Monthly Archives: Říjen 2011

Sedm miliard

Když jsem se narodil, ještě na Zemi nebylo ani pět miliard lidí.

Minulý týden přišel Populační fond OSN (UNFPA) se zprávou, že během několika dní, se nás ze života na Zemi bude radovat již sedm miliard. Ať už jejich statistické projekce jsou přesné více nebo méně, je podobná zpráva dobrou příležitostí uvědomit si naši malost – každý z nás je jeden ze sedmi miliard a například podíl obyvatelstva České republiky na světovém je 0.15%.

Milník sedmi miliard oficiálně za námi a počet lidí dále roste. Ať už někdy v budoucnosti dosáhne obyvatelstvo světa osm nebo devět miliard, důležité je, že tempo růstu je pomalejší než před několika dekádami a podle všeho dále bude klesat. V 50. až 60. a částečně 70. letech minulého století byl velký populační růst nejen v bohatých zemích (v Československu Husákovi děti), ale i, a dodejme především, v rozvojových zemích. V roce 1950 průměrná žena na světě mohla očekávat více než čtyři děti, ale poslední půl století tento ukazatel porodnosti klesá. Například Iránu od roku 1950 vidíme pokles ze 7 dětí na pod dvě děti na ženu .

Navzdory sentimentům včetně písničky Jaromíra Nohavici, se lidé narození do dnešního světa mají lépe než před sto lety, mají obecně mnohem vyšší pravděpodobnost kvalitnějšího života, ať už se narodí u nás nebo v Africe. Máme se lépe než naši předci. Navzdory tomu se stále pitná voda (13%) nebo čisté toalety (38%), které jsou podle mnohých základní podmínky pro život, nedostává velké části obyvatel Země.

Omezením pro růst obyvatelstva určitě není nedostatek místa pro život, toho máme dost i kvůli tomu, že polovina lidí dnes žije v městech, která jsou obecně relativně velmi efektivní, a tento podíl poroste. Potenciálním problémem jsou omezené zdroje, například některých nerostných surovin nebo zemědělské půdy a s tím spojené jevy včetně klimatických změn. S energiemi a dalšími neobnovitelnými zdroji můžeme narazit. Zatím jsme ale (příliš) nenarazili i díky oproti roku 1800 neskutečnému technologickému pokroku, mimo jiné i v zemědělství. Technologický pokrok je také naší největší nadějí v případě klimatických změn.

Naprostá většina pesimistů, jak píše i britský ekonom Tim Harford, z minulosti neměla pravdu. Mnozí prorokové v posledních dvou stoletích předvídali velké hladomory a vyčerpání zdrojů energie. Nic z toho se nenaplnilo, a alespoň zatím tomu příliš moc nenasvědčuje ani v budoucnosti. Optimisté tak alespoň pro zatím vítězí a to je dobře pro Zemi i její obyvatele. Mějme ale na paměti, že se tento pozitivní vývoj může kdykoliv v budoucnosti změnit.

(Více také v dnešním Rádiu Česko.)

Stále jen pro trpělivé: V podmínkách pro podnikání máme pořád co dohánět, se změnami není radno vyčkávat

Každoroční zpráva Doing Business od Světové banky je dobrou příležitostí zhodnotit podmínky pro podnikání v České republice. Nastavení efektivní regulace podnikání je neoddiskutovatelnou zodpovědností státu. Jaké vysvědčení tedy vláda v tomto mezinárodním srovnání dostala letos?

 

České 64. místo z celkem 183 zemí je zlepšení o šest míst oproti minulému roku, a tento trend je tak jistě dobrým signálem pro zahraniční investory. České a v tuzemsku působící podnikatele ale více zajímá, proč se díváme z velké dálky na Slovensko, Tunisko nebo první Singapur, když je ve státní moci zrychlit zahájení podnikání nebo zjednodušit povolení ke stavbě.

 

Pyramida podnikání přináší náznaky odpovědí dle jednotlivých kritérií, kde barva reprezentuje známku jako ve škole a číslo znamená umístění ve zmíněném žebříčku. Tři výrazné změny oproti minulému roku představují ještě horší situaci v zahajování podnikání a naopak zlepšení v oblasti registrace majetku i daní. U rozběhu podnikání jsme na nedostatečném 138. místě, i navzdory úspěšným místům Czech POINT, a to kvůli tomu, že společnost s ručením omezeným se u nás ve srovnání se zahraničím zakládá déle a dráže.

 

Vedle jednotného inkasního místa zjednodušujícího placení daní a ostatních odvodů má současná vláda další plány na zlepšení podmínek pro podnikání, v různých stadiích realizace. Například ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil slíbil na nedávném kongresu ODS reformy obchodního rejstříku, které mimo jiné nově umožní založit firmu na internetu během patnácti minut. Brzké realizování podobných plánů by bylo dobré také proto, aby čeští podnikatelé měli o důvod méně utíkat do daňových rájů. Podobné změny by měly jít o to rychleji, že se na lepších podmínkách pro podnikání, na rozdíl od velikosti daňových sazeb, shodnou ekonomové i politici napříč stranami.

Koruna dříve eurem než frankem

V další Macháčkově výměně na ihned.cz padly tyto otázky:

Myslíte si, že se koruna může stát novým „bezpečným přístavem“? Co by to znamenalo pro Česko?

Celá diskuze a odpovědi kolegů jsou zde, moje i níže:

1. Ačkoliv česká koruna již částečně slouží jako bezpečný přístav, svou atraktivitou pro investory bude ještě dlouho zaostávat za švýcarským frankem. A nejspíš jej nikdy nedožene, to korunu dříve dožene (a tím mám na mysli, s prominutím, sežere) euro.

2. Atraktivnost měny pro investory souvisí i s reálnou ekonomikou – a nejen makroekonomickými charakteristikami. Každopádně až (v dnešní době spíše jestli) nahradí korunu euro, bude tato otázka bezpředmětná. A zůstane nám ta důležitější: co udělat, aby naše reálná ekonomika tikala jako švýcarské hodinky. Například nedávno zveřejněný Doing Business potvrzuje trvající slabiny v podmínkách pro podnikání v České republice. Dlouhodobě se pohybujeme až kolem letošního 64. místa (Švýcarsko 26., ze 183 hodnocených zemí). A to ještě toto hodnocení Světové banky nehodnotí korupční prostředí.

3. Nesouhlasím s tvrzením Jana Macháčka, že pro většinu českého průmyslu by zhodnocení koruny o třicet, čtyřicet procent bylo zcela smrtící. S argumenty více méně souhlasím, ale mám nejméně dvě ale.

4. Za prvé, úplnou smrtí pro český průmysl neskončil ani – myslím – ještě horší šok v podobě ekonomické transformace na začátku devadesátých let. Možná zde nesouhlasím hlavně s použitým jazykem; extrémními výrazy bychom neměli plýtvat.

5. Za druhé, vypůjčím si oblíbený citát kolegy Ondřeje Schneidera od Martina Wolfa z Financial Times: co je neudržitelné, to se změní. Nedovedu si představit, že by v případě nenadálého a zároveň výrazného zhodnocení koruny stála Česká národní banka s rukama v kapse.

6. Tvrdím tedy, že ve skutečnosti podobná situace nejspíš nenastane. A i kdyby nastala, nejspíš nebude zcela smrtící.

7. Mimochodem, těmito „nejspíš“ se dopouštím častého nešvaru nejen ekonomů – podhodnocování černých labutí, tedy málo pravděpodobných, ale o to více extrémních, výrazných událostí.

Má se v Česku konat referendum o přijetí eura?

Na otázky k referendu o přijetí Eura a dvourychlostní Evropě jsem odpověděl v rámci Výměny Jana Macháčka na iHNEDu. Zde si můžete přečíst rozličné reakce ostatních přispěvovatelů, níže moje troška do mlýna:

Ne, v Česku se nemá konat referendum o přijetí eura. Přijetí eura by nemělo určovat referendum ani maastrichtská kritéria. Politická podpora a splnění makroekonomických požadavků pro euro jsou nutnými, rozhodně ale ne postačujícími podmínkami. Tyto postačující podmínky by měly vycházet z komplexní ekonomické analýzy, Konvergenční program České republiky splňuje tuto úlohu jenom částečně.

A jakou evropskou integrační rychlost má Česko zařadit? Jako občan si říkám hlavně ne zpátečku. Ekonomické výhody a nevýhody různých rychlostí Evropské unie – podobně jako u eura – ukáže až budoucnost. Jedno je ale již dnes zřejmé. V Česku při výběru rychlosti zatím hrají prim politické, a ne ekonomické důvody. Dobře to bylo vidět například u Paktu Euro plus, ke kterému jsme se měli v březnu tohoto roku přidat.

Nobelovka za výzkum příčiny a následku v makroekonomii

Můj příspěvek do dnešního týdeníku Euro:

Minulý týden získali dva američtí ekonomové za své přispění k ekonomické vědě Nobelovu cenu. Thomas Sargent z New York University za metodologický příspěvek k empirickému výzkumu strukturálních makroekonomických modelů a racionálních očekávání. Christopher Sims z Princeton University za využití metod vektorových autoregresí ke studiu příčin a následků mezi makroekonomickými jevy a proměnnými jako jsou cena ropy, HDP a inflace.

Letošní cena tedy byla udělena za empirickou makroekonomii. I díky letošním laureátům mají ekonomové k dispozici lepší metody pro empirickou analýzu dopadů různých hospodářských politik a určení příčin a následků v ekonomice. Například umíme lépe odhadnout vliv toho, když se centrální banka rozhodne změnit svůj inflační cíl nebo vláda upraví cíl pro rozpočtový deficit. Díky práci Sargenta a Simse víme o něco přesněji, jak změny úrokových nebo daňových sazeb ovlivňují HDP, inflaci a další makroekonomické veličiny.

Metody pro analýzu hospodářských politik

Nejistota ohledně budoucího vývoje je jednou z hlavních charakteristik ekonomiky, což nám její vývoj s různou intenzitou připomíná několik posledních let. Nečekané, i když časté šoky, stejně jako promyšlené hospodářské politiky mají vliv na hospodářství. Jedním z hlavních úkolů makroekonomie je porozumět a odhadnout tyto vlivy a tedy se dozvědět více o chování ekonomiky jako celku. Sims přispěl ke kvalitnějším odhadům dopadů šoků; Sargent nám především pomohl porozumět vlivu hospodářských politik.

Jednou z komplikací, se kterou se Sims i Sargent ve svých na sobě nezávislých výzkumech potýkali a zároveň ji pomohli částečně překonat, je provázanost různých makroekonomických jevů a veličin v hospodářství. Lidově řečeno, všechno ekonomické souvisí se vším. Je tedy obtížné určit kauzalitu, tedy příčinu a následek, i při znalosti detailních dat o makroekonomických veličinách a šocích.

V mikroekonomii, tedy vědě o ekonomickém chování domácností a firem, je často možné a v současné době i velmi populární provádět za účelem určení kauzality experimenty, ne nepodobné lékařským experimentům s lékem a placebem. V makroekonomii ovšem takovou možnost v naprosté většině případů nemáme. I kdybychom u nás chtěli experimentovat s léčbou vysoké inflace, není komu naordinovat placebo, protože předmět experimentu, v tomto případě Česká republika, je jenom jeden.

Přínos makroekonomů Simse a Sargenta  je v ukázání toho, že příčinu a následek mezi makroekonomickými jevy a veličinami lze analyzovat pomocí historických dat navzdory vzájemnému ovlivňování makroekonomických veličin. Oba se shodovali také v důležitosti očekávání pro analýzu fungování hospodářství.

Sargentův oceněný výzkum využívá historická data k porozumění vlivu systematických změn hospodářských politik a pravidel na ekonomiku v čase. Jeho tvorba, řešení a empirické testování strukturálních makroekonomických modelů v 70. letech minulého století pomohli vysvětlit například dopady tehdejších ropných šoků a souvisejících hospodářských politik.

Simsův oceněný výzkum se zaměřuje na rozlišení očekávaných a neočekávaných změn veličin jako cena ropy nebo úrokové míry za účelem zjištění jejich dopadů na důležité makroekonomické ukazatele. Za pomocí metody vektorových autoregresí identifikuje Sims a jeho následníci důležité ekonomické šoky a jejich dopad například na růst HDP nebo inflaci. Dnes běžné využití těchto modelů můžeme vidět například v publikacích České národní banky.

České naděje

Od roku 1968, kdy byla udělena první cena Švédské národní banky v připomínce Alfreda Nobela aneb Nobelova cena za ekonomii, zatím nikdy cenu nezískal český nebo československý občan. Na rozdíl od Nobelových cen za chemii nebo literaturu tak na prvního českého laureáta sesterské ceny za ekonomii stále čekáme. Počet citací vědeckých článků je jeden z možných prediktorů udělení cen, ale to zda, kdo a kdy se ocenění dočká, je ve hvězdách. Pro úplnost zmiňme, že mezi mezinárodně nejcitovanější české akademické ekonomy patří ekonomové působící v zahraničí a také na třech pražských institucích: Institut ekonomických studií Fakulty sociálních věd UK, Česká národní banka a CERGE-EI, společné pracoviště UK a Akademie věd.

Právě na CERGE-EI působí i teoretický ekonom Filip Matějka. Tento absolvent Matematicko-fyzikální fakulty UK a Princeton University získal před rokem jedno z nejprestižnějších ocenění pro české ekonomy, první místo v soutěži Mladý ekonom, organizované Českou společností ekonomickou. Jeho oceněný výzkum rozvíjí teorii racionální nepozornosti, která má využití například v monetární politice. Tento výzkum také pomáhá popisovat chování jednotlivých podniků například při změně tržních cen nebo zvýšení daní. Jeden z jeho přínosů spočívá v pomoci podnikům při určování optimálního množství nabízeného zboží. Jak mají prodejci měnit ceny, když klienti všemu nevěnují pozornost? Ukazuje se, že by prodejci měli držet cenu spíše fixní.

Filipa Matějku spojuje s jedním z letošních laureátů Nobelovy ceny za ekonomii, Christopherem Simsem, dlouhodobá spolupráce právě v oblasti teorie racionální nepozornosti. Při doktorském studiu na Princeton University byl Sims jeho školitelem a napsali spolu výzkumný článek, který navazuje na Simsův výzkum zmíněný Nobelovou komisí. Dnes se Filip Matějka jako vyučující na CERGE-EI věnuje především makroekonomii, konkrétně informační ekonomii. Nadále tak zkoumá, co vyplývá pro ekonomiku z faktu, že lidé nemají úplné informace nebo jim nevěnují pozornost.

Joseph Stiglitz, americký ekonom a nositel této ceny za rok 2001, mimo jiné za jeho přispění právě k informační ekonomii a konkrétně teorii informační asymetrie, byl v době vyhlášení cen v Praze. Stiglitz kolegům k ocenění pogratuloval, ale bylo zřejmé, že se s nimi jako spíše levicově založený ekonom na mnoha otázkách hospodářské politiky neshodne. Zároveň ale platí, že o politice tato cena není a už vůbec ne tento rok. Letos oceněné výsledky výzkumu Sargenta a Simse jsou především empirické metody, které dnes a denně využívají ekonomové v centrálních bankách a ministerstvech financí po celém světě.

Petr Janský, vyučující ekonomie na Univerzitě Karlově a výzkumník think tanku IDEA

Dluhopisy: zatím chvalitebně

Komentář z dnešních Hospodářských novin:

Ministerstvo financí ukončilo příjem objednávek na spořicí státní dluhopisy pro občany předčasně minulý pátek, protože objem objednávek již dvojnásobně překonal očekávaných 10 miliard korun. Poptávka po spořících dluhopisech ale není jediné kritérium pro hodnocení úspěšnosti. Jako vyučující bych tomuto pilotnímu projektu dal známku chvalitebně, hlavně bych mu ale poskytl kritickou zpětnou vazbu.

Začněme pochvalou. Zahájení prodeje státních dluhopisů občanům je krok správným směrem především kvůli vytvoření nového zdroje financování státního dluhu. Sníží se tak závislost na převažujícím prodeji velkým hráčům finančního trhu. Možným souvisejícím ekonomickým přínosem je pozitivní dopad na export. Dluhopisy prodané přímo občanům znamenají menší množství korunových dluhopisů prodaných do zahraničí a tedy menší tlak na zhodnocení koruny. Očekávám tedy o něco málo menší ztrátu cenové konkurenceschopnosti českých exportů, i když na úkor dražšího dovozu.

Spořící státní dluhopisy s sebou nesou i problémy, například zvýšení rizika vytlačování soukromých investic. Lidé půjčují peníze vládě místo toho, aby si spořili peníze v bance. Banka by je pak mohla půjčovat firmám například na rozšíření výroby a s tím související vytvoření pracovních míst. Velikost zvýšení tohoto vytlačování je nejistá, protože existuje i u ostatních způsobů financování dluhu. Další nevýhodou může být celková větší nákladnost prodání státního dluhu tímto způsobem, ale ke konečnému hodnocení nám alespoň zatím chybí potřebné informace.

Ministerstvo navíc umožňuje obcházet placení daní při držení spořicích státních dluhopisů tím, že stanovilo jejich nominální hodnotu jako jednu korunu, a srážková daň se tedy zaokrouhluje na nulu, ačkoli minimální nákup je tisíc korun. Je paradoxní a politováníhodné, že Ministerstvo financí napodobilo podobný oblíbený daňový trik některých bank místo toho, aby se konzistentně zasazovalo o kvalitní daňové prostředí.

Pro spořící občany nabízí státní dluhopisy roční zhodnocení kolem dvou až tří procent, což je srovnatelné se spořicími bankovními konty. Výhodou netermínovaných účtů je větší flexibilnost, protože dluhopisy mají obchodovatelnost omezenou na čtyřikrát za rok.

Spořící státní dluhopisy mají určitou výhodu z hlediska pojištění státem, protože ten je vydává a nabízí tak implicitní pojištění v jakékoliv výši. U banky má občan ze zákona pojištěné vklady do hodnoty zhruba dvou a půl miliónu. I kvůli tomuto efektu pojištění se dá očekávat zájem především od bohatších vrstev obyvatel, kteří by spořili podobně i bez těchto zvláštních dluhopisů a nedochází tak k přílišné podpoře úspor. Naopak může docházet k přerozdělování bohatství od zbytku společnosti k bohatším občanům – což by bylo podobné jako u stavebního spoření nebo stravenek, kde ale toto přerozdělování kritizoval například i pan ministr Kalousek. Mimochodem – spořící státní dluhopisy byly nabídnuty cizím státním příslušníkům, což je podle mého názoru dobře, jen to není úplně ve shodě s rétorikou o českých úsporách.

Ze zatím dostupných dat nelze vyčíslit výše uvedené přínosy a náklady spořících státních dluhopisů pro stát a učinit tak jednoznačný závěr. Nemáme například detailní čísla o tom, kolik vydání dluhopisů pro občany stojí státní pokladnu a kdo si je kupuje. Na rozdíl od mediálního úspěchu tak kvůli nedostatku adekvátních dat nad případným úspěchem z ekonomického hlediska stále visí řada otazníků.

(Tento komentář má stejné téma jako nedávná Macháčkova výměna a můj výstup na ČT před deseti dny.)

Daňové ráje a Financial Secrecy Index 2011

Dnešní média spekulují o tom, proč se Škoda Plzeň přestěhovala na Marshallovy ostrovy. Jeden z možných důvodů je, že Marshallovy ostrovy jsou jedním ze tří nejskrytějších daňových rájů, jak uvádí Financial Secrecy Index 2011, publikovaný tento týden TJN. Podle detailních informací o regulacích firem a dalších korporátních struktur a pravidel na Marshallových ostrovech, není možné dohledat vlastníka nebo finanční výkazy tamějších firem. Marshallovy ostrovy obecně příliš nespolupracují s ostatními státy a například se plně neúčastní automatické výměny daňových informací.

Jak ale zároveň uvádí Financial Secrecy Index 2011, ačkoliv Marshallovy ostrovy (spolu s Maledivami a ostrovy Turks a Caicos) nabízí extrémní anonymitu a úkryt před ostatními státy, nepatří mezi největší hráče na tomto poli, zjednodušeně řečeno poskytovatele finančních služeb nerezidentům (kterými jsou Spojené státy, Spojené království, Švýcarsko, Lucembursko nebo Kajmanské ostrovy). Důležitá tedy není jen míra anonymity a absence kvalitní finanční regulace, ale také kolik jsou tyto možnosti využívány (lépe řečeno asi zneužívány). Tento index tak kombinuje tyto dva aspekty. Samo o sobě poskytování finančních služeb nerezidentům je chápáno jako naprosto bezproblémové (a na tomto odhadu již třetím rokem spolupracuji), dokud není spojeno s nedostatkem žádoucích pravidel nebo jejich nedodržováním. Detailní metodologie je samozřejmě  přístupná na webu a její autoři jsou otevření diskuzi a jejím zlepšením pro další vydání indexu.

Ačkoliv  Financial Secrecy Index 2011 byl zveřejněn již v úterý, a diskutovala ho přední světová média včetně The GuardianReuters, nebo Bloomberg, v českých médiích jsem žádnou zmínku nenašel (nemám ale detailní monitoring médií, takže předem děkuji za případnou opravu). Vzhledem k pracovnímu vytížení (tento týden nám začala výuka v novém akademickém roce) a dalším závazkům, nemám nyní bohužel čas na podrobnější příspěvek k této problematice, ale těším se až si ho udělám.

(Tento příspěvek jsem zaslal i na blog ihned.cz.)