Monthly Archives: Listopad 2013

Ostravsko: Pět návrhů pro vyšší zaměstnanost

Co může udělat stát? 1. Vzdělání, 2. Částečné úvazky a přehlednější trh práce, 3. Migrace za prací, 4. Přesun úřadů, 5. Nižší platy za vyšší zaměstnanost.

Nezaměstnanost podle řady výzkumů zhoršuje kvalitu života daleko nad rámec nižších příjmů. Pokud navíc trvá déle, připravuje člověka o vlastnosti, jakých si zaměstnavatelé cení, a tím snižuje jeho šance do budoucna. Snadno může vést k sociálním nepokojům či vybíjení si zlosti – třeba na Romech.

Spoluodpovědnost za to, aby vlna propouštění nevedla k dlouhodobé sociální krizi, mají nepochybně podniky a odbory. Plány na novou kolektivní smlouvu v OKD jsou krokem správným směrem – pomohou vyhnout se stávkám a předejít bezprostřednímu zvýšení nezaměstnanosti.

Co může udělat stát? Dnes podporuje zaměstnanost především skrze úřady práce. Může ovšem pomoci přinejmenším v pěti dalších oblastech.

V první řadě jde o kvalitní vzdělání, které je zásadní pro zajištění dlouhodobě nízké nezaměstnanosti a vysokých platů. Ostravě by mohlo prospět spojení jejích dvou vysokých škol a tím vytvoření výzkumné univerzity, která by patřila mezi pět nejdůležitějších u nás.

Dále jsou to částečné úvazky a přehlednější trh práce. Veřejný sektor by měl zvýšit podíl nabízených částečných úvazků a celkově flexibilitu a přívětivost státu jako zaměstnavatele, a tak jít příkladem ostatním zaměstnavatelům. Mohl by také sjednotit nabídky z celého veřejného sektoru na jednom místě na internetu.

Jak zajistit důstojný život těm, kteří nemohou nabídnout víc než hrubou pracovní sílu?

Podstatná je migrace za prací. Česká republika na svou velikost trpí obrovskými regionálními rozdíly v nezaměstnanosti. Stát by proto měl dělat více pro zlepšení podmínek pro dojíždění a podporu dobrovolné migrace rodin nezaměstnaných do jiných částí země, kde jsou pro ně lepší pracovní příležitosti. Například úplná deregulace nájemného a obecně větší rozhýbání trhu s nájemním bydlením by tomuto mohly výrazně pomoci. Pomohl by přesun úřadů z Prahy do regionů. Některé centrální úřady nevyžadují každodenní fyzický kontakt s ostatními pražskými institucemi. Tak proč by nemohly sídlit třeba v Ostravě? Ať kromě finančních ředitelství nebo soudů mají regiony i další kvalifikovaná místa.

A je nutné zdůraznit i nižší platy výměnou za vyšší zaměstnanost. Platy ve veřejném sektoru jsou v Praze i Ostravě srovnatelné, v Ostravě je ale cenová hladina nižší než v hlavním městě a i po mírném snížení nominálních platů by se tamější reálné platy ve veřejném sektoru mohly vyrovnat těm v Praze. Prostředky ušetřené tímto nejspíše kontroverzním návrhem by šlo využít v případě potřeby na najmutí dalších lidí, aťuž ve školství nebo na podporu aktivní politiky zaměstnanosti na úřadech práce, a tím dále podpořit zaměstnanost.

Psáno pro týdeník Respekt (18.11.2013).

Soubor:Ostrava, pohled z Nové radnice 2.jpg

Post scriptum – Respekt pro Ostravsko aneb komentář ke komentáři:

Uvědomil jsem si až zpětně (i díky čtení zajímavých příspěvků na stejné téma), že jsem se snažil najít konkrétní kroky státu, které mají následující dva společné znaky:

1. Jsou pokud možno co nejvíce neutrální z hlediska rozpočtu (tj. mělo by se jednat například o institucionální změny anebo uvést k výdajům odpovídající příjmy).
2. Netýkají se jen Ostravska, ale i dalších regionů (i kvůli tomu, že kromě spolupráce na jedné strategii pro Ostravsko s tímto regionem nemám hlubší zkušenosti).

Také jsou dvě věci, které se mi do krátké odpovědi výše nakonec nevešly, ale jsou zásadní:

1. Odpovídat z kanceláře v Praze o dolech na Ostravsku je…doplňte si podle sebe.

2. Samozřejmě každý i z pěti navržených (a jakýchkoliv jiných) kroků by měl nejdříve projít veřejnou diskuzí a rigorózním hodnocením dopadů.

Jak (málo) Česko pomáhá chudým zemím

Česká republika patří mezi nejvyspělejší země světa. Podobně jako ostatní bohaté země se snaží pomáhat těm chudším. Každoroční mezinárodní srovnání tohoto snažení – Commitment to Development Index (CDI) – zodpovídá následující otázky: jak moc a jakým způsobem pomáhá Česko chudým zemím? K tomu jak moc málo pomáháme přidávám krátký pohled na výhled do budoucna.

Krátká osobní vsuvka: Dřívější třetí část CDI „investice“ byla i díky mému návrhu doplněna o finanční tajemství a přejmenována na „finance“. Je mi ctí být jeden ze spoluautorů CDI. CDI tak od letoška zohledňuje výsledky Financial Secrecy Index, na kterém se také autorsky podílím již od roku 2009. Také jsem se podílel na prvním výpočtu CDI pro Česko a loni jsem o CDI psal zde a zde (a letos s radostí pozoruji, že zprávu o výsledcích CDI hned první den přezvala řada médií). (Ale stejně největší český podíl na CDI washingtonského think tanku CGD má samozřejmě nová koordinátorka celého CDI, Petra Krylová.)

Dnes zveřejněné výsledky CDI (Commitment to Development Index, Index vstřícnosti k rozvojovým zemím) jsou zde (a interaktivní graf v angličtině zde): CDI 2013 česky Jak moc tedy podle těchto výsledků Česko pomáhá chudým zemím? Krátká odpověď je, že moc ne. Dělíme se o 24. místo, shodou náhod, se Slovenskem a jen dvě země – Japonsko a Jižní Korea – jsou letos hodnoceny hůře. Česká republika tedy příliš chudým zemím nepomáhá. Toto je také celkem pochopitelně hlavní sdělení většiny zpráv v českých médiích (například zpráva na ihned.cz zde).

Na druhou stranu je pozitivní, že vůbec jsme mezi 27 hodnocenými zeměmi. A optimista by mohl dodat, že se tedy alespoň máme v čem zlepšovat.

Jakým způsobem Česko pomáhá chudým zemím?

Snad ještě důležitější než celkové výsledky CDI je hodnocení v jednotlivých oblastech. CDI se skládá ze sedmi částí zaměřených na jednotlivé oblasti veřejných politik bohatých zemí (a výsledky výše tyto jednotlivé oblasti ukazují):

1. rozvojová spolupráce,

2. mezinárodní obchod,

3. finance,

4. migrace,

5. životní prostředí,

6. bezpečnost a

7. technologie.

Česká republika není v žádné ze sedmi oblastí nejhorší ani nejlepší. Oficiální výsledky shrnují letošní hodnocení Česka následujícím způsobem: „Nejlepší výsledky má v oblasti životního prostředí, a to díky vysokým daním na benzín a klesajícímu růstu emisí skleníkových plynů na jednotku HDP. Má také nadprůměrné výsledky v technologii, kde jsou podstatné dotace na výzkum a vývoj. Celkové skóre země však sráží nepříliš rozsáhlý program zahraniční pomoci, bariéry kladené migrantům a studentům z rozvojových zemí, překážky obchodu, omezená podpora mírových a humanitárních misí a nízká účast v iniciativách za transparentnost těžebního průmyslu.“

Jaký je výhled do budoucna?

Minulý rok byly první oficiální výsledky CDI zveřejněny i pro Česko a v některých oblastech jsme se zlepšili, v jiných zhoršili. Jaký je možný očekávat vývoj v dalších letech?

Nejsme na tom jako země v CDI tak špatně, abychom se alespoň v jednotlivých oblastech nemohli zhoršovat. Jeden příklad za všechny. V dalších letech by se mohlo, bohužel, snížit naše hodnocení v oblasti financí kvůli zhoršení finanční transparentnosti. Nový občanský zákoník od roku 2014 zavede zcela nový institut Svěřeneckého fondu a ten, kromě některých opodstatněných využití, přispěje ke zvýšení anonymního vlastnictví a finančního tajemství. Svěřenecké fondy jsou v zahraničí zneužívány ke korupci a dalším zločinům a tuto možnost ke zneužití od nového roku nabídne i Česká republika.

Důležitější je to, že máme velký potenciál pro zlepšení snad v každé z oblastí, jak se snažíme pomáhat chudým lidem v chudých zemích. Inspirovat se můžeme především u skandinávských zemích, které dlouhodobě v hodnocení CDI dopadají nejlépe (letos je první opět Dánsko).

Můžeme se například více otevřít imigrantům, věnovat více korun z vlastní nebo vládní peněženky na rozvojovou pomoc, být aktivnější při humanitárních nebo mírových misích, zasazovat se o finanční transparentnost a proti finančnímu tajemství na domácí i zahraniční úrovni.

Několik konkrétních doporučení (některé z nich se aktivní lidé například na ministerstvech a v neziskových organizacích už snaží prosazovat):

• Zvyšme počet stipendií pro studenty z rozvojových zemí a zjednodušme jejich dnes relativně složitou administraci.

• Zvyšme počet povolení k pobytu a práci u nás a zlepšeme zaměření těchto povolení více na nejchudší lidi.

• Česká vláda může při strategických rozhodnutích někdy vzít v potaz kromě zájmu svých i zájmy nejchudších obyvatel planety (například se přihlásit na úrovni EU k omezení daňových rájů). A to bez toho, aby to znamenalo zhoršení pro tuzemské obyvatele (a někdy dokonce může dojít ke zlepšení).

• Berme u financování rozvojových projektů a rozvojové spolupráce obecně v potaz nejen oficiální status země jako rozvojové, ale i to, jestli tyto země patří mezi opravdu nejchudší, a tedy s nejchudšími lidmi.

Někdy ještě důležitější než konkrétní doporučení na zlepšení českého vztahu s rozvojovými zeměmi může být změna chápání u široké veřejnosti. Proto – jakkoli někteří z nás můžou mít někdy hlouběji do kapsy – si opakujme: patříme mezi nejbohatší lidi, kteří kdy žili na této planetě. Třeba si tak více uvědomíme své štěstí. A taky snad potřebu a ochotu pomáhat i těm méně bohatým nebo méně šťastným, jakkoli většina z nich žije někde v Africe, Asii a Latinské Americe.

O intervenci ČNB pro neekonomy: co se vlastně stalo a jaké to má dopady?

O intervenci ČNB pro neekonomy ve třech krocích:

1. Co se stalo

2. Jaké to má dopady

3. Závěry

1.          Co se stalo? ČNB oslabila kurz koruny s cílem zvýšení inflace

  • Česká národní banka (ČNB) minulý čtvrtek (7.11.2013) zahájila intervenci v podobě oslabení koruny (čehož dosáhla prodejem koruny na devizovém trhu a kurz nadále drží kolem 27 korun za euro a tedy oslabení o zhruba 5%)
  • ČNB chce tímto dosáhnout nárůstu cen a zvýšit inflaci (přesněji řečeno inflační očekávání, které byly pod úrovní cíle ČNB)
  • + Tato intervence ČNB je zpětně relativně srozumitelná vzhledem k tomu, že
    • ČNB má inflaci jako svůj hlavní cíl (držet ji na úrovni 2%)
    • Inflace směřovala (očekávání v průběhu 2 let) do negativních čísel (tzv. deflace, která by ekonomice nesvědčila, ale názory se rozcházejí v tom, kolik deflace hrozí a jak špatné by měla dopady)
    • ČNB ke zvýšení inflace nemá lepší možnosti než oslabení kurzu, tzv. kurzový kanál (protože například standardní nástroj monetární politiky, úrokové sazby ČNB, jsou blízko nule (0,05%) a nelze je tedy dále snižovat) a tuto možnost v tomto roce několikrát zmínila
    • Nejspíše nejméně krátkodobě opravdu zvýší inflaci (žádoucí z pohledu ČNB) a může mít některé pozitivní dopady na ekonomiku (nejisté, i když ČNB si od tohoto kroku slibuje relativně výrazné ekonomické oživení),
  • – Zároveň tato intervence ČNB je relativně překvapivá, protože:
    • kurz byl stabilní, export a spotřebitelská důvěra se v tomto roce relativně zlepšovali, komentátoři ani analytici příliš neočekávali změnu chování ČNB,
    • relativně nízké (i očekávané) hodnoty inflace byly srozumitelné, i protože k nim přispěla řada faktorů (včetně dobré úrody, nižších cen mobilních operátorů nebo možné snížení cen energií neočekávaného nárůstu sazeb DPH)
    • podobná kurzová intervence proběhla naposled v roce 2002,
    • někteří podceňují (na rozdíl od ČNB) rizika spojená s nízkou inflací (deflací),
    • a případně nevěří možnosti kurzu ovlivnit inflaci (a oslabení kurzu opravdu má nejisté dopady na inflaci (inflační očekávání) a má vedlejší (těžko předvídatelné) efekty na zbytek ekonomiky, viz detailně níže)
    • intervence je překvapivě relativně velká a tudíž i nepříznivé vedlejší účinky můžou být relativně velké

 

2.          Jaké to má dopady? Zvýšení inflace (cen) a nejspíše exportu i nejistoty

  • Podle základního modelu by mělo v krátkém časovém období dojít k růstu cen (inflaci) a k růstu poptávky po domácím zbožím (od domácích i zahraničních spotřebitelů) následujícími způsoby (tady čerpám z diskuze (a komentáře) s kolegou Vilémem Semerákem):
    • Téměř okamžitě se zvýší dovozní ceny a měla by se tak zvýšit poptávka po domácím zboží a službách (oproti zahraničním)
    • Čeští exportéři těží z oslabené koruny a dosahují vyšších zisků (dokud rostoucí domácí náklady tuto cenovou konkurenceschopnost nesníží)
    • Oslabená česká koruna přiláká více zahraničních návštěvníků
    • Rostoucí ceny a poptávka po domácím zboží by měly zvýšit výběr daní (především DPH a spotřební daně)
    • Tyto změny jsou ale i v základním modelu dočasné a rostoucí inflace (a inflační očekávání) budou prvotní dopady oslabené koruny postupně kompenzovat.
  • Ve skutečnosti efekty předpokládané základním modelem budou mírnější – neprojeví se plně nebo vůbec (jak moc ukáže až čas, nejistota je velká), z následujících důvodů:
    • V následujících měsících opravdu dojde k celkovému vyššímu růstu cen a relativnímu poklesu cen domácího zboží, na což bude poptávka firem i lidí reagovat se zpožděním (české obchody jsou z části již předzásobeny pro Vánoce a zahraniční návštěvníci reagují pomalu).
    • Zvýšené ceny dovozů (a zvýšení inflace a inflačních očekávání) můžou způsobit oslabení nebo odklad domácí poptávky.
    • Oslabená koruna jen částečně podporuje cenovou konkurenceschopnost exportů, jelikož jejich velká část je založena na dovozech (jejichž ceny se oslabením koruny zvýšily).
    • Oslabená koruna může některým exportérům komplikovat situaci (byly připraveni na jiný kurz a mohou kvůli tomu mít nyní vyšší náklady)
    • Neočekávaná kurzová změna (jako tato intervence ČNB) nepatří úplně ke stabilnímu podnikatelskému prostředí a může snížit ochotu firem investovat do exportních odvětví a přispět k většímu nahrazení koruny eurem
    • Může dojít k tlaku finančních spekulantů na kurz koruny a ČNB nemusí být schopná oslabený kurz koruny udržet (předpokládáme, že k tomuto nedojde)
    • Zvýšení inflace snižuje bohatství českých domácností a jejich ochotu utrácet
  • Shrnutí dopadů intervence ČNB:
    • Ceny: nárůst cen především dovozního zboží (inflace, z pohledu ČNB spíše pozitivní (splnění cíle a odvrácení deflace), pro spotřebitele a občany obecně samozřejmě negativní)
    • Domácí poptávka a ochota lidí utrácet: negativní dopad (znehodnocení současného bohatství a zdražení dovozů)
    • Výběr daní: očekávaný mírný nárůst kvůli nárůstu cen
    • Export: očekávaný nárůst (pozitivní, ale nejspíše omezený a dlouhodobě nejistý)
    • Ekonomika (HDP): Velká nejistota, možný i krátkodobý nárůst (předpoklad ČNB, i když je s tím spojená velká nejistota a více HDP i ostatní veličiny ovlivní jiné faktory než tato intervence ČNB)
  • ČNB alespoň formálně (tj. důraz na inflační cíl 2% spíše než sledování cenové stability obecně) plní svoji roli, ale nejméně v dlouhém období je užitečná diskuze o cílech ČNB (a tedy monetární politiky) – jestli má zůstat u inflace jako hlavní cíle anebo by měla přidat další cíle (například růst nebo zaměstnanost)
  • ČNB si tímto krokem buduje důvěryhodnost (že si stojí za svými cíli), ale ta může být oslabena v případě tlaku finančních spekulantů na kurz koruny a její užitečnost je vzhledem k očekávanému přijetí eura nejistá (tj. proč investovat do důvěryhodnosti ČNB, když tuto roli nebude hrát dlouhodobě a koruna bude nahrazena eurem)
  • ČNB by měla lépe komunikovat (což z velké části napravila v tomto týdnu)
  • Je možné, že ČNB touto intervencí v konečném důsledku sleduje jiné cíle než inflaci, ale o tomto nyní nemáme žádné důkazy (ale je to možnost, která stojí za zmínku)
  • Důležité je oživení ekonomiky – na to se intervence ČNB přímo nezaměřuje (nemá k tomu ani plný mandát, stará se především o inflaci) a podstatněji jej nejspíše neovlivní – a z toho pohledu se ČNB zabývá léčbou symptomů (nízká inflace a hrozba deflace) spíše než příčin (nedostatečná poptávka a konkurenceschopnost)

3.          Závěry? ČNB plní svou roli (která je možná příliš úzce definovaná)

  • ČNB alespoň formálně (tj. důraz na inflační cíl 2% spíše než sledování cenové stability obecně) plní svoji roli, ale nejméně v dlouhém období je užitečná diskuze o cílech ČNB (a tedy monetární politiky) – jestli má zůstat u inflace jako hlavní cíle anebo by měla přidat další cíle (například růst nebo zaměstnanost)
  • ČNB si tímto krokem buduje důvěryhodnost (že si stojí za svými cíli), ale ta může být oslabena v případě tlaku finančních spekulantů na kurz koruny a její užitečnost je vzhledem k očekávanému přijetí eura nejistá (tj. proč investovat do důvěryhodnosti ČNB, když tuto roli nebude hrát dlouhodobě a koruna bude nahrazena eurem)
  • ČNB by měla lépe komunikovat (což z velké části napravila v tomto týdnu)
  • Je možné, že ČNB touto intervencí v konečném důsledku sleduje jiné cíle než inflaci, ale o tomto nyní nemáme žádné důkazy (ale je to možnost, která stojí za zmínku)
  • Důležité je oživení ekonomiky – na to se intervence ČNB přímo nezaměřuje (nemá k tomu ani plný mandát, stará se především o inflaci) a podstatněji jej nejspíše neovlivní – a z toho pohledu se ČNB zabývá léčbou symptomů (nízká inflace a hrozba deflace) spíše než příčin (nedostatečná poptávka a konkurenceschopnost)

Daňové ráje a které země umožňují finanční tajemství nejvíce?

Dnes byl zveřejněn Index finančního tajemství neboli „Financial Secrecy Index“. Česká média jej, na rozdíl od The Economist, nezaznamenala (z prohledávače médií na mě vyskočilo „Zadanému dotazu neodpovídá žádný záznam!“) a tak alespoň píši tento příspěvek na blog (zahrnutý do mediálního monitoringu a tak na někoho dalšího zvídavého ten vykřičník již nevyskočí). Tož alespoň krátce k věci.

Dnes byl zveřejněn Index finančního tajemství (FSI, anglicky “Financial Secrecy Index”). FSI odpovídá na otázky:

– Co je finanční tajemství?

– Které země umožňují finanční tajemství nejvíce?

FSI identifikuje „země finančního tajemství“ (secrecy jurisdictions), které umožňují například bankovní tajemství, anonymní vlastnictví firem nebo nejsou ochotny spolupracovat s ostatními zeměmi v oblasti daní a financí.

Spojením následujících dvou součástí vzniká samotný FSI a zohledňuje tedy jak kvalitativní, tak kvantitativní rozsah finančního tajemství:

– Skóre tajemství (Secrecy score) ukazuje na základě patnácti oblastí a desítek konkrétních otázek rozsah finančního tajemství umožněného legislativou a praxí v konkrétních zemích (100 označuje nejvyšší možné finanční tajemství).

– Skóre velikosti (Global Scale Weight) se zabývá rozsahem finančních aktivit ovlivňující ostatní země (podíl na celkovém globálním objemu).

Výsledky pro 15 zemí s největším finančním tajemstvím dle FSI pro rok 2013 ukazuji níže (pro zájemce vřele doporučuji web FSI, kde jsou výsledky pro všech 82 zemí i detailní metodologie, anebo The Economist).

Výsledky FSI ukazují, že mezi nejvýznamnější přispěvatele k finančnímu tajemství kromě malých ostrovních států (potvrzujících stereotypní představy o daňových rájích) patří i některé velké ekonomiky.

FSI dále ukazuje nemožnost jasného rozdělení mezi země, které buď poskytují, nebo neposkytují finanční tajemství. Měli bychom tak o finančním tajemství přemýšlet spíše jako o spektru, na kterém mohou být všechny země umístěny. Včetně České republiky, ale o tom někdy příště.

(zdroj)

FSI 2013 top 15

(zdroj)

Opravdu veřejná místa: Tři obrázky, problémy a doporučení k práci pro stát – pro nás všechny

Vítám vás u tří obrázků, problémů a doporučení o veřejných místech, o kterých jste do teď v Česku nečetli.  Veřejnými místy mám na mysli pracovní pozice ve státním nebo veřejném sektoru, tedy pozice od státních úředníků až po policisty. Lidi, kteří pracují pro nás všechny.

Na začátek mám čtyři otázky. Kolik stojí letadlo? Jak drahé je studium na Harvardu? Jaké jsou náklady na volbu amerického prezidenta? A co to má všechno společného s veřejnými místy?

Odpovědi:

File:737-100 N73700.jpg

60 takovýchto letadel

Harvard Shield Wreath

nebo 4 roky studia na Harvardu pro 40 tisíc studentů

File:President Barack Obama.jpg

nebo volba amerického prezidenta stojí zhruba stejně.

A zhruba stejně platí i český stát svým zaměstnancům (zdroj opět v odkazu, zhruba 130 miliard korun). Takže toto mají společného, ale k čemu je to dobré? Nejméně k upozornění, že se jedná o velkou částku a že je toto téma důležité.

Vzhledem k této velikosti a důležitosti bude pro mnohé překvapivé se dozvědět:

  1. Jak málo jsou informace o neobsazených veřejných pracovních místech zveřejňovány (když už je obsazení volných pozic otevřeno veřejnosti, je většinou umístěno na webových stránkách, ale ne na jednom stejném místě a ne společně s ostatními podobnými nabídkami).
  2. Jak málo se stát snaží být dobrým příkladem ostatním zaměstnavatelům (ve smyslu zásady #10 z dřívějšího článku a včetně inzerce volných míst v bodě výše a potenciálního porušování zákoníku práce nemocnicemi se veřejný sektor nejeví jako premiant v přístupu ke svým stávajícím i budoucím zaměstnancům).
  3. Jak málo toho o veřejných pracovních místech víme (například není jednoduché zjistit kolik stát platí svým zaměstnancům – číslo výše je jedna z možností – ani jestli se třeba toto číslo měnilo v návaznosti na sliby politiků v minulosti).

Píši o veřejných pracovních místech. Přeji si, aby tato místa byla opravdu veřejná. Pracovní místa ve veřejných institucí jsou totiž často veřejná jen formálně a méně reálně. Nové pozice nejsou inzerovány tak efektivně, jak by mohly. Veřejný sektor není tak flexibilním zaměstnavatelem, aby inspiroval soukromý sektor. Veřejnost toho o lidech, kteří pro ni pracují, příliš mnoho neví. Ano, řešení těchto komplexních problémů není jednoduché. Ale někde se na cestě k opravdu veřejným pracovním místům musí začít.

Navrhuji následující tři rychlá doporučení (a v závorce kdo by je měl realizovat):

  1. Vytvořit web s nabídkami míst (V prvním kroku – například posbírání existujících nabídek online alespoň v jedné oblasti veřejného sektoru – nejspíše dobrovolníci (jsem první z nich – zájemci o spolupráci nechť mi napíší email), později nejspíše veřejný sektor nebo podnikatel).
  2. Zvýšit podíl částečných úvazků (Politici, vedoucí státní úředníci a další lídři veřejného sektoru by se měli zasadit o změnu, tady to za veřejný sektor nikdo jiný neodpracuje.).
  3. Analyzovat veřejná pracovní místa (S Petrem Bouchalem na podobné analýze pracujeme a až to bude za několik měsíců hotové, tak se jistě pochlubíme, včetně odkazů na existující literaturu a doplnění detailů k zjednodušené rovnici výše: zvolení Obamy = objem platů ve státním sektoru).

Prezentováno poprvé v rámci Bořit a ničit a Open data pivo #5, kde jsem se uvedl jako „Jmenuji se Petr Janský, narodil jsem se v Brně, su z Kuřimi a pracuji jako ekonom na Univerzitě Karlově a Akademii věd v Praze.“

Jak vládnout? Deset zásad (tvorby kvalitních veřejných politik)

Jak na tvorbu kvalitních veřejných politik? Takto:

  1. Politické otázky umět oddělit od odborných.
  2. Komplexní přístup.
  3. Řešit problémy u jejich zdroje a nejen léčit symptomy.
  4. Hodnocení, analýzy a výsledky empirického výzkumu.
  5. Identifikace důležitých otázek a problémů.
  6. Důležitost dlouhého období.
  7. Efektivní systém s flexibilním nastavením.
  8. Světovost.
  9. Rozšířit možnosti a vědomě je využívat.
  10. Vláda jde svým chováním příkladem, ať chce nebo nechce.

Nabízím k diskuzi těchto deset zásad tvorby kvalitních veřejných politik a zároveň si připomínám jeden z mých nejoblíbenějších textů: (i) jednak v bodech výše, (ii) druhak s krátkým popisem o níže a (iii) třeťak jako součást textu pro Česko hledá budoucnost zde (Ekonomika a hospodářská politika: východiska (a) diskuze příštích 15 let), včetně odpovědí na otázky jako odkud, kam a kudy – jak, kdo, kde a za co. Níže tedy detailněji k otázce jak:

(Zdroj obrázku zde a k relevanci obrázku více v desáté zásadě.)

Vláda by měla naplňovat svou roli a cíle i pomocí hospodářské politiky a obecně veřejných politik. Jejich realizace by se mohla řídit mimo jiné i následujícími deseti zásadami kvality.

  1. Politické otázky umět oddělit od odborných. Kde je to možné, strukturovat diskuzi i rozhodování tak, aby bylo zřejmé, kde se politici liší v důrazu na různé hodnoty a kdy se neshodnou na výběru odborného řešení problému. Ve skutečné diskuzi se samozřejmě tyto důvody prolínají, i v ní je ale důležité mezi nimi rozlišovat a je i rolí odborníků na toto rozlišení politiky upozorňovat. Pokud existuje široká politická shoda na změnách hospodářských politik, byla by škoda tuto příležitost promeškat kvůli odborným rozdílům, kde se kompromisy většinou vytváří snáz než v politice. S tím souvisí také jasné rozdělení politických a odborných rolí v hospodářské politice, podobně jako ve zbytku veřejné správy. Depolitizace existujících a vznik nových nezávislých institucí je žádoucí, pokud na tom bude politická shoda. Nezávislá Česká národní banka je příkladem odborné role, naopak například velikost přerozdělování bohatství a příjmů bude naopak nejspíše vždy politickou záležitostí. Obecně je žádoucí ještě více využít prostoru, kde existuje shoda (anebo by alespoň existovat měla) a je i větší šance realizovat dlouhodobé ekonomické cíle i na delší dobu. Podle tohoto kritéria se dají otázky hospodářské politiky rozdělit zjednodušeně do následujících skupin: (i) odpovědi stejné a nic (moc) to nestojí, ale realita jiná (podnikatelské prostředí), (ii) odpovědi stejné a něco to stojí a realita jiná (kvalitní systém vzdělávání, věda, kvalitní státní správa, nízká korupce), (iii) strukturovat debatu, i když neexistuje shoda (daňové otázky).
  2. Komplexní přístup. Způsob jakým vláda ovlivňuje ekonomické aktivity lidí a firem by měl být řešen komplexně, například velmi často na vládní úrovni ne resortně podle jednotlivých ministerstev, ale ve spolupráci napříč resorty. Často se tak již děje. Zároveň ale řada ministerstev realizuje hospodářskou politiku bez skutečné koordinace, máme mnoho sólistů a jen formálních spoluprací (zhoubný resortismus). Navíc některé části ministerstev hájí spíše úzké soukromé zájmy než veřejný zájem. (Dobré příklady zhoubného resortismu jsou v podpoře rodin s dětmi nebo penzijních systémů – viz studie think tanku IDEA při CERGE-EI.) Na vládní úrovni by mohla pomoci například transformace ministerstev a jejich agend, provázanost různých regionálních úrovní vládnutí nebo silnější koordinační role premiéra v hospodářské politice.
  3. Řešit problémy u jejich zdroje a nejen léčit symptomy. Dobrý příkladem této zásady by bylo zaměřit se na odstranění příčin vzniku a existence sociálně vyloučených osob například skrz vzdělávací a další politiky což by v budoucnu mělo vést ke snížení souvisejících problematických jevů jako nezaměstnanost nebo trestná činnost. Dále například odstraňovat zbytečnou administrativní zátěž podnikům a ne vypisovat často ne příliš smysluplné dotační programy. I při zachování komplexního přístupu k hospodářské politice může být vhodné mít na řešení každého problému jeden konkrétní nástroj hospodářské politiky, spíše než se snažit mnoha nástroji dosáhnout jednoho cíle. Diskutovaná daň z finančních transakcí, také nazývána Tobinova, by mohla být příkladem toho, že když chceme splnit dva a více cílů (zde nejméně rozvojová pomoc a finanční regulace), často se nám nedaří splnit ani jeden. Dalšími příklady můžou být projekt Sazka jako loterie pro financování sportu nebo změny DPH jako nástroj přerozdělování a efektivního výběru daní.
  4. Hodnocení, analýzy a výsledky empirického výzkumu. Veřejné politiky je třeba hodnotit a jejich široce definované výnosy a náklady porovnávat. Veřejné politiky by měly být navrhovány a realizovány na základě výsledků empirického výzkumu (anglicky evidence-based policy making) a ne (jen) ideologické svázanosti. Hodnocení dopadů hospodářských politik, využití randomizovaných kontrolovaných experimentů, ekonomické dopady, hodnocení dopadů regulace a dopady na korupční rizika (RIA, CIA) jsou cestou vpřed ke kvalitnějším veřejným politikám. Zatím není téměř využíváno a při zavádění nových reforem často chybí i jen poučení na základě výsledků výzkumu reforem z minulých let. Nejedná se jen o kvantitativní sledování výsledků, ale také kvalitativní (například ve školství nejde jen o počet absolventů, ale také (a v českém vysokém školství nyní především) jejich kvalitu). Využívat svůj interní, ale i externí (například apolitické think tanky, univerzity apod.) výzkum.
  5. Identifikace důležitých otázek a problémů. Občané i vláda by si měli uvědomit, která témata jsou pro ně důležitá. Zdroje, i v podobě pozornosti politiků, odborníků a občanů, jsou omezené, a je tedy nutné určovat priority. Pozornost hospodářské politiky by se měla směřovat na důležitá témata, ne na relativní maličkosti (například čerpání z Evropských fondů v řádu desítek či stovek miliard korun versus podpora kosmických technologií v důsledku umístění 50 úředníků evropského projektu Galileo v Praze; daňové zvýhodnění stravenek versus reforma daňového systému včetně podmínek pro OSVČ). To neznamená, že ta méně důležitá by měla být opomenuta, je však důležité, aby jim bylo věnováno odpovídající množství pozornosti, času a úsilí. V dnešní době má někdy bohužel vztah mezi důležitostí a množstvím času nepřímou úměru.
  6. Důležitost dlouhého období. Hospodářská politika by se měla zabývat faktory důležitými v dlouhém období, nejen krátkodobými a často alespoň na první pohled urgentními otázkami (dlouhým obdobím myslíme horizont například 15 let, každopádně delší než jedno volební období). Například důraz na podnikatelské prostředí a sociální soužití. Prolomení limitů těžby uhlí by mohlo pomoci řešit energetickou situaci v krátkém období, ale je důležité zvážit to i ve světle řešení dlouhodobých energetických potřeb, které bychom měli řešit především. Podnikání podporovat skrz zlepšení prostředí spíše než dotace. Žádoucí řešit strukturální problémy a adaptovat se na další ztrátu cenové konkurenceschopnosti exportu (nejspíše investicemi do vzdělávání). Častý rozpor mezi dlouhodobými zájmy země a osobní krátkodobou motivací vyhrát volby se dá řešit částečně vytvořením nezávislých institucí a mechanismů, které budou plnit jasně stanovené cíle (viz ČNB, stabilita cen a cílování inflace). Je žádoucí motivovat politika pro dlouhodobé cíle, což lze různými způsoby (a k tomu můžou různí lidé a různé instituce přispět různými způsoby, možné zvážit například i možnost udělovat čestné akademické tituly po deseti letech po odstoupení z vysoké funkce a zároveň zachování si čistého štítu během i po této funkci).
  7. Efektivní systém s flexibilním nastavením. Existují hospodářské politiky, na nichž se nikdy neshodneme a cíle se budou měnit dle současného politického zastoupení (například míra přerozdělování). Jak jen to je možné, nastavme základní mechanismy fungování hospodářské politiky, aby byly co nejvíce efektivní a nechme naše politické zástupce jen měnit jeho parametry. V případě nastavení daňového systému se inspirujme například nedávnou britskou studií Mirrlees Review, komplexně analyzující možnosti ideálního daňového systému, a rozhodnutí o tom, jak moc regresivní nebo vlídný k životnímu prostředí, nechme na politicích. Ideálně bychom tato minimální apolitické nastavení hospodářské politiky měli všichni sdílet a chtít měnit jen parametry. Ale zároveň zde máme praktický problém – téměř každá nová vláda si připadá, že ona teď přebuduje celý systém a pak ostatní už budou jen měnit parametry. Spolu s faktem, že jsme relativně malá a expertíze uzavřená země, máme omezené množství ekonomické expertízy a ekonomů a tudíž i potenciál kvality nastavení systému každých pár let není nejvyšší.
  8. Světovost. V otevřenosti novým a osvědčeným myšlenkám i ze zahraničí, tak i plnění naší role, zodpovědného státu v evropské i globální ekonomice, která přispívá k hospodářské a finanční stabilitě v Česku i ve světě i v návaznosti na aktuální vývoj. Využít našeho hlasu v Evropě i ve světě a vtisknout ji a jemu českou stopu. Aktivní přístup na mezinárodní scéně, protože řadu prioritních oblastí může česká vláda ovlivnit efektivně pouze v rámci mezinárodní spolupráce – změna klimatu, světové konflikty, regulace světových finančních trhů, ale například i globální nebo evropské finanční a ekonomické krize (a prostřednictvím toho domácí nezaměstnanost).
  9. Rozšířit možnosti a vědomě je využívat. Snížit omezení hospodářské politiky a plně využívat prostor daný těmito omezeními. Identifikovat omezení hospodářské politiky, jejichž snížení je výhodné. Například snížit závislost na financování veřejného dluhu na finančních trzích, aby hospodářská politika mohla být soustředěna na občany a ne primárně na trhy.
  10. Vláda jde svým chováním příkladem, ať chce nebo nechce. Vláda nejen že určuje ekonomické prostředí a má další abnormální pravomoci, ale celý veřejný sektor dohromady je sám o sobě velký hráč, zaměstnavatel a investor (například odhadem 17% HDP ve veřejných zakázkách). Pro vládu to znamená i určitý imperativ ohledně jejího chování. Nejen, že je ředitelem a dozorcem cirkusu, vystupuje v něm sama jako slon, jde ostatním příkladem, určuje normy a má velký reálný vliv. O to víc by se tedy měl chovat dle úsloví, chovej se tak, jak chceš, aby se k Tobě chovali ostatní. Mimo jiné by měl striktně dodržovat pravidla, která určuje, včetně ducha zákona. Špatnými příklady jsou například některé školy, kde by neměli najímat učitele na deset měsíců a po letních prázdninách znovu, nebo ministerstvo financí by nemělo umožňovat obcházet zdanění úroků jako v případě spořících státních dluhopisů.

(Tento příspěvek vyšel také na mém blogu na ihned.cz a vznikl jako součást textu pro Česko hledá budoucnost zde (Ekonomika a hospodářská politika: východiska (a) diskuze příštích 15 let), kde pro víkendové přemítání najdete moje odpovědi na podobně obecné a zásadní otázky jako odkud, kam a kudy (jak, kdo, kde a za co).