Úniky do daňových rájů: Evidence skutečných vlastníků bohužel nebude přístupná veřejnosti

Daňové ráje se v průběhu posledních dekád staly důležitou černou dírou daní a anonymity.

V této černé díře končí daně, které pak platí – místo bohatých firem nebo osob uniknuvších do daňových rájů – ostatní daňoví poplatníci (včetně Vás a mě), kteří daňových rájů nevyužívají. V této černé díře také končí identita vlastníků a umožňuje tak anonymní vlastnictví (navzdory tomu, že by majitelé firem měly být teoreticky dohledatelní na justice.cz).

Na velikosti této černé díry se odborníci neshodnou (i kvůli související anonymitě a finančnímu tajemství), ale jestli je to 10 nebo 50 miliard ušlých daňových příjmů se mi nezdá zásadní. Zásadní je, že daňové ráje umožňují malé části společnosti nižší daně a vyšší anonymitu než jsou dostupné zbytku společnosti, nám ostatním smrtelníkům.

Problém daňových rájů a souvisejícího finančního tajemství, který se na Západ od nás alespoň v posledních letech těší pozornosti, se začíná i v návaznosti na Panamské dokumenty objevovat čím dál častěji i v české veřejné debatě. Hlavním problémem daňových rájů totiž nutně nejsou tamní nízké daňové sazby. Často jde spíše o to, že uchovávají přílišné finanční tajemství, které brání efektivní kontrole trestné činnosti i výběru daní.

Korupce a finanční tajemství

Korupční případy z nedávné minulosti často spojuje právě finanční tajemství a daňové ráje. Stačí se podívat na nedávné případy. Manažeři Mostecké uhelné společnosti v pochybné privatizaci vyvedli přes neprůhledné společnosti kolem 13 miliard korun do švýcarských bank. Sedmnáct haléřů z každého lístku v pražské MHD zase skrytě odcházelo netransparentní firmě na Britské Panenské ostrovy.

Index finančního tajemství zveřejněný organizací Tax Justice Network pomáhá mapovat daňové ráje a ukazuje, které země přispívají nejvíce ke globálnímu finančnímu tajemství. Tedy ty, které umožňují například široké bankovní tajemství, anonymní vlastnictví firem nebo nejsou ochotny spolupracovat s ostatními zeměmi v oblasti daní a financí. Země s vysokými hodnotami indexu, jako například Švýcarsko, Lucembursko či Hongkong, umožňují osobám a firmám ze zahraničí uskutečňovat finanční operace, které bývají často spojeny s více či méně legálními aktivitami. Jedná se třeba o daňové úniky, či vyhýbání se placení daní.

Výsledku pro Českou republiku ukazují, že ačkoliv je příspěvek naší země chvályhodně relativně malý, můžeme se v mnoha oblastech finančního tajemství zlepšit a zvýšit transparentnost. Index finančního tajemství nabízí konkrétní možnosti zlepšení. V případě Česka je relevantní zejména úplnější a transparentnější zveřejňování firemních informací (například skutečných vlastníků, ale i výše odvedených daní).

Evidence skutečných vlastníků přístupná veřejnosti?

Jak píše Ondřej Kopečný, sněmovnou dnes prošel návrh zákona, který veřejnosti neumožní přístup k informacím o skutečných vlastnících firem. Bude tedy existovat evidence skutečných vlastníků, ale bez toho abychom k ní měli přístup. Je to tedy posun směrem k omezování finančního tajemství, ale ne tak velký, jako kdyby byla evidence přístupná veřejnosti.

A co by mělo být dlouhodobou prioritou naší země v boji proti daňovým únikům? Měla by přispět k tlaku na mezinárodní úrovni a prostřednictvím Evropské unie i OECD požadovat snížení globálního finančního tajemství v daňových rájích a dalších zemích.

Tento blog vznikl v rámci mezinárodní iniciativy Tax Justice Blogging Day. Více na www.danevraji.com #taxjustice

ČRo a Investičníweb.cz: Téma daňových rájů vyžaduje globální řešení

Tento týden jsem byl ještě dvakrát v médiích k tématu daňových rájů. Jednak byla ve středu zveřejněna část předtočeného rozhovoru pro Investičníweb.cz.

A ve středu večer jsem byl hostem Českého rozhlasu Plus k otázce „A je na čase zrušit daňové ráje, jak žádají světová ekonomická esa v otevřeném dopise politickým špičkám?“. Rozhovor je možné spustit zde (v čase 21:48).

Oba rozhovory se zabývaly i čtvrtečním protikorupčním summitem v Londýně. Nabízím k tomu dva odkazy v angličtině. Jeden od Financial Times o tom jak je Londýn propojen s korupcí ve světě. Druhý od Tax Justice Network tom, jak včerejší summit dopadl z pohledu omezení daňových rájů.

PJ IW

ČT: Česko bohatne, ale chudých neubývá

Český statistický úřad dnes vydal výsledky šetření o životních podmínkách v roce 2015 (ČSÚ: „Příjmy domácností rostly nejrychleji od roku 2008“).

Před týdnem jsme s kolegy Klárou Kalíškovou a Danielem Münichem z think tanku IDEA při CERGE-EI vydali k podobnému tématu studii (IDEA: „Dopad daní a dávek na příjmovou nerovnost a relativní chudobu v ČR“).

A dnes večer mě Česká televize pozvala k tomuto tématu do studia. Výsledek je ke shlédnutí zde (reportáž začíná po 74. minutě, můj vstup po 77. minutě).

PJ IDEA

I vzhledem k tomu, že jsem byl v televizi v úterý, přemýšlel jsem, zda pozvání přijmout. Zkoušel jsem, zda by se to nehodilo Kláře. A nakonec mě k účasti přesvědčilo i to, že jsem k podobnému tématu byl v televizi před dvěma lety (záznam ze srpna 2014 je zde).

Níže připojuji shrnutí studie (celé znění je zde):

  • Mezinárodní srovnání dlouhodobě ukazují, že příjmová nerovnost a míra ohrožení relativní chudobou v České republice (ČR) jsou dlouhodobě jedny z nejnižších nejen v EU i mezi nejvyspělejšími zeměmi světa (OECD).
  • Údaje z reprezentativních šetření o příjmech a výdajích domácností ukazují, že český daňově-dávkový systém příjmovou nerovnost a míru ohrožení relativní chudobou v ČR ovlivňuje poměrně málo. Určující jsou v dané souvislosti především relativně malé rozdíly v hrubých příjmech, v čemž hraje důležitou roli systém starobních důchodů.
  • Pokud se kromě přímých daní a sociálních dávek zohlední také dopady nepřímých daní (daň z přidané hodnoty a spotřební daně), systém příjmovou nerovnost snižuje relativně málo a míru ohrožení relativní příjmovou chudobou dokonce mírně zvyšuje.
  • Alespoň jednu sociální dávku pobírá 80 % relativně chudých a 33 % ostatních osob. Pouze 38 % celkových výdajů na státní sociální podporu směřuje k lidem ohroženým relativní příjmovou chudobou.
  • Při snižování relativní příjmové nerovnosti a celkové mezery chudoby se jako potenciálně nejefektivnější jeví dávky v hmotné nouzi (příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení). Jako nejefektivnější nástroj snižování míry ohrožení relativní příjmovou chudobou se jeví přídavky na děti.

Aktuálně.cz: Jako daňové ráje fungují i některé státy USA, říká Čech, který podepsal výzvu k jejich omezení

Níže kopíruji včerejší rozhovor pro Aktuálně.cz (vydaný i na ihned.cz), zmiňovaný dopis v originále zde (a zpráva ČTK zde).

The Paraisópolis favela borders the affluent district of Morumbi in São Paulo, Brazil (2008). Photo: Tuca Vieira

Jako jediný Čech se postavil po bok ekonomických celebrit jako jsou nositel Nobelovy ceny za ekonomii Angus Deaton nebo autor ekonomického bestselleru Kapitál v 21. století Thomas Piketty. V otevřeném dopise vybídl světové lídry, aby skoncovali s érou daňových rájů. Nyní Petr Janský z Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy věří, že tomu napomůže i kauza Panama Papers. „Jak velký dopad bude mít, uvidíme až s větším odstupem. Ale například vnímání toho, jak finanční tajemství ovlivňuje fungování společnosti a ekonomiky, se změnilo již nyní,“ říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Aktuálně.cz: Proč jste dopis podepsal a jak jste se k němu dostal?
Petr Janský: Souhlasím se zněním tohoto dopisu a vážím si lidí, kteří jej také podepsali. S otázkou podpisu se na mě obrátil kolega, kterého jsem koncem dubna potkal na konferenci v Londýně věnované právě daňovým rájům.

Je podle vás možné daňové ráje zrušit?
Rozhodně nechci zrušit žádné země, ani daňové ráje. Rád bych ale přispěl k omezení praktik, které s takzvanými daňovými ráji spojujeme – nejedná se zdaleka jen o škodlivé daňové praktiky, ale zásadní je také přílišné finanční tajemství. Finanční tajemství, jak ukázaly i Panamské dokumenty, může bránit efektivní kontrole trestné činnosti nebo výběru daní. Toto finanční tajemství nenabízí jen stereotypně vnímané země jako Kajmanské ostrovy, ale například i státy USA Nevada nebo Delaware. Toto finanční tajemství lze snížit.
Jak konkrétně lze daňové ráje omezit?
Mezi dílčí řešení patří například zavedení veřejných rejstříků konečných vlastníků firem, abychom věděli, kdo skutečně danou firmu vlastní. Pomoci může také zveřejňování účetních údajů firem po jednotlivých zemích, abychom věděli, kde firma provádí ekonomické aktivity a kde reportuje zisky. Podobná opatření jsou nyní navrhována nebo implementována v Evropské unii, včetně České republiky.
Věříte tomu, že se podaří daňové ráje skutečně omezit?
Ano, věřím, že finanční tajemství lze snížit – zlepšením pravidel a jejich dodržováním v takzvaných daňových rájích i zemích jako je Česká republika. Optimistické je, že existující výsledky nasvědčují tomu, že finanční tajemství se globálně snižuje. Podle Indexu finančního tajemství (Financial Secrecy Index) se množství finančního tajemství od roku 2009 snižuje, i když stále zůstává v příliš vysoké.
Mohou v této snaze Panama Papers pomoci?
Ano, mohou pomoci, a to různými způsoby. Například podporou veřejnosti a tak ovlivněním debaty kolem daňových rájů. Jak velký dopad budou mít Panamské dokumenty na výzkum, uvidíme až s větším odstupem. Ale například vnímání toho, jak finanční tajemství ovlivňuje fungování společnosti a ekonomiky, se již změnilo nyní.

Jak velký je globálně problém daňových rájů, kolik peněz na daních v nich státům utíká?
Férová krátká odpověď je, že nevím. Přesně to neví nikdo a z definice jsou tyto odhady nepřesné. V posledních letech se těmito odhady zabývají mezinárodní organizace včetně Mezinárodního měnového fondu a já se jim věnuji ve svém výzkumu. Některé relevantní odhady roční ztráty se pohybují kolem jednoho procenta HDP.
A spočítal někdo, kolik takto utíká Česku?
Přesné odhady pro Česko neexistují, ale zevrubné odhady se pohybují v řádu miliard až desítek miliard korun.

ČT24: Ekonom: Ani některé země EU potřebná pravidla nedodržují

Včerejší rozhovor v Interview ČT24 k mému oblíbenému tématu daňových rájů je dobrou příležitostí probudit tento blog z období nečinnosti. Rozhovor je ke shlédnutí zde (část se mnou začíná kolem 14. minuty).

PJ

Na webu ČT24 citují části rozhovoru k EU a Kuřimi, které zde kopíruji:

„Ekonom: Ani některé země EU potřebná pravidla nedodržují
Podle Petra Janského je třeba, aby se nejvlivnější ekonomiky – přinejmenším Evropská unie a Spojené státy – dohodly na pravidlech, které budou všechny země dodržovat a praxi daňových rájů zamezí. Současně však poznamenal, že k tomu není vůle ani na jedné straně Atlantiku. „I některé země EU tato pravidla, jak by měla být ideálně nastavena, nedodržují,“ upozornil ekonom v Interview ČT24. Země EU se sice dohodly na vytvoření černé listiny daňových rájů, od ní však Petr Janský nic neočekává.

Problém černé listiny spočívá i v tom, že průběžně vznikají nové daňové ráje, a to i na místech, kde by je hledal jen málokdo. „Jedná se například i o některé státy v rámci Spojených států. Máme státy Delaware, Nevadu, které nabízí velmi podobné služby, za kterými chodí zákazníci do Panamy nebo Britských Panenských ostrovů,“ upozornil host Interview ČT24.

Daňové ráje i nízké daně přinášejí dost peněz pro málo obyvatel
Jak vlastně daňové ráje fungují? Princip funguje především v malých zemích, respektive těch, které mají málo obyvatel – v Panamě žijí asi tři miliony obyvatel, na Britských Panenských ostrovech necelých třicet tisíc a ve zmíněném státu Delaware sotva milion. Podle Petra Janského by podobně mohla v rámci České republiky fungovat jeho rodná desetitisícová Kuřim, kdyby to zákony umožňovaly.

„Mohla by říct firmám: Pojďte si udělat sídlo v Kuřimi, je tam krásně a ještě k tomu budete platit jenom jednoprocentní daňovou sazbu a možná vám nabídneme i finanční tajemství – nebudeme s ČR sdílet žádné informace. Kuřimi, protože je malá a má spoustu šikovných lidí, kteří vydělávají jinak, by se to vyplatilo, protože jedno procento z obrovského množství zisků, které by tam firmy přinesly, by vyneslo množství příjmů, které by bylo pro těch deset tisíc obyvatel dostatečných. Kdežto pro ČR, i když daní kolem 19 procent, to nestačí ani na část důchodů,“ srovnal.“

Dobré úředníky musí stát zaplatit

(Společný článek s Petrem Bouchalem, který vyšel v Hospodářských novinách před dvěma měsíci – aktuální komentáře čtěte na Byrokrates.cz, související studii IDEA zde).

Schopnost státu přijmout a udržet kvalitní lidi ovlivňují nejen platy, zajímavost práce a benefity. Podstatná jsou i základní pravidla nabírání zaměstnanců. Nový zákon úřadům výrazně sváže ruce. Na vyšší pozice nebude možné nabírat lidí zvenčí veřejného sektoru, i na nejnižší manažerské pozice to půjde jen obtížně.

Současná podoba návrhu zákona o státních úřednicích se nám nelíbí. Vytváří příliš uzavřený systém s pochybnou úřednickou zkouškou, absencí generálního ředitelství a malou šancí na výraznější depolitizaci státní správy. Proč ale plakat nad rozlitým mlékem?

Místo výčtu nedostatků schváleného zákona zde zkusíme být konstruktivní a dovolíme si vládě poradit, co v nastalé šlamastyce dělat. Zde je pár nápadů k otázce, jak přilákat a udržet ve státní správě co největší počet schopných lidí. Pevně věříme, že by si takovou otázku vláda klást měla. Navíc hledat na tuto otázku odpověď bude o to důležitější, že právě o kvalitě se při přípravě zákona mluvilo málo.

Kvantitu máme vyčíslenou. Teď co s těmi čísly

Dobrý začátek jsou základní počty. Stát konečně spočítal své úředníky. Podle zpráv z vlády zaměstnává nyní státní správa na úrovni centrálních orgánů a podřízených organizací 72 281 lidí, přičemž připravovaný zákon o státní službě by se měl vztahovat na 64 673 zaměstnanců.

Dobrá zpráva je, že výsledek se zásadně neliší od čísel, ke kterým jsme došli na základě analýzy rozpočtu a veřejných účtů. V předprázdninové studii think-tanku IDEA při CERGE-EI jsme napočítali 66 státních úředníků. K tomuto číslu se sluší dodat, že jsou přepočtené na plné úvazky, tzv. přepočtené osoby, a také že určovat, kdo je a není státním úředníkem, bylo pro nás obtížné až nemožné. To se s příchodem nového zákona změní. Budeme vědět, kdo pod zákon spadá a kdo ne, a naopak bude zajímavé se ptát, zda toto rozdělení není příliš arbitrární a jak se liší práce a zodpovědnosti těch a oněch.

Špatná zpráva je, že zjištění týmu Úřadu vlády neposloužila k nastavování parametrů nového zákona ani k odhadnutí jeho dopadu; tento odhad také nemohli politici použít při svém rozhodování. To je bohužel jen jeden z problémů s obsahem zákona i s příběhem jeho vzniku. Leccos se ale dá zachránit, pokud na dobrých informacích bude stát alespoň implementace zákona a pokud stát bude pečlivě sledovat, jaké dopady má zákon na schopnost státních organizací provádět efektivní personální politiku.

Úředník jako atraktivní zaměstnání?

Pokud chce stát přitáhnout a udržet kvalitní lidí, bude především muset dobře nastavit svou platovou politiku. Ministerstvo vnitra musí zajistit, aby tento úkol z harmonogramu implementace služebního zákona nevypadl. Nedávný návrh na mírné zvýšení platových tarifů by byl krok správným směrem, i když by se nejednalo o systémové řešení. Nové platové tabulky by měly stát na dobrém pochopení stávající situace ve státní správě a důkladné analýze relevantních oblastí trhu práce. Takovou analýzu jsme zatím neviděli.

Naše vlastní analýza ale ukázala, že atraktivita státní správy, měřená platovým ohodnocením, klesá. Konkrétně mezi lety 2008 a 2012 reálné platy státních úředníků klesaly absolutně i ve srovnání s průměrnou mzdou v národním hospodářství. Od roku 2008 reálné platy ve státní správě klesly v průměru o 7 %, přičemž v národním hospodářství reálné mzdy v tomto období klesly o necelá 2 %. K tomuto poklesu přispělo i to, že si Nečasova vláda ve vládním prohlášení z roku 2010 dala za cíl v dalším roce snížit výdaje státu na mzdy (s výjimkou učitelů) nejméně o 10 %. Téměř se jí to povedlo (vypočítali jsme pokles o 9 %), částečně díky snižování stavů, částečně díky snižování platů.

Nový zákon nízkou atraktivitu práce pro stát v něčem prohlubuje. Stanovuje nové povinnosti, omezuje práva a ztěžuje vstup do státní správy. Některé prvky nového zákona ale mohou atraktivitu práce pro stát zvýšit. Zákon státním zaměstnancům dává jasnější profesní perspektivu a umožňuje státu pokrýt zaměstnancům náklady vzdělání. Ministerstvo vnitra teď musí zajistit, aby stát tyto pozitivní nástroje využíval co nejlépe, tedy aby např. výdaje na vzdělávání byly užitečné jak pro zaměstnavatele, tak pro zaměstnance a nestaly se černou dírou na peníze a zlatým dolem pro soukromé školy. Ministerstvo musí také průběžně vyhodnocovat náklady, např. právě ty na vzdělání – zde zatím nemáme ani předběžné odhady – i efektivitu a integritu takto vynaložených peněz.

Náš výzkum ale ukázal i na komplikaci právě s řízením výdajů na zaměstnance. S platy ve státní správě je to jako v pohádce o Červené karkulce: věci nejsou takové, jaké se zdají. Český stát zaměstnává méně lidí za vyšší průměrné platy, než stanovuje rozpočet a platové tabulky – mj. díky tomu, že úřady mohou „tabulková místa“ stanovená rozpočtem nechat prázdná a zbylé peníze rozdělit stávajícím zaměstnancům na osobních příplatcích a odměnách. Za prvé je nutné tento fakt vzít v potaz při nastavování nové platové politiky.

Je potřeba si uvědomit, že nová pravidla – počínaje omezením odměn na 25 % ročního platu –, která, ač je to systémové dobrý krok, mohou místy ohrozit schopnost státu udržet si kvalitní zaměstnance. V praxi to nejspíš bude znamenat nutnost zvýšit tabulkové platy nejméně na nižších a středních pozicích. Za druhé je potřeba dát do pořádku systém rozpočtování a vykazování zaměstnanosti ve státní správě tak, aby státní rozpočet stál na datech odrážejících realitu.

Inspirativní, nebo zatuchlá atmosféra?

Schopnost státu přijmout a udržet kvalitní lidí ale ovlivňují nejen platy, zajímavost práce a benefity. Podstatná jsou i základní pravidla nabírání zaměstnanců. Nový zákon úřadům výrazně sváže ruce. Na vyšší pozice nebude možné nabírat lidí zvenčí veřejného sektoru, i na nejnižší manažerské pozice to půjde jen obtížně. Zákon předjímá, že na místa ve vyšších platových třídách bude nemožné nebo složité zaměstnat adepty bez magisterského vzdělání, ač by byli sebebystřejší nebo sebezkušenější. (Za stávajícího stavu byli takoví lidé „jen“ mírně platové penalizováni.) Ministerstvo vnitra musí sledovat, jak tyto změny ovlivňují schopnost státních úřadů provádět efektivní personální politiku. V případě, že se objeví známky negativních dopadů, bude potřeba uvažovat o změně pravidel, např. pootevření vyšších pozic širšímu spektru kandidátů, doplněné nezávislým dohledem nad výběrovými řízeními.

Kromě platů a základních pravidel schopnost státu zaměstnat schopné lidí záleží i na tom, zda dobře komunikuje s potenciálními zaměstnanci, počínaje zveřejňováním inzerátů a konče profesionalitou výběrových řízení. I tady může ministerstvo vnitra hrát roli při hledání a prosazování dobré praxe napříč státní správou.

Schválením zákona o státních úřednících přibyla ministru vnitra důležitá zodpovědnost. Nyní bude na něm a jeho podřízených přemýšlet nad tím, jak přilákat a udržet ve státní správě co největší počet schopných lidí. Do zákona se toto přemýšlení příliš nepromítlo, přesto ale následující měsíce a roky nabídnou velkou paletu možností, jak českou státní správu zlepšit.

Přejeme tedy hodně zdaru zákonu o úřednicích. Ať je jeho implementace a budoucí novelizace úspěšnější než jeho desetiletá neúčinnost a nyní schválená novelizace. Hodně zdaru samozřejmě přejeme také samotným úředníkům. Ať jim zákon dobře slouží a oni slouží kvalitně nám, občanům.

Petr Bouchal, analytik veřejné správy

Petr Janský, výzkumník think-tanku IDEA při CERGE-EI a ekonom Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy

(Otisknuto v Hospodářských novinách 4.9.2014; mezititulky redakční.)

Daňové úniky. Hesla, domněnky a realita

Jen kvůli špatnému výběru DPH přišla Česká republika v roce 2011 o více než sto miliard korun. Přibližně tolik dělá roční schodek státního rozpočtu. Rodící se vláda chce omezit daňové úniky. Ve hře jsou registrační pokladny i rychlejší výměna elektronických dat mezi úřady. Co skutečně pomůže?

Daňové úniky a podvody škodí české ekonomice. Na tom se shodnou odborníci i politici. Zasáhnout proti nim chce i rodící se koalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Sociální demokraté si například myslí, že pomůžou registrační pokladny, hnutí ANO prosazuje rychlou efektivní výměnu elektronických dat mezi úřady. Kdyby to bylo tak jednoduché, jistě by daňové úniky výrazně omezily již předešlé vlády. Kde by se tedy dalo daňovým únikům reálně zabránit? V textu hledám tento potenciál ve třech oblastech ekonomiky: maloobchodu, firmách, které využívají daňových rájů, a při danění práce. Poučit se můžeme i v zahraničí.

O sazbách a základech 

Daňové sazby jsou populárním politickým kolbištěm. Například i snížená základní sazba DPH se v posledních letech několikrát měnila a úpravy nás asi čekají i v dalších letech. Také zdanění práce se mění často, od roku 2013 například o sedmiprocentní solidární přirážku pro osoby, které vydělávají více než čtyřnásobek průměrné mzdy. Některé strany chtějí zachovat, jiné zase zvýšit sazbu firemní daně.
Pro daňové plátce i výběrčí však nejsou důležité jen procentní sazby. Zásadní je základ daně, a tedy to, z čeho se platí a čím se násobí daňová sazba. A také objem maloobchodních tržeb, z nichž je placeno DPH. Pro firmy je základem daně zisk. U zdanění práce si daňový základ hodně z nás vypočítává ve svém daňovém přiznání.
Právě přes daňové základy často dochází k únikům peněz, konkrétně přes jejich snižování. V maloobchodě se obchodníci snaží snižovat obrat. Firmy mají motivaci snižovat zisky. A u práce se lidé snaží snížit dobu, kterou oficiálně přiznávají. Odhaduje se, že šedá nezdaněná ekonomika v Česku tvoří kolem 15 procent HDP.
Navíc mezi daňovými úniky často existují multiplikační efekty. Jeden typ přispívá k dalšímu. Vezměme si hospodu, která přiznává jen polovinu tržeb. Z těch nepřiznaných vyplácí i část mezd personálu. Oficiálně berou číšnice i kuchaři minimální mzdu, ale kromě spropitného si přilepší i díky platbě bokem od zaměstnavatele. Z této části mzdy neodvádí daně z příjmů ani další odvody včetně sociálního a zdravotního pojištění.

Nejen registrační pokladny 

Daň z přidané hodnoty spolu se spotřebními daněmi nabízí nejlepší potenciál zvýšeného výběru. Kvůli špatnému výběru DPH podle Evropské komise jen v roce 2011 přišly naše veřejné rozpočty o více než 100 miliard korun. Tyto odhady zohledňují i další důvody špatného výběru, než jsou daňové podvody, například daně neodvedené kvůli bankrotu. Přesto lze tento odhad zhruba ve výši ročního schodku státního rozpočtu brát jako argument pro to, že boj proti daňovým únikům dává smysl.
Část daňových úniků je spojena s krácením tržeb v maloobchodě. Registrační pokladny s fiskální pamětí nabízejí jednu z možných odpovědí na tyto úniky, ale velmi obtížně se odhaduje, o kolik by mohly zvýšit výběr daní. Kromě nejisté naděje však přinášejí určité dodatečné náklady pro podnikatele i úřady. Ty se také těžko odhadují, záleží na detailech včetně toho, na koho by se povinnost registračních pokladen vztahovala. Šéf Generálního finančního ředitelství Jan Knížek odhaduje nutnost vzniku až 500 nových pracovních míst.
A samy o sobě registrační pokladny nepředstavují záruku omezení daňových podvodů v maloobchodě. Vhodné je jejich spojení s dalšími opatřeními. Elektronizace výběru DPH a spotřebních daní by mohla být jedním z nich. Není tak podstatné, zda převezmeme systém fungující na Slovensku, nebo se inspirujeme v Chorvatsku, kde registrační pokladny slaví velký úspěch, či v dalších zemích. Důležité je přizpůsobení českým specifikům, a aby se pokud možno při této příležitosti komunikace mezi státem a firmami zjednodušila, spíše než oboustranně prodražila.
Registrační pokladny se u nás diskutují nejméně od roku 1996, ale jejich zavedení poslední vládou ČSSD od roku 2008 bylo později kabinetem pod vedením ODS zrušeno. Když už je zavedeme, je důležité, aby se zvýšil výběr daní a ne s výběrem spojené náklady. Na Slovensku jsou registrační pokladny povinné od roku 1997 a zhruba před rokem a půl vznikla povinnost je vybavit fiskální pamětí. Toto opatření podle vyjádření slovenského ministra financí v České televizi v září stálo tamní podnikatele 40 milionů eur, tedy asi miliardu českých korun.
Slovenské zkušenosti také ukazují, že se při existenci registračních pokladen dají pořádat loterie unikátních účtenek (účtenku lze použít jako lístek do státní loterie). Tento tchajwanský vynález však i slovenský ministr financí považuje spíše za podpoření debaty o daňových únicích v maloobchodě než opatření, které by mělo přímo zvýšit výběr daní. Je-li tomu opravdu tak, budeme vědět až z výsledků vyhodnocení loterie a zároveň se z toho můžeme poučit i pro naši případnou loterii (jakkoliv já osobně mám potíž podpořit státem organizovaný, i když spíše symbolický hazard).

Úniky do daňových rájů 

Ekonomka Markéta Burianová odhaduje roční daňovou ztrátu kvůli daňovým rájům na zhruba 20 miliard korun. Polovinu způsobují bohaté osoby, čtvrtinu velké společnosti a zbývající čtvrtinu nelegální vyhýbání se daním. Tyto odhady z diplomové práce obhájené na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy ukazují problém daňových rájů a souvisejícího finančního tajemství, který se na Západ od nás alespoň v posledních letech těší pozornosti. Hlavním problémem daňových rájů totiž nutně nejsou tamní nízké daňové sazby. Často jde spíše o to, že uchovávají přílišné finanční tajemství, které brání efektivní kontrole trestné činnosti i výběru daní.

Korupční případy často spojuje právě finanční tajemství a daňové ráje. Stačí se podívat na nedávné případy. Manažeři Mostecké uhelné společnosti v pochybné privatizaci vyvedli přes neprůhledné společnosti kolem 13 miliard korun do švýcarských bank. Sedmnáct haléřů z každého lístku v pražské MHD zase skrytě odcházelo netransparentní firmě na Britské Panenské ostrovy.
Index finančního tajemství zveřejněný organizací Tax Justice Network pomáhá mapovat daňové ráje a ukazuje, které země přispívají nejvíce ke globálnímu finančnímu tajemství. Tedy ty, které umožňují například široké bankovní tajemství, anonymní vlastnictví firem nebo nejsou ochotny spolupracovat s ostatními zeměmi v oblasti daní a financí.
Index ukazuje na základě patnácti oblastí a desítek konkrétních otázek rozsah finančního tajemství umožněného legislativou a praxí v konkrétních zemích. Skóre velikosti se zabývá rozsahem finančních aktivit ovlivňujících ostatní země.
Země s vysokými hodnotami indexu, jako například Švýcarsko, Lucembursko či Hongkong, umožňují osobám a firmám ze zahraničí uskutečňovat finanční operace, které bývají často spojeny s více či méně legálními aktivitami. Jedná se třeba o daňové úniky, či vyhýbání se placení daní.
Tento týden byly vůbec poprvé zveřejněny české výsledky v indexu, které ukazují, že ačkoliv je příspěvek naší země chvályhodně relativně malý (na úrovni 66. místa ze skoro devadesáti zemí, podobně jako v Dánsku), můžeme se v mnoha oblastech finančního tajemství zlepšit a zvýšit transparentnost.
Index finančního tajemství nabízí konkrétní možnosti zlepšení. V případě Česka je relevantní zejména úplnější a transparentnější zveřejňování firemních informací (například skutečných vlastníků, ale i výše odvedených daní).
Dalším příkladem je zcela nový institut svěřeneckého fondu, který od roku 2014 zavede nový občanský zákoník. Svěřenecký fond (majitel předá majetek do správy, aniž by ji mohl ovlivnit) má své využití třeba v dobročinnosti, může však přispět i k nárůstu anonymního vlastnictví a finančního tajemství. V zahraničí se někdy tyto fondy zneužívají ke korupci a dalším zločinům.
A co by mělo být jednou z priorit naší země v boji proti daňovým únikům? Měla by přispět k tlaku na mezinárodní úrovni a prostřednictvím Evropské unie i OECD požadovat snížení globálního finančního tajemství v daňových rájích a dalších zemích.
Podobně ve spolupráci s OECD je žádoucí zamezit případnému neopodstatněnému vyvádění zisků z Česka. Snižování základů pro zdanění firem představuje rozšířenou praxi, která stojí často na hraně zákona a lepší mezinárodní pravidla můžou vést k vyšším výběrům daním.
Nevýnosný švarcsystém 

Dříve se od živnostníků vybíraly daně ve výši desítek miliard korun, poslední roky stát ztěží získá deset miliard korun. Jedním z důležitých aspektů českého daňového systému je existence velkého rozdílu mezi zdaněním zaměstnanců a živnostníků. Ano, podnikatelé můžou být nižšími daněmi odměněni za svou odpovědnost a rizika, ale jak přesně, zůstává otázkou. Nedávné výsledky think tanku IDEA při ekonomickém institutu CERGE-EI ukazují, že průměrný zaměstnanec čelí daňové sazbě (součtu sazeb daně z příjmu a všech odvodů na sociální a zdravotní pojištění) 37,4 %, zatímco průměrný podnikatel pouze 23,6 %.
Ještě relevantnější z hlediska daňových úniků než průměrné daňové sazby jsou mezní daňové sazby. Ty ukazují, jak silnou mají poplatníci motivaci usilovat o zvýšení příjmů, či naopak provádět legální i nelegální daňové úniky. Jelikož v Česku platí „rovná daň“, měli by teoreticky všichni poplatníci být vystaveni stejné mezní daňové sazbě bez ohledu na výši příjmů. Studie IDEA ale ukazuje, že tomu tak zdaleka není. Naprostá většina zaměstnanců (75 %) čelí mezní sazbě téměř 49 %. Znamená to tedy, že téměř polovina z peněz, které zaměstnavatel vyplatí při zvýšení výdělku, je odvedena na daních. Část zaměstnanců však čelí nižší mezní sazbě – jsou to zejména ti s nižšími příjmy, kteří platí nulovou daň z příjmu, a malá skupina těch s nejvyššími příjmy, kteří jsou nad stropem sociálního pojistného. Někteří ekonomové si přirozeně myslí, že dokud bude zaměstnanecký poměr daněn takto vysokými sazbami, velká část lidí bude hledat cestu k nižším daňovým sazbám, ať už nulovým sazbám do šedé ekonomiky, nebo nižším v podobě švarcsystému, nebo třeba k dohodám o provedení práce.
Švarcsystém se neodvozuje od německého slova pro černou barvu, i když by se to docela hodilo. Příkladem tzv. černého pasažéra je totiž možné označit osobu, co využívá benefitů společnosti, ale neplatí daně. Švarcsystém se odvozuje od jména jednoho českého podnikatele, který zaměstnávání na živnostenský list místo zaměstnaneckého poměru proslavil. A výsledkem jeho „vynálezu“ se stal nejméně dvourychlostní pracovní trh. Když pominu opravdové podnikatele, jedni platí vysoké daně v zaměstnaneckém poměru a druzí, ve skutečnosti nepříliš odlišní od těch prvních, platí nízké daně v o něco nejistějším úvazku spočívajícím v práci na živnostenský list.

Otázka morálky 

Pokud by se omezily daňové úniky, mohlo by se teoreticky vybírat o desítky miliard korun víc. Jenže ty neleží připravené na chodníku.
Především z dlouhodobého hlediska je zlepšený výběr daní zásadní a umožnil by snížení daňových sazeb nebo veřejného dluhu. V krátkodobém horizontu, jako je třeba volební období, ale není realistické očekávat velké pozitivní změny. Přehnaný optimismus z výrazně zvýšeného výběru daní by se mohl více než ve skutečně vyšších daňových výběrech odrazit v ještě vyšším než očekávaném rozpočtovém schodku.
I v rámci dobře míněného boje proti daňovým únikům se dá udělat více škody než užitku. Pomoci nám můžou zahraniční příklady a společný postup na evropské nebo mezinárodní úrovni, jako například v případě daňových rájů či finančního tajemství.
To, že mnozí lidé a firmy tráví spoustu času obcházením zákonů a vymýšlením daňových úniků, je možné považovat za velkou ztrátu efektivity. Tyto peníze pak chybějí v rozpočtu a jsou jedním z vysvětlení pro vysoké sazby, které nikdo z nás nevítá a za neplatiče platí jiní. A tady se dostává argument o daňových únicích do morální a etické roviny, která mně osobně připadá ještě důležitější než ta ekonomická.

diagramy k daňovým únikům

Psáno pro MF DNES (Kavárna 7.12.2013, zdroj grafického provedení diagramů).