Vysokoškolákům hrozí chudoba šestkrát méně než lidem se základním vzděláním

(Prázdninový příspěvek k nerovnostem – zde především pro archivní účely. Článek je obecnější, než co zdůrazňuje nadpis pro Hospodářské noviny z 19.8.)

Málokdo z nás si připadá opravdu bohatý, navzdory tomu, že všichni žijeme v bohaté České republice. Zčásti to je dáno psychologickými důvody. Třeba tím, že se často srovnáváme spíše se Švýcarem nebo s naším nejbohatším sousedem než se Zambijcem.

Žijeme v bohatém světě. Pro globálně uvažujícího občana není dnes těžké být optimistou. Samozřejmě mnohé problémy jako změna klimatu nebo ekonomická krize přetrvávají. V posledních desetiletích se ale mnohé zlepšilo. Novorozenecká úmrtnost dramaticky klesla, stejně jako se zvýšila očekávaná délka dožití. My, lidé žijící dnes na planetě, se tak máme lépe než naši předkové. Ve zkratce řečeno, jsme bohatí.

Bohatá Česká republika

Alespoň průměrně tedy. Ne všichni v tomto bohatém světě jsou bohatí. Obrovské nerovnosti znamenají, že ačkoliv je svět velmi bohatý, najdeme v něm velmi chudé i velmi bohaté lidi i země. Typickým obyvatelům Zambie a Švýcarska se žije velmi rozdílně. Česká republika patří k těm šťastnějším místům k narození. Oblíbené měřítko vyspělosti, ekonomická aktivita na obyvatele, nás řadí kolem čtyřicátého místa z necelých dvou set zemí. Žijeme v bohaté zemi.

Málokdo z nás si připadá opravdu bohatý, navzdory tomu, že všichni žijeme v bohaté České republice. Zčásti to je dáno psychologickými důvody. Třeba tím, že se často srovnáváme spíše se Švýcarem nebo s naším nejbohatším sousedem než se Zambijcem nebo s obyvatelem Českého knížectví před tisícem let. Zčásti za to můžou skutečné nerovnosti. Ty zdaleka nejsou jen mezi zeměmi, ale, jak všichni dobře víme, i mezi spoluobčany u nás v Česku.

Vedle uvedeného měřítka vyspělosti se vyspělost společnosti pozná i podle toho, jak se chová k nejslabším. Jak vyspělá je tedy česká společnost?

Od socialismu ke kapitalismu

Pohled na data ukazuje, že Česká republika patří mezi země s nejnižší příjmovou nerovností, a tedy nejnižšími rozdíly mezi příjmy bohatých a chudých. To, že se tak necítíme, diskutoval na tomto místě před dvěma týdny kolega Jan Bureš. Rychlý pohled na časový vývoj dále ukazuje, že nerovnost v příjmech se v České republice za poslední dvě dekády zvýšila, což dává smysl v rámci přechodu z více méně socialistického na více méně kapitalistický systém. Jednoduchá srovnání nerovností většinou berou v potaz jenom příjmy a nezohledňují bohatství, bydlení, spotřebu nebo další aspekty, které mají mnohdy přímější vliv na kvalitu našich životů než příjmy. Rozdíly jsou nejen mezi jednotlivci, ale i napříč skupinami obyvatel a regiony, a důležitou roli hrají i geograficky různé ceny a dostupnost veřejných služeb.

Kvalita života se samozřejmě neodvíjí jen od peněz, ale i od příležitostí nebo sociální mobility. V tom, jak moc je obtížné pro chudého stát se bohatým, hraje vzdělání zásadní roli. Česko se může pochlubit nejnižší nerovností v Evropské unii. Ale i u nás se nerovnost liší podle dosaženého vzdělání – vysokoškoláci jsou podle Eurostatu šestkrát méně ohroženi chudobou než lidé se základním vzděláním.

Nerovnosti jsou různě důležité pro různé lidi a ještě méně se lidé shodnou na tom, jak velké by nerovnosti měly být.

Nerovnost? Věc politická

Jaké mají být nerovnosti ve společnosti, je celospolečenská a především politická otázka. Kolegové ekonomové tuto otázku nazývají normativní – závislou na hodnotách, oproti otázkám pozitivním, a tedy popisným. Jako ekonom tedy zůstanu především u toho, že otázky nerovností jsou zásadní.

Společnost nastavením svých pravidel ovlivňuje do značné míry i velikost nerovnosti a dobrým příkladem je sociální a daňový systém.

Ať členové naší společnosti chtějí rovnost jakoukoliv, tak by stáli o dosažení této nerovnosti co nejlepším možným způsobem, a tedy o efektivitu.

Pro zástupce ekonomické profese je apolitickým imperativem analyzovat stav a na základě výsledků těchto analýz nabízet nejefektivnější možnosti změny.

Moderní český stát má celý arzenál nástrojů k ovlivnění nerovnosti. Otázkou je, jak efektivní tyto nástroje jsou, kdy je vhodné který využít. Ač se to na první pohled u řady z nich nezdá, celá řada vládních politik, ať již sociálních, daňových, nebo ve vzdělávání či na trhu práce, má vliv na nerovnosti.

Ekonomové v think-tanku IDEA při CERGE-EI se věnují nezávislé analýze dopadů veřejných politik, včetně těch na nerovnosti. Studie IDEA hodnotí dopady řady veřejných politik, například v oblasti daní, důchodů nebo stavebního spoření, které ne vždy potvrzují vžité představy.

DPH se nehodí

Zaprvé, daň z přidané hodnoty se v posledních letech stala ožehavým tématem kvůli jejím dopadům na nerovnost, jelikož je mírně regresivní. Tato daň přitom není vhodným přerozdělovacím nástrojem k dosažení podobných cílů; těmi naopak jsou sociální systém a daně z příjmu.

Dalším příkladem je stavební spoření, jehož rolí podle zákona není přerozdělovat. Ve skutečnosti však tuto roli může naplňovat lépe než podporu spoření. Výsledky IDEA ukazují, že alespoň 44 procent z celkových výdajů na státní podporu získávají domácnosti, na jejichž úspory to nemá vliv, a celých 9,6 procenta dokonce podporuje půjčování oproti deklarovanému spoření. Dále analýza odhaduje, že nanejvýš 19 procent domácností zvýšilo své úspory kvůli státní podpoře. Celkové distribuční dopady státní podpory stavebního spoření jsou regresivní, zvlášť pak pro nejchudší podíl českých domácností.

Třetím z příkladů je analýza důchodů. Ty české přitom v evropském srovnání nepatří úplně k nejnižším. Poměrně málo důchodců je tak u nás ohroženo relativní chudobou, která ukazuje nerovnost spíše než absolutní chudobu, kdy lidé nemají peníze na základní potřeby jako například v Zambii. Důležitým detailem je, že samostatně žijící důchodci jsou mnohonásobně více ohroženi. Odhadujeme-li dopady zpomalení tempa valorizací, zjistíme, že by mohlo dojít k většímu nárůstu ohrožení chudobou u osaměle žijících důchodců nad 64 let, především žen, kde by jejich podíl mohl narůst z 13 na 21 procent.

Inflace zvyšuje nerovnost

Posledním příkladem je dopad inflace na nerovnosti. Nízkopříjmové domácnosti byly za období 1999-2010 vystaveny kumulativnímu růstu cen o 10 procentních bodů vyššímu než průměrné domácnosti. Pro domácnosti důchodců byl tento rozdíl přibližně 7 procentních bodů. Tyto skupiny jsou tedy zasaženy růstem cen výrazně více, než je průměr.

Těmto otázkám se nyní budeme věnovat komplexněji v rámci výzkumného projektu, pro který nyní hledáme partnery, především pro jeho spolufinancování. Cílem tohoto projektu je najít skupiny osob, které patří mezi nejslabší. Zvážíme všechny skupiny obyvatel od důchodců po nezaměstnané; první výsledky ukazují, že mezi sociálně nejslabší by mohly patřit domácnosti ve složení jeden dospělý a jedno dítě. Chystáme se také kvantifikovat způsoby, jak jim stát pomáhá. Spíše než takzvanému dolnímu jednomu procentu se věnujeme dolním deseti procentům obyvatel Česka. Řadě důležitých aspektů se ovšem věnujeme jenom okrajově (například exekuce, bezdomovectví, zadluženost, menšiny, cizinci, Romové, dlouhodobá nezaměstnanost), což částečně kompenzují úžeji zaměřené projekty, ať už v akademickém, veřejném, nebo neziskovém sektoru.

Co zmůže jednotlivec

Při diskusi o nerovnostech často klademe důraz na stát. A stát opravdu dokáže nerovnosti výrazně ovlivňovat. Jak moc tak náš stát činí, ovlivňujeme nepřímo svými hlasy ve volbách. Existují však i možnosti, jak můžeme nerovnosti ovlivnit aktivně a přímo. Ve srovnání se snahou státu jsou snahy nás jako jednotlivců zpravidla výrazně menší, a optimisticky viděno tak představují i velký potenciál pro ovlivňování nerovností do budoucna. Tento potenciál lze naplnit ať už změnou našeho myšlení a názorů, anebo aktivním zapojením v podobě dobrovolnictví a dalších aktivit v rámci občanské společnosti nebo prostřednictvím finančních příspěvků neziskovému sektoru.

Jsme relativně bohatá a rovná společnost. Máme příležitost více snižovat nerovnosti – ať už globální, nebo v rámci naší země. Záleží na každém z nás, jak moc tuto příležitost využijeme.

Řečeno s klasikem: Neptej se, co může udělat tvůj stát pro tebe nebo nerovnost v tvé zemi. Ptej se, co ty můžeš udělat pro svoji zem a její nerovnosti.

Petr Janský je ekonom IES FSV Univerzity Karlovy a výzkumník think-tanku IDEA při CERGE-E. Jeho blog na HNDialog ZDE

Komentáře nejsou povoleny.