution towards unitary taxation with profit apportionment be more appropriate for the taxation of MNCs and lead to a fairer international tax system.”

Kdo je nejvíce zasažen růstem cen?

Míra inflace je důležitá. Pravidelně ji zveřejňuje statistický úřad a ČNB se snaží o její stabilitu. Naše peněženky růst cen pravidelně poznávají na vlastní kůži. Jak ukazuje graf níže, za poslední roky rostly ceny různých skupin zboží a služeb různě. Například ceny oblečení byly v roce 2010 podobné jako v roce 1994, kdežto ceny spojené s bydlením nebo zdravím vzrostly průměrně za stejné období více než trojnásobně.

růst cen - 12 skupin - 1994-2010.jpg

Hodnoty míry inflace však informují pouze o průměrné změně cen, kdežto různé domácnosti nakupují velmi různé zboží a služby.

S Pavlem Haitem v nové studii IDEA ukazujeme, že rozdílné skupiny obyvatel byly díky odlišné struktuře spotřeby vystaveny různým změnám cen.

Jak ukazuje graf níže, nízkopříjmové domácnosti byly za období 1999-2010 vystaveny kumulativnímu růstu cen o téměř 10 procentních bodů vyšší než průměrné domácnosti. Pro domácnosti důchodců byl tento rozdíl přibližně 7 procentních bodů.

(Pro zvídavé: Za těmito rozdíly stojí především velký růst cen energií a fakt, že tyto dvě skupiny obyvatel utrácí větší část svých výdajů za jídlo a nealkoholické nápoje oproti zbytku populace. Další podobné výsledky a jejich zdroje a způsoby výpočtu naleznete ve studii zde.)

Co s tím? Hospodářská a sociální politika vlády by v případech valorizace důchodů nebo úprav parametrů sociálního systému měla brát v potaz tyto rozdílné dopady růstu cen na různé skupiny obyvatel. A samozřejmě jsou tyto výsledky také příležitostí k obecnějšímu zamyšlení o vývoji životní úrovně různých skupin naší společnosti za poslední dvě desetiletí.

Prognózuji, prognózuješ, prognózujeme

Budoucnost je stále ta stejná budoucnost. Ale způsoby, jakými se s ní potýkáme a prognózujeme, se oproti dřívější době částečně změnily u nás i ve světě. O některých zajímavějších (i méně zajímavých) projektech posledních let je – mimo jiné – tento příspěvek.

  1. Existuje dnes něco jako komplexní prognóza ekonomického (sociálního, demografického apod.) vývoje v Evropě a ve světě?
    1. Ano i ne. Ano, mnohé organizace i jednotlivci se snaží o komplexní prognózu ekonomického vývoje ve světě. Ne, podle mého názoru neexistuje ale jeden jediný systém nebo jedno místo, které by si dělalo (oprávněný) nárok na nejlepší možnou prognózu ekonomického vývoje.
    2. Mezi tyto organizace patří například think tanky, univerzity a mezinárodní organizace (jako například agentury OSN, OECD nebo Mezinárodní energetická organizace, které zveřejňují prognózy budoucího vývoje), stejně jako soukromé firmy (z nichž mnohé se na prognózování specializují).
    3. Vlády a jejich organizace jako Evropská komise ve svých strategických dokumentech prognózují také budoucí vývoj – viz česká Strategie mezinárodní konkurenceschopnosti (http://www.businessinfo.cz/cs/podnikatelske-prostredi/strategie-konkurenceschopnosti.html) nebo Energy Roadmap 2050 Evropské komise (http://ec.europa.eu/energy/energy2020/roadmap/index_en.htm)
    4. Existují i menší, ale extrémně zajímavé a inovativní projekty jako je DAGGRE, jehož jsem účastníkem (http://daggre.org/info/). Za pomoci týmu expertů z různých oblastí se snaží vytvořit systém, který dokáže co nejpřesněji odhadnout budoucí vývoj a události.
    5. Dalším velmi zajímavým a inovativním projektem je Intrade (http://www.intrade.com/v4/home/) založený na tržních principech a sázení na různé scénáře budoucnosti (můžete si vsadit na to, že Barack Obama vyhraje v amerických volbách a tak mimo jiné ovlivnit názor tohoto trhu na tuto otázku. Mimochodem implikovaná pravděpodobnost je dnes na 75%).
    6. V České republice se podobnými otázkami kromě vlády, některých firem, univerzit a think tanků, zabývá také například projekt „Česko hledá budoucnost“ (http://ceskohledabudoucnost.cz/index.php/cs/), který v jednotlivých oblastech hledá budoucnost Česka za 15 let. Jsem zpravodajem pro ekonomickou oblast a k dispozici jsou dílčí studie i za další oblasti zde:http://ceskohledabudoucnost.cz/index.php/cs/studie/dilci-studie. Význačným projektem v této oblasti představuje také CESES (www.ceses.cuni.cz).
    7. V mnoha specifických oblastech se i think tank IDEA při CERGE-EI, jedno z mých pracovišť, snaží „prognózovat“, i když takto svou činnost nenazývá.  Ať už se jedná o predikci:
      1.                                                                i.      (prognóza) dopadu změn sazeb daně z přidané hodnoty (DPH): http://idea.cerge-ei.cz/documents/Studie_2011_01_Dane.pdf
      2.                                                              ii.      (prognóza) vývoje zadlužování veřejných financí: http://idea.cerge-ei.cz/documents/kratka_studie_2012_1.pdf
      3.                                                             iii.      (prognóza) vývoje důchodového systému:http://idea.cerge-ei.cz/documents/Studie_2011_02_Penze.pdf
      4.                                                            iv.      (prognóza) dopadu vzdělanosti na růst:http://idea.cerge-ei.cz/documents/Studie_2012_02_Vzdelanost.pdf
      5.                                                              v.      (prognóza) dopadu nevalorizace starobních důchodů: http://iweb.cerge-ei.cz/news/in_the_media/data/kratka_studie_2012_2.pdf
      6.                                                            vi.      (prognóza) dopady rozpadu Eurozóny:http://idea.cerge-ei.cz/documents/kratka_studie_2011_07.pdf
  2. Pokud ano – jak vidí naši budoucnost třeba za 20 let, tj v roce 2032?
    1. Jednoduchý a jednotný obrázek, který by dával dobrý smysl, umí vytvořit málokdo a těžko se mi některý z mě známých pokusů doporučuje. Obecně viz výše zmíněné příklady organizací, predikcí, studií a strategií, ale určitě řadu dalších kvalitních projektů neznám a budu rád za upozornění na ně.
  3. V minulosti se dlouhodobé prognózy zveřejňovaly celkem často, prognostici byli populární osobnosti. Proč oba tyto úkazy vymizely?
    1. Dovoluji si odhadnout, že v západní Evropě k takto výrazné změně jako v Česku nedošlo. Česko naopak šlo z extrému do extrému. Za minulého tzv. komunistického režimu se prognózovalo více, než bylo zdrávo a naopak k přílišnému útlumu prognóz i strategií došlo po Sametové revoluci. Tento útlum je pochopitelný, ale dnes už i vládní a ostatní politická reprezentace pochopila, že je potřeba se zamýšlet nad podobou naší budoucnosti a omezenými kroky, které můžeme využít k jejímu ovlivnění. Strategie (a prognózy) tak přestávají být sprostými slovy a naopak někdy spíše než jejich existence jako v 90. letech chybí jejich realizace.
  4. Není to jako s meteorologií – že totiž jsme schopni předpovědi pouze na velmi krátké časové úseky, nikoli na delší období?
    1. Ano, přirovnání s meteorologií ať už v případě ekonomie nebo obecně pokusů predikovat je na místě. A dokonce i ve velmi krátkém časovém období se někdy velmi rychle mění počasí a podobně je to i s ekonomikou a společností (viz například velké zvraty v hodnocení jednotlivých firem nebo států na trzích nebo nacionalistické či rasistické nálady ve společnosti).
  5. Jaké jsou důvody tohoto „ochromení prognostiky“?
    1. Jedná se z části o specifickou českou (lépe řečeno československou) věc – Prognostický ústav (který na Slovensku, na rozdíl od Česka, ještě v rámci Akademie věd stále existuje - http://www.prog.sav.sk/) byl líhní mnohých významných osob politické scény posledních dvou desetiletí (a možná i tohoto desetiletí!) a prognostika tak byla viditelná nejméně v jejich zosobnění i po změně režimu.
    2. To, že o prognostice nečteme v médiích, může znamenat i změnu jazyka. Místo prognostik dnes možná spíše v podobných situacích nazveme experta ekonomem nebo sociologem.
    3. Jinak v prognózování došlo v posledních desetiletích a letech k velkému vývoji – viz systémy jako DAGGRE nebo Intrade a také detailní prognózy a systémy soukromých i vládních institucí.

Po spolupráci na přelomu roku jsem opět přispěl svou troškou do týdeníku Květy. Výše jsou moje poznámky v odpovědi na jejich otázky. A ano, přiznávám se, podruhé v životě jsem si dnes tento týdeník i zakoupil.

A jako dodatek pár vybraných citátů k prognostice:

“Study the past if you would define the future.”
Confucius

“Knowing too much of your future is never a good thing.”
Rick RiordanThe Lightning Thief

“The future is already here — it’s just not evenly distributed.”
William Gibson

Kocovina z ECB aneb dnešní výhra, zítřejší past

Evropská ekonomická krize ani její hlavní protagonisté si přes léto nevzali prázdniny. Výsledkem je nový plán Evropské centrální banky na záchranu eura „za každou cenu.“ V jejím podání půjde o neomezený nákup dluhopisů zadlužených zemí eurozóny na sekundárním trhu, což má prý uklidnit situaci. Fakticky jsou přínosy tohoto kroku ale velmi nejisté. Existují minimálně čtyři oblasti, kde včerejší dobrá zpráva znamená zítřejší hrozbu.

 

Zaprvé jde o morální hazard: země eurozóny se chová jinak v případě, kdy nese plné riziko zadlužování, a jinak, když toto riziko sníží díky programu ECB. Tím, čím se centrální banka snaží řešit situaci zemí v problémech, zároveň vytváří lepší podmínky pro všechny zadlužené země. Mít dluhy bude levnější, země budou mít menší motivaci se dluhům vyhnout.
Nákupy vládních dluhopisů také dostávají ECB do oblasti fiskální politiky a snižují její nezávislost. Alespoň podle ortodoxního pohledu na roli centrální banky, který říká, že by se měnové a rozpočtové politiky neměly příliš míchat. Nezávislost centrálních bank se ujala proto, aby vlády nevyužívaly jejich tiskárny k umělému naplňování státních rozpočtů, které by nakonec vedlo k inflaci. Nyní dochází k jinému, nicméně velmi podobnému naplňování státních pokladen. Nákup dluhopisů ECB snižuje náklady na dluh, a tedy jeden z důležitých výdajů státních rozpočtů. Rizika s tím spojená jsou možná dokonce větší než u standardního tištění peněz.
Zatřetí, ECB na sebe bude brát velké riziko. V případě nesplácení dluhopisů může být banka velmi vážně zasažena ztrátou jejich hodnoty. Ještě při restrukturalizaci řeckého dluhu měla ECB vymíněno exkluzivní postavení mezi věřiteli, a odpisy proto měla nižší než ostatní vlastníci řeckých dluhopisů. Od teď by se ale měla ECB v případě restrukturalizace dluhu postavit na stejnou úroveň jako například soukromé fondy. To sice možná zvýší efektivitu těchto nákupů, současně ale přináší riziko velkých ztrát. A také zvýšení nestability v případě další restrukturalizace dluhu jedné nebo více zemí eurozóny. Jenže – má ECB dostatečnou důvěru trhů? Budou jí věřit, že v případě skutečných problémů nebude znovu vyžadovat exkluzivní postavení?
A nakonec, podmínky, které musí země plnit, aby ECB koupila její dluhopisy, zpomalují samotný nástup pomoci. V posledních třech letech jsme byli několikrát svědky toho, kdy Evropa musela ze dne na den vyřešit velký problém. K tomu ale do budoucna potřebuje možnost rychlého řešení, což plán ECB nenabízí. Zůstává také otázkou, jak se banka zachová ve chvíli, kdy by země přestaly plnit stanovené podmínky.
Zatím se jedná pouze o plán. Navíc plán, který nepodpořil jeden člen rady ECB, nejspíše prezident Bundesbanky Jens Weidmann, a tedy Německo. Jenže možnost neomezeně odkupovat dluhopisy zadlužených zemí neděsí jen německé politiky a ekonomy. Nakolik je potom možné brát plány ECB jako jisté? Jedna věc je mít dostatek hlasů pro vybraný plán, druhá věc je mít dostatek vůle a podpory pro jeho aplikaci v případě výrazného zhoršení stavu Španělska nebo Itálie. Dlouhodobá rizika nově představeného plánu ECB jsou vysoká. Jediné, v co můžeme doufat je, že ECB ze všech špatných možností vybrala tu nejlepší.

 

Vyšlo v Hospodářských novinách v pátek 7.9.2012.

O autorovi| Petr Janský autori@economia.cz ; Autor je ekonom IES FSV Univerzity Karlovy a výzkumník think-tanku IDEA při CERGE-EI.

(http://jansky.blog.ihned.cz/c1-57381620-kocovina-z-ecb-aneb-dnesni-vyhra-zitrejsi-past)

Méně je někdy více aneb o provázanosti vládních hospodářských politik

Oblíbeným ekonomickým ukazatelem posledních let je poměr dluhu veřejných financí vůči hrubému domácímu produktu. Co nám mimo jiné říká?

Většina ekonomů by se obecně shodla na pozitivním vlivu zvýšených vládních výdajů v době nízkého ekonomického růstu. To se ale ve velké míře v České republice neděje a místo toho v médiích častěji slyšíme o škrtech. Vyšší vládní výdaje by totiž mimo jiné zvýšili výše zmíněný ukazatel dluhu, což by mohlo je nevítané ať už samo o sobě nebo jako signál do zahraničí a finančním trhům. Diskuzi o tom zda je to tak správně nechme na jindy a podívejme se, co nám tento jednoduchý ukazatel říká dalšího.

To že tento ukazatel nemá jen čitatel (dluh) ale i jmenovatel (HDP) diskutoval na nedávné ideové konferenci své strany i pan premiér: „prioritního cíle kabinetu – vyrovnaných rozpočtů – nelze dosáhnout bez rostoucí ekonomiky“. Ano. Růst HDP přirozeně snižuje tento ukazatel dluhu a při jeho poklesu je tomu naopak. Za rostoucím ukazatelem dluhu, jak jsme v nedávné studii o udržitelnosti veřejných financí ukázali zde, tak nejsou zdaleka jen rostoucí výdaje spojené především se stárnutím obyvatelstva, ale přirozeně také očekávaný relativně nízký budoucí ekonomický růst.

I tento jednoduchý ukazatel nás tak potvrzuje v tom, že ekonomika je komplexní systém a jednotlivé kroky vládní hospodářské politiky by toto měly brát v potaz. A to více než je tomu dnes, ačkoli některé snahy v rámci koordinace reforem a agendy Evropy 2020. Když odhlédneme na chvíli od politických problémů a realizace vládních plánů, vidíme řadu pokusů o změnu fungování veřejných politik. Ať už to jsou reformy, méně promyšlené škrty, dlouhodobě zaměřené strategie konkurenceschopnosti nebo exportu či v nedávno slíbená prorůstová opatření, na první pohled se množství plánů současné vládě brát nedá (o podobných otázkách jsem včera diskutoval s Janem Procházkou, členem NERV, na Rádiu Česku).

Místo kvantity bych tak rád viděl ve vládních krocích více kvality. Ať už vláda učiní ekonomické předpoklady a politická rozhodnutí jakákoliv, svět rychle připravených a ne kvalitně ohodnocených a diskutovaných balíčků, jedno jestli škrtacích nebo prorůstových, není pro ekonomiku to pravé. Někdy je méně opravdu více.

Veselé Velikonoce

Zdroj dat: Český statistický úřad (ceny vajec převedeny pomocí míry inflace na porovnatelné ceny roku 2010). Český statistický úřad ceny z posledních dvou let zatím v této tabulce neaktualizoval, ale my si je pamatujeme z obchodů a tak je dokážeme sami porovnat s posledními dvaceti lety.

Diskuze o valorizaci důchodů a pár dalších důležitých tématech

Přispíváním do veřejné diskuze přímo skrz média trávím relativně velmi málo času. Přesto předpokládám, že tyto příspěvky do médií jsou pro většinu čtenářů tohoto blogu zajímavější, než například moje akademické články (i když na psaní o nich snad také dojde). V posledních několika týdnech jsem přispěl svou troškou do veřejné diskuze o:

1. Valorizaci starobních důchodů. V pořadu Interview ČT24 jsem 13.3. prezentoval výsledky dvou dřívějších studií IDEA (jednak s Danem Münichem o valorizaci a krátce diskutována byla také společná studie s Ondřejem Schneiderem). Celý dvacetiminutový záznam je k dispozici zde.

 

2. Nezaměstnanosti. V této výměně Jana Macháčka:

Hodnotit českou nezaměstnanost dnes nelze černobíle. Na jednu stranu má Česká republika více nezaměstnaných, než by si kdokoliv z nás přál. Na druhou stranu s mírou nezaměstnanosti pod deseti procenty patříme v Evropě k premiantům.

Test únosnosti míry nezaměstnanosti tak právě nyní neprobíhá v České republice, ale spíše v jiných evropských zemí, například právě ve Španělsku. Zároveň reakce demokraticky volených zástupců nebo části společnosti v ulicích nejsou jen reakce na nezaměstnanost, ale i odrazem širších společenských a ekonomických změn a dlouhodobých trendů či frustrací.

Když už se zaměříme na nezaměstnanost, je dobré připomenout i další důležité aspekty nezaměstnanosti vedle její procentní míry. Patří mezi ně například délka nezaměstnanosti, využívání částečných úvazků nebo demografické složení nezaměstnaných lidí. V neposlední řadě pak také nezapomínejme na lidi, kteří rezignovali a již aktivně nehledají práci a nejsou tak v těchto statistikách uvedeni ani mezi nezaměstnanými. Paradoxně tak můžou poněkud uměle snižovat míru nezaměstnanosti.

 

3. Roli centrální banky v této Výměně a zde:

Co si myslím o možnosti, aby centrální banka kromě cenové a měnové stability dbala také na hospodářský růst? Výborný, ale samozřejmě ne nijak nový nápad, jak uvádí Jan Macháček na příkladu USA. A navíc, i v Česku dnes platí, že centrální banka dbá kromě cenové stability do určité míry také na hospodářský růst. A jak se teď dívám, v zdůraznění tohoto faktu mě již předběhli mnozí kolegové výše.

Česká Národní Banka: “…hlavním cílem její činnosti péče o cenovou stabilitu. Dosažení a udržení cenové stability, tj. nízkoinflačního prostředí v ekonomice, je trvalým příspěvkem centrální banky k vytváření podmínek pro udržitelný hospodářský růst. Předpokladem účinnosti měnových nástrojů vedoucích k cenové stabilitě je nezávislost centrální banky. ČNB rovněž podporuje obecnou hospodářskou politiku vlády, pokud není tento vedlejší cíl v rozporu s cílem hlavním.” To, zda by hospodářský růst nebo něco jiného mělo být zohledněno více či ještě explicitněji než je tomu dnes a podobné otázky, nechám s radostí povolanějším diskutérům.

 

4. Vliv nepodepsání poslední evropské fiskální smlouvy. V této Výměně a zde:

Skutečnost, že si Španělsko podle všeho vyjednalo výjimku ve smlouvě o rozpočtové odpovědnosti, může být interpretována i jinak, než činí Jan Macháček.

Tato skutečnost může u nás ještě více zarmoutit ty, kteří smutní nad Nečasovým nepřipojením se k rozpočtové odpovědnosti. Z určitého pohledu by to tak pro Česko byla vhodná smlouva, když se z ní udělují výjimky už před ratifikací. Podle všeho by tak v rámci smlouvy bylo možné zohlednit specifické požadavky České republiky či další případné důvody, kvůli kterým jsme dle vlády k smlouvě (zatím) nepřidali.

Dostává se tedy Česko do izolace? Přinejmenším krůček k o něco větší izolaci jsme očividně učinili. Místo toho, aby česká vláda seděla u vyjednávacího stolu a podílela se na rozhodování, dozvídá se o diskutované výjimce pro Španělsko podle všeho z médií podobně jako my.

Co když se nevalorizují důchody?

Na tuto otázku jsme se snažili odpovědět s kolegou Danem Münichem ve think tanku IDEA při CERGE-EI. Naše celá odpověď v krátké studii je zde, shrnutí níže:

Porada ekonomických ministrů se 27. 2. 2012 zabývala možnými opatřeními v reakci na výhled prohlubujícího se deficitu státního rozpočtu v dalších letech. Na následné tiskové konferenci bylo oznámeno, že „druhé robustní opatření na výdajové straně má spočívat v úpravě valorizace penzí, včetně návrhu MF ČR na dočasné zmražení penzí na dva až tři roky“. Ačkoliv šlo pouze o návrhy k veřejné a politické diskusi, podobná opatření se vrací na jednací stůl opakovaně a měly by je vždy doprovázet odhady dopadů na dotčené skupiny obyvatel.

V této krátké studii proto kvantifikujeme potenciální dopady zpomaleného tempa valorizací důchodů na míru relativní chudoby starší populace v ČR. Relativní míra chudoby v ČR stále patří k nejnižším na světě a je tomu tak i v případě důchodců. I dočasné zpomalení tempa valorizací však může v některých typech důchodcovských domácností způsobit výrazný nárůst výskytu relativní chudoby.

Odhady jsou zpracovány na základě údajů z výběrového šetření SILC Českého statistického úřadu. Dopady zpomaleného tempa valorizací se výrazně liší podle typů důchodcovských domácností. Odhadujeme, že ve střední variantě valorizačního scénáře vzroste podíl osob pod hranicí relativní chudoby v domácnostech, kde je alespoň jeden člen domácnosti ve věku nad 61 let a pobírá starobní důchod, z dnešních 3.6% na 5%. Větší nárůsty chudoby lze očekávat v domácnostech osaměle žijících důchodců nad 64 let, především žen, kde by podíl pod hranicí chudoby vzrostl z 13% na 20.8%. Výrazně menší dopad by mělo snížení tempa valorizací na společně žijící důchodce a na ty, kteří si přivydělávají nebo žijí ve vícečlenných domácnostech sdílejících příjmy více osob.

I v případě vládou zvažovaných valorizačních opatření by však ČR nadále patřila mezi země s nízkou mírou relativní chudoby starších lidí.

 

U nás dobrý! Zatím…

Na první pohled se zdá, že Česko má  své veřejné finance pod kontrolou. S dluhem kolem 40 % hrubého domácího produktu (HDP) naše závaží patří v Evropské Unii k těm nejlehčím. Schodek se již třetí rok snižuje a letos se zřejmě dostane pod hranici 3 % HDP, což oceňují i investoři, kteří v únoru nakoupili dluhopisy české vlády i při úroku jen o málo vyšším než 2 % ročně. Rozpočtový výhled na následujících patnáct let vypadá velmi dobře, „malá reforma“ důchodového systému by měla stabilizovat výdaje a disciplína českých daňových poplatníků zatím zajišťuje i stabilní příjmy rozpočtu

Kolem roku 2030 se nám ale začne přitěžovat. Podle dat ministerstva financí se především kvůli stárnutí populace začnou zvyšovat výdaje veřejných rozpočtů. Ministerstvo financí v loňském roce odhadovalo, že schodek rozpočtu se bude postupně zvyšovat z 1 % HDP v roce 2020 až na 13 % v roce 2050. To by ovšem znamenalo, že dluh vlády do roku 2060 překročí úroveň 220 % HDP, tedy ještě více, než dnes dluží svým věřitelům nejzadluženější vláda světa – japonská. Malá důchodová reforma tento výhled poněkud vylepšila, ale i po jejím schválení je pravděpodobné, že dluh české vlády by v roce 2050 vyšplhal až na 160 % HDP, tedy dnešní dluh řecké vlády.  Je ovšem jisté, že po řeckých zkušenostech ovšem nikdo české vládě tolik peněz nepůjčí.

Něco se musí stát

Lákavou možností je pokusit se zvýšit dlouhodobý růst české ekonomiky. Čím rychleji se bude zvětšovat domácí ekonomika, tím rychleji porostou příjmy vlády a tím nižší bude schodek rozpočtu i dluh vlády. Recepty, jak zvýšit dlouhodobý růst ekonomiky jsou známé: lepší vzdělávání, odstranění – nebo alespoň zmírnění – všudypřítomné korupce, podpora výzkumu, orientace na služby s vysokou přidanou hodnotou. Tyto recepty ale fungují jen s velkým zpožděním a české vlády doposud neprojevily zrovna přemíru odhodlání a trpělivosti v jejich prosazování.

Přizpůsobit se tedy zřejmě budou muset především veřejné rozpočty. Buď budeme muset platit vyšší daně, nebo se budeme muset smířit s nižšími vládními výdaji. Změny přitom budou muset být ještě podstatně radikálnější, než co doposud prosadila či ještě plánuje současná vláda. (Bylo by tedy vhodné, aby i opozice, která brojí proti veškerým úsporám v rozpočtu, začala přemýšlet trochu dlouhodoběji.)

Pokud bychom chtěli například i v roce 2050 udržet dluh na dnešní úrovni zhruba 40 % HDP, musela by vláda podle našeho odhadu zvýšit daně nebo snížit výdaje o 2,2 % HDP a tuto novou „hladinu“ udržovat permanentně. Pro představu – podobná změna odpovídá například sjednocení daně z přidané hodnoty na 23 %, bez výjimek. Další možností by bylo kompletní zrušení výdajů pěti středně velkých ministerstev (dopravy, průmyslu a obchodu, spravedlnosti, financí a kultury). Pokud by ani jedna varianta neprošla, nabízí se snížení průměrného starobního důchodu o 30 %,  na zhruba 7300 Kč měsíčně. Je tedy zjevné, že rozpočtové úspory budou muset být opravdu masivní. Navíc čím déle budeme podobná opatření oddalovat, tím radikálnější budou muset být.

Zkušenosti jiných zemí i zdravý rozum napovídají, že pokud mají být reformy úspěšné, musí se zaměřit spíše na snižování výdajů, než na zvyšování daní. Veřejný sektor je jako nenasytný Otesánek a zkonzumuje veškeré prostředky, které do něj vláda vloží a nikdy nebude mít dost. O to je důležitější vydávat prostředky efektivně a soustředit se na ty výdaje, které jsou nezbytné a dlouhodobě prospěšné. Vlády by neměly utápět desítky miliard ve výdajích, které může efektivněji poskytovat soukromý sektor, jako jsou například starobní důchody. A v těch oblastech, kde jsou vládní výdaje potřebné, je žádoucí, aby jejich efektivnost „pohlídala“ soukromá spoluúčast, ať už pacientů na výdajích na zdravotnictví, nebo studentů na výdajích na vysoké školy.

Ať už se vláda rozhodne pro jakoukoliv cestu k udržitelným veřejným financím, čekají  nás v budoucnu další razantní reformy, které nebudou politicky ani ekonomicky snadno proveditelné. Odkládání reforem však jen zvyšuje náš dluh a tím zvětšuje rozsah reforem. Situace v několika zemích eurozóny názorně ukazuje, jak nepříjemné je pak zavádět reformy ze dne na den, pod tlakem věřitelů a proti vůli veřejnosti. Otázka udržitelnosti veřejných financí tedy není jen aktuální a nutnou otázkou do politické debaty, ale i realitou, ke které bychom se společně s našimi politiky měli postavit co nejdříve čelem.

Napsáno s Ondřejem Schneiderem v návaznosti na studii think tanku IDEA při CERGE-EI pro týdeník Respekt, který vyšel 20. února 2012.