Category Archives: Blogování

Úniky do daňových rájů: Evidence skutečných vlastníků bohužel nebude přístupná veřejnosti

Daňové ráje se v průběhu posledních dekád staly důležitou černou dírou daní a anonymity.

V této černé díře končí daně, které pak platí – místo bohatých firem nebo osob uniknuvších do daňových rájů – ostatní daňoví poplatníci (včetně Vás a mě), kteří daňových rájů nevyužívají. V této černé díře také končí identita vlastníků a umožňuje tak anonymní vlastnictví (navzdory tomu, že by majitelé firem měly být teoreticky dohledatelní na justice.cz).

Na velikosti této černé díry se odborníci neshodnou (i kvůli související anonymitě a finančnímu tajemství), ale jestli je to 10 nebo 50 miliard ušlých daňových příjmů se mi nezdá zásadní. Zásadní je, že daňové ráje umožňují malé části společnosti nižší daně a vyšší anonymitu než jsou dostupné zbytku společnosti, nám ostatním smrtelníkům.

Problém daňových rájů a souvisejícího finančního tajemství, který se na Západ od nás alespoň v posledních letech těší pozornosti, se začíná i v návaznosti na Panamské dokumenty objevovat čím dál častěji i v české veřejné debatě. Hlavním problémem daňových rájů totiž nutně nejsou tamní nízké daňové sazby. Často jde spíše o to, že uchovávají přílišné finanční tajemství, které brání efektivní kontrole trestné činnosti i výběru daní.

Korupce a finanční tajemství

Korupční případy z nedávné minulosti často spojuje právě finanční tajemství a daňové ráje. Stačí se podívat na nedávné případy. Manažeři Mostecké uhelné společnosti v pochybné privatizaci vyvedli přes neprůhledné společnosti kolem 13 miliard korun do švýcarských bank. Sedmnáct haléřů z každého lístku v pražské MHD zase skrytě odcházelo netransparentní firmě na Britské Panenské ostrovy.

Index finančního tajemství zveřejněný organizací Tax Justice Network pomáhá mapovat daňové ráje a ukazuje, které země přispívají nejvíce ke globálnímu finančnímu tajemství. Tedy ty, které umožňují například široké bankovní tajemství, anonymní vlastnictví firem nebo nejsou ochotny spolupracovat s ostatními zeměmi v oblasti daní a financí. Země s vysokými hodnotami indexu, jako například Švýcarsko, Lucembursko či Hongkong, umožňují osobám a firmám ze zahraničí uskutečňovat finanční operace, které bývají často spojeny s více či méně legálními aktivitami. Jedná se třeba o daňové úniky, či vyhýbání se placení daní.

Výsledku pro Českou republiku ukazují, že ačkoliv je příspěvek naší země chvályhodně relativně malý, můžeme se v mnoha oblastech finančního tajemství zlepšit a zvýšit transparentnost. Index finančního tajemství nabízí konkrétní možnosti zlepšení. V případě Česka je relevantní zejména úplnější a transparentnější zveřejňování firemních informací (například skutečných vlastníků, ale i výše odvedených daní).

Evidence skutečných vlastníků přístupná veřejnosti?

Jak píše Ondřej Kopečný, sněmovnou dnes prošel návrh zákona, který veřejnosti neumožní přístup k informacím o skutečných vlastnících firem. Bude tedy existovat evidence skutečných vlastníků, ale bez toho abychom k ní měli přístup. Je to tedy posun směrem k omezování finančního tajemství, ale ne tak velký, jako kdyby byla evidence přístupná veřejnosti.

A co by mělo být dlouhodobou prioritou naší země v boji proti daňovým únikům? Měla by přispět k tlaku na mezinárodní úrovni a prostřednictvím Evropské unie i OECD požadovat snížení globálního finančního tajemství v daňových rájích a dalších zemích.

Tento blog vznikl v rámci mezinárodní iniciativy Tax Justice Blogging Day. Více na www.danevraji.com #taxjustice

Reklamy

ČT: Česko bohatne, ale chudých neubývá

Český statistický úřad dnes vydal výsledky šetření o životních podmínkách v roce 2015 (ČSÚ: „Příjmy domácností rostly nejrychleji od roku 2008“).

Před týdnem jsme s kolegy Klárou Kalíškovou a Danielem Münichem z think tanku IDEA při CERGE-EI vydali k podobnému tématu studii (IDEA: „Dopad daní a dávek na příjmovou nerovnost a relativní chudobu v ČR“).

A dnes večer mě Česká televize pozvala k tomuto tématu do studia. Výsledek je ke shlédnutí zde (reportáž začíná po 74. minutě, můj vstup po 77. minutě).

PJ IDEA

I vzhledem k tomu, že jsem byl v televizi v úterý, přemýšlel jsem, zda pozvání přijmout. Zkoušel jsem, zda by se to nehodilo Kláře. A nakonec mě k účasti přesvědčilo i to, že jsem k podobnému tématu byl v televizi před dvěma lety (záznam ze srpna 2014 je zde).

Níže připojuji shrnutí studie (celé znění je zde):

  • Mezinárodní srovnání dlouhodobě ukazují, že příjmová nerovnost a míra ohrožení relativní chudobou v České republice (ČR) jsou dlouhodobě jedny z nejnižších nejen v EU i mezi nejvyspělejšími zeměmi světa (OECD).
  • Údaje z reprezentativních šetření o příjmech a výdajích domácností ukazují, že český daňově-dávkový systém příjmovou nerovnost a míru ohrožení relativní chudobou v ČR ovlivňuje poměrně málo. Určující jsou v dané souvislosti především relativně malé rozdíly v hrubých příjmech, v čemž hraje důležitou roli systém starobních důchodů.
  • Pokud se kromě přímých daní a sociálních dávek zohlední také dopady nepřímých daní (daň z přidané hodnoty a spotřební daně), systém příjmovou nerovnost snižuje relativně málo a míru ohrožení relativní příjmovou chudobou dokonce mírně zvyšuje.
  • Alespoň jednu sociální dávku pobírá 80 % relativně chudých a 33 % ostatních osob. Pouze 38 % celkových výdajů na státní sociální podporu směřuje k lidem ohroženým relativní příjmovou chudobou.
  • Při snižování relativní příjmové nerovnosti a celkové mezery chudoby se jako potenciálně nejefektivnější jeví dávky v hmotné nouzi (příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení). Jako nejefektivnější nástroj snižování míry ohrožení relativní příjmovou chudobou se jeví přídavky na děti.

Aktuálně.cz: Jako daňové ráje fungují i některé státy USA, říká Čech, který podepsal výzvu k jejich omezení

Níže kopíruji včerejší rozhovor pro Aktuálně.cz (vydaný i na ihned.cz), zmiňovaný dopis v originále zde (a zpráva ČTK zde).

The Paraisópolis favela borders the affluent district of Morumbi in São Paulo, Brazil (2008). Photo: Tuca Vieira

Jako jediný Čech se postavil po bok ekonomických celebrit jako jsou nositel Nobelovy ceny za ekonomii Angus Deaton nebo autor ekonomického bestselleru Kapitál v 21. století Thomas Piketty. V otevřeném dopise vybídl světové lídry, aby skoncovali s érou daňových rájů. Nyní Petr Janský z Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy věří, že tomu napomůže i kauza Panama Papers. „Jak velký dopad bude mít, uvidíme až s větším odstupem. Ale například vnímání toho, jak finanční tajemství ovlivňuje fungování společnosti a ekonomiky, se změnilo již nyní,“ říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Aktuálně.cz: Proč jste dopis podepsal a jak jste se k němu dostal?
Petr Janský: Souhlasím se zněním tohoto dopisu a vážím si lidí, kteří jej také podepsali. S otázkou podpisu se na mě obrátil kolega, kterého jsem koncem dubna potkal na konferenci v Londýně věnované právě daňovým rájům.

Je podle vás možné daňové ráje zrušit?
Rozhodně nechci zrušit žádné země, ani daňové ráje. Rád bych ale přispěl k omezení praktik, které s takzvanými daňovými ráji spojujeme – nejedná se zdaleka jen o škodlivé daňové praktiky, ale zásadní je také přílišné finanční tajemství. Finanční tajemství, jak ukázaly i Panamské dokumenty, může bránit efektivní kontrole trestné činnosti nebo výběru daní. Toto finanční tajemství nenabízí jen stereotypně vnímané země jako Kajmanské ostrovy, ale například i státy USA Nevada nebo Delaware. Toto finanční tajemství lze snížit.
Jak konkrétně lze daňové ráje omezit?
Mezi dílčí řešení patří například zavedení veřejných rejstříků konečných vlastníků firem, abychom věděli, kdo skutečně danou firmu vlastní. Pomoci může také zveřejňování účetních údajů firem po jednotlivých zemích, abychom věděli, kde firma provádí ekonomické aktivity a kde reportuje zisky. Podobná opatření jsou nyní navrhována nebo implementována v Evropské unii, včetně České republiky.
Věříte tomu, že se podaří daňové ráje skutečně omezit?
Ano, věřím, že finanční tajemství lze snížit – zlepšením pravidel a jejich dodržováním v takzvaných daňových rájích i zemích jako je Česká republika. Optimistické je, že existující výsledky nasvědčují tomu, že finanční tajemství se globálně snižuje. Podle Indexu finančního tajemství (Financial Secrecy Index) se množství finančního tajemství od roku 2009 snižuje, i když stále zůstává v příliš vysoké.
Mohou v této snaze Panama Papers pomoci?
Ano, mohou pomoci, a to různými způsoby. Například podporou veřejnosti a tak ovlivněním debaty kolem daňových rájů. Jak velký dopad budou mít Panamské dokumenty na výzkum, uvidíme až s větším odstupem. Ale například vnímání toho, jak finanční tajemství ovlivňuje fungování společnosti a ekonomiky, se již změnilo nyní.

Jak velký je globálně problém daňových rájů, kolik peněz na daních v nich státům utíká?
Férová krátká odpověď je, že nevím. Přesně to neví nikdo a z definice jsou tyto odhady nepřesné. V posledních letech se těmito odhady zabývají mezinárodní organizace včetně Mezinárodního měnového fondu a já se jim věnuji ve svém výzkumu. Některé relevantní odhady roční ztráty se pohybují kolem jednoho procenta HDP.
A spočítal někdo, kolik takto utíká Česku?
Přesné odhady pro Česko neexistují, ale zevrubné odhady se pohybují v řádu miliard až desítek miliard korun.

ČT24: Ekonom: Ani některé země EU potřebná pravidla nedodržují

Včerejší rozhovor v Interview ČT24 k mému oblíbenému tématu daňových rájů je dobrou příležitostí probudit tento blog z období nečinnosti. Rozhovor je ke shlédnutí zde (část se mnou začíná kolem 14. minuty).

PJ

Na webu ČT24 citují části rozhovoru k EU a Kuřimi, které zde kopíruji:

„Ekonom: Ani některé země EU potřebná pravidla nedodržují
Podle Petra Janského je třeba, aby se nejvlivnější ekonomiky – přinejmenším Evropská unie a Spojené státy – dohodly na pravidlech, které budou všechny země dodržovat a praxi daňových rájů zamezí. Současně však poznamenal, že k tomu není vůle ani na jedné straně Atlantiku. „I některé země EU tato pravidla, jak by měla být ideálně nastavena, nedodržují,“ upozornil ekonom v Interview ČT24. Země EU se sice dohodly na vytvoření černé listiny daňových rájů, od ní však Petr Janský nic neočekává.

Problém černé listiny spočívá i v tom, že průběžně vznikají nové daňové ráje, a to i na místech, kde by je hledal jen málokdo. „Jedná se například i o některé státy v rámci Spojených států. Máme státy Delaware, Nevadu, které nabízí velmi podobné služby, za kterými chodí zákazníci do Panamy nebo Britských Panenských ostrovů,“ upozornil host Interview ČT24.

Daňové ráje i nízké daně přinášejí dost peněz pro málo obyvatel
Jak vlastně daňové ráje fungují? Princip funguje především v malých zemích, respektive těch, které mají málo obyvatel – v Panamě žijí asi tři miliony obyvatel, na Britských Panenských ostrovech necelých třicet tisíc a ve zmíněném státu Delaware sotva milion. Podle Petra Janského by podobně mohla v rámci České republiky fungovat jeho rodná desetitisícová Kuřim, kdyby to zákony umožňovaly.

„Mohla by říct firmám: Pojďte si udělat sídlo v Kuřimi, je tam krásně a ještě k tomu budete platit jenom jednoprocentní daňovou sazbu a možná vám nabídneme i finanční tajemství – nebudeme s ČR sdílet žádné informace. Kuřimi, protože je malá a má spoustu šikovných lidí, kteří vydělávají jinak, by se to vyplatilo, protože jedno procento z obrovského množství zisků, které by tam firmy přinesly, by vyneslo množství příjmů, které by bylo pro těch deset tisíc obyvatel dostatečných. Kdežto pro ČR, i když daní kolem 19 procent, to nestačí ani na část důchodů,“ srovnal.“

Dobré úředníky musí stát zaplatit

(Společný článek s Petrem Bouchalem, který vyšel v Hospodářských novinách před dvěma měsíci – aktuální komentáře čtěte na Byrokrates.cz, související studii IDEA zde).

Schopnost státu přijmout a udržet kvalitní lidi ovlivňují nejen platy, zajímavost práce a benefity. Podstatná jsou i základní pravidla nabírání zaměstnanců. Nový zákon úřadům výrazně sváže ruce. Na vyšší pozice nebude možné nabírat lidí zvenčí veřejného sektoru, i na nejnižší manažerské pozice to půjde jen obtížně.

Současná podoba návrhu zákona o státních úřednicích se nám nelíbí. Vytváří příliš uzavřený systém s pochybnou úřednickou zkouškou, absencí generálního ředitelství a malou šancí na výraznější depolitizaci státní správy. Proč ale plakat nad rozlitým mlékem?

Místo výčtu nedostatků schváleného zákona zde zkusíme být konstruktivní a dovolíme si vládě poradit, co v nastalé šlamastyce dělat. Zde je pár nápadů k otázce, jak přilákat a udržet ve státní správě co největší počet schopných lidí. Pevně věříme, že by si takovou otázku vláda klást měla. Navíc hledat na tuto otázku odpověď bude o to důležitější, že právě o kvalitě se při přípravě zákona mluvilo málo.

Kvantitu máme vyčíslenou. Teď co s těmi čísly

Dobrý začátek jsou základní počty. Stát konečně spočítal své úředníky. Podle zpráv z vlády zaměstnává nyní státní správa na úrovni centrálních orgánů a podřízených organizací 72 281 lidí, přičemž připravovaný zákon o státní službě by se měl vztahovat na 64 673 zaměstnanců.

Dobrá zpráva je, že výsledek se zásadně neliší od čísel, ke kterým jsme došli na základě analýzy rozpočtu a veřejných účtů. V předprázdninové studii think-tanku IDEA při CERGE-EI jsme napočítali 66 státních úředníků. K tomuto číslu se sluší dodat, že jsou přepočtené na plné úvazky, tzv. přepočtené osoby, a také že určovat, kdo je a není státním úředníkem, bylo pro nás obtížné až nemožné. To se s příchodem nového zákona změní. Budeme vědět, kdo pod zákon spadá a kdo ne, a naopak bude zajímavé se ptát, zda toto rozdělení není příliš arbitrární a jak se liší práce a zodpovědnosti těch a oněch.

Špatná zpráva je, že zjištění týmu Úřadu vlády neposloužila k nastavování parametrů nového zákona ani k odhadnutí jeho dopadu; tento odhad také nemohli politici použít při svém rozhodování. To je bohužel jen jeden z problémů s obsahem zákona i s příběhem jeho vzniku. Leccos se ale dá zachránit, pokud na dobrých informacích bude stát alespoň implementace zákona a pokud stát bude pečlivě sledovat, jaké dopady má zákon na schopnost státních organizací provádět efektivní personální politiku.

Úředník jako atraktivní zaměstnání?

Pokud chce stát přitáhnout a udržet kvalitní lidí, bude především muset dobře nastavit svou platovou politiku. Ministerstvo vnitra musí zajistit, aby tento úkol z harmonogramu implementace služebního zákona nevypadl. Nedávný návrh na mírné zvýšení platových tarifů by byl krok správným směrem, i když by se nejednalo o systémové řešení. Nové platové tabulky by měly stát na dobrém pochopení stávající situace ve státní správě a důkladné analýze relevantních oblastí trhu práce. Takovou analýzu jsme zatím neviděli.

Naše vlastní analýza ale ukázala, že atraktivita státní správy, měřená platovým ohodnocením, klesá. Konkrétně mezi lety 2008 a 2012 reálné platy státních úředníků klesaly absolutně i ve srovnání s průměrnou mzdou v národním hospodářství. Od roku 2008 reálné platy ve státní správě klesly v průměru o 7 %, přičemž v národním hospodářství reálné mzdy v tomto období klesly o necelá 2 %. K tomuto poklesu přispělo i to, že si Nečasova vláda ve vládním prohlášení z roku 2010 dala za cíl v dalším roce snížit výdaje státu na mzdy (s výjimkou učitelů) nejméně o 10 %. Téměř se jí to povedlo (vypočítali jsme pokles o 9 %), částečně díky snižování stavů, částečně díky snižování platů.

Nový zákon nízkou atraktivitu práce pro stát v něčem prohlubuje. Stanovuje nové povinnosti, omezuje práva a ztěžuje vstup do státní správy. Některé prvky nového zákona ale mohou atraktivitu práce pro stát zvýšit. Zákon státním zaměstnancům dává jasnější profesní perspektivu a umožňuje státu pokrýt zaměstnancům náklady vzdělání. Ministerstvo vnitra teď musí zajistit, aby stát tyto pozitivní nástroje využíval co nejlépe, tedy aby např. výdaje na vzdělávání byly užitečné jak pro zaměstnavatele, tak pro zaměstnance a nestaly se černou dírou na peníze a zlatým dolem pro soukromé školy. Ministerstvo musí také průběžně vyhodnocovat náklady, např. právě ty na vzdělání – zde zatím nemáme ani předběžné odhady – i efektivitu a integritu takto vynaložených peněz.

Náš výzkum ale ukázal i na komplikaci právě s řízením výdajů na zaměstnance. S platy ve státní správě je to jako v pohádce o Červené karkulce: věci nejsou takové, jaké se zdají. Český stát zaměstnává méně lidí za vyšší průměrné platy, než stanovuje rozpočet a platové tabulky – mj. díky tomu, že úřady mohou „tabulková místa“ stanovená rozpočtem nechat prázdná a zbylé peníze rozdělit stávajícím zaměstnancům na osobních příplatcích a odměnách. Za prvé je nutné tento fakt vzít v potaz při nastavování nové platové politiky.

Je potřeba si uvědomit, že nová pravidla – počínaje omezením odměn na 25 % ročního platu –, která, ač je to systémové dobrý krok, mohou místy ohrozit schopnost státu udržet si kvalitní zaměstnance. V praxi to nejspíš bude znamenat nutnost zvýšit tabulkové platy nejméně na nižších a středních pozicích. Za druhé je potřeba dát do pořádku systém rozpočtování a vykazování zaměstnanosti ve státní správě tak, aby státní rozpočet stál na datech odrážejících realitu.

Inspirativní, nebo zatuchlá atmosféra?

Schopnost státu přijmout a udržet kvalitní lidí ale ovlivňují nejen platy, zajímavost práce a benefity. Podstatná jsou i základní pravidla nabírání zaměstnanců. Nový zákon úřadům výrazně sváže ruce. Na vyšší pozice nebude možné nabírat lidí zvenčí veřejného sektoru, i na nejnižší manažerské pozice to půjde jen obtížně. Zákon předjímá, že na místa ve vyšších platových třídách bude nemožné nebo složité zaměstnat adepty bez magisterského vzdělání, ač by byli sebebystřejší nebo sebezkušenější. (Za stávajícího stavu byli takoví lidé „jen“ mírně platové penalizováni.) Ministerstvo vnitra musí sledovat, jak tyto změny ovlivňují schopnost státních úřadů provádět efektivní personální politiku. V případě, že se objeví známky negativních dopadů, bude potřeba uvažovat o změně pravidel, např. pootevření vyšších pozic širšímu spektru kandidátů, doplněné nezávislým dohledem nad výběrovými řízeními.

Kromě platů a základních pravidel schopnost státu zaměstnat schopné lidí záleží i na tom, zda dobře komunikuje s potenciálními zaměstnanci, počínaje zveřejňováním inzerátů a konče profesionalitou výběrových řízení. I tady může ministerstvo vnitra hrát roli při hledání a prosazování dobré praxe napříč státní správou.

Schválením zákona o státních úřednících přibyla ministru vnitra důležitá zodpovědnost. Nyní bude na něm a jeho podřízených přemýšlet nad tím, jak přilákat a udržet ve státní správě co největší počet schopných lidí. Do zákona se toto přemýšlení příliš nepromítlo, přesto ale následující měsíce a roky nabídnou velkou paletu možností, jak českou státní správu zlepšit.

Přejeme tedy hodně zdaru zákonu o úřednicích. Ať je jeho implementace a budoucí novelizace úspěšnější než jeho desetiletá neúčinnost a nyní schválená novelizace. Hodně zdaru samozřejmě přejeme také samotným úředníkům. Ať jim zákon dobře slouží a oni slouží kvalitně nám, občanům.

Petr Bouchal, analytik veřejné správy

Petr Janský, výzkumník think-tanku IDEA při CERGE-EI a ekonom Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy

(Otisknuto v Hospodářských novinách 4.9.2014; mezititulky redakční.)

Jak (málo) Česko pomáhá chudým zemím

Česká republika patří mezi nejvyspělejší země světa. Podobně jako ostatní bohaté země se snaží pomáhat těm chudším. Každoroční mezinárodní srovnání tohoto snažení – Commitment to Development Index (CDI) – zodpovídá následující otázky: jak moc a jakým způsobem pomáhá Česko chudým zemím? K tomu jak moc málo pomáháme přidávám krátký pohled na výhled do budoucna.

Krátká osobní vsuvka: Dřívější třetí část CDI „investice“ byla i díky mému návrhu doplněna o finanční tajemství a přejmenována na „finance“. Je mi ctí být jeden ze spoluautorů CDI. CDI tak od letoška zohledňuje výsledky Financial Secrecy Index, na kterém se také autorsky podílím již od roku 2009. Také jsem se podílel na prvním výpočtu CDI pro Česko a loni jsem o CDI psal zde a zde (a letos s radostí pozoruji, že zprávu o výsledcích CDI hned první den přezvala řada médií). (Ale stejně největší český podíl na CDI washingtonského think tanku CGD má samozřejmě nová koordinátorka celého CDI, Petra Krylová.)

Dnes zveřejněné výsledky CDI (Commitment to Development Index, Index vstřícnosti k rozvojovým zemím) jsou zde (a interaktivní graf v angličtině zde): CDI 2013 česky Jak moc tedy podle těchto výsledků Česko pomáhá chudým zemím? Krátká odpověď je, že moc ne. Dělíme se o 24. místo, shodou náhod, se Slovenskem a jen dvě země – Japonsko a Jižní Korea – jsou letos hodnoceny hůře. Česká republika tedy příliš chudým zemím nepomáhá. Toto je také celkem pochopitelně hlavní sdělení většiny zpráv v českých médiích (například zpráva na ihned.cz zde).

Na druhou stranu je pozitivní, že vůbec jsme mezi 27 hodnocenými zeměmi. A optimista by mohl dodat, že se tedy alespoň máme v čem zlepšovat.

Jakým způsobem Česko pomáhá chudým zemím?

Snad ještě důležitější než celkové výsledky CDI je hodnocení v jednotlivých oblastech. CDI se skládá ze sedmi částí zaměřených na jednotlivé oblasti veřejných politik bohatých zemí (a výsledky výše tyto jednotlivé oblasti ukazují):

1. rozvojová spolupráce,

2. mezinárodní obchod,

3. finance,

4. migrace,

5. životní prostředí,

6. bezpečnost a

7. technologie.

Česká republika není v žádné ze sedmi oblastí nejhorší ani nejlepší. Oficiální výsledky shrnují letošní hodnocení Česka následujícím způsobem: „Nejlepší výsledky má v oblasti životního prostředí, a to díky vysokým daním na benzín a klesajícímu růstu emisí skleníkových plynů na jednotku HDP. Má také nadprůměrné výsledky v technologii, kde jsou podstatné dotace na výzkum a vývoj. Celkové skóre země však sráží nepříliš rozsáhlý program zahraniční pomoci, bariéry kladené migrantům a studentům z rozvojových zemí, překážky obchodu, omezená podpora mírových a humanitárních misí a nízká účast v iniciativách za transparentnost těžebního průmyslu.“

Jaký je výhled do budoucna?

Minulý rok byly první oficiální výsledky CDI zveřejněny i pro Česko a v některých oblastech jsme se zlepšili, v jiných zhoršili. Jaký je možný očekávat vývoj v dalších letech?

Nejsme na tom jako země v CDI tak špatně, abychom se alespoň v jednotlivých oblastech nemohli zhoršovat. Jeden příklad za všechny. V dalších letech by se mohlo, bohužel, snížit naše hodnocení v oblasti financí kvůli zhoršení finanční transparentnosti. Nový občanský zákoník od roku 2014 zavede zcela nový institut Svěřeneckého fondu a ten, kromě některých opodstatněných využití, přispěje ke zvýšení anonymního vlastnictví a finančního tajemství. Svěřenecké fondy jsou v zahraničí zneužívány ke korupci a dalším zločinům a tuto možnost ke zneužití od nového roku nabídne i Česká republika.

Důležitější je to, že máme velký potenciál pro zlepšení snad v každé z oblastí, jak se snažíme pomáhat chudým lidem v chudých zemích. Inspirovat se můžeme především u skandinávských zemích, které dlouhodobě v hodnocení CDI dopadají nejlépe (letos je první opět Dánsko).

Můžeme se například více otevřít imigrantům, věnovat více korun z vlastní nebo vládní peněženky na rozvojovou pomoc, být aktivnější při humanitárních nebo mírových misích, zasazovat se o finanční transparentnost a proti finančnímu tajemství na domácí i zahraniční úrovni.

Několik konkrétních doporučení (některé z nich se aktivní lidé například na ministerstvech a v neziskových organizacích už snaží prosazovat):

• Zvyšme počet stipendií pro studenty z rozvojových zemí a zjednodušme jejich dnes relativně složitou administraci.

• Zvyšme počet povolení k pobytu a práci u nás a zlepšeme zaměření těchto povolení více na nejchudší lidi.

• Česká vláda může při strategických rozhodnutích někdy vzít v potaz kromě zájmu svých i zájmy nejchudších obyvatel planety (například se přihlásit na úrovni EU k omezení daňových rájů). A to bez toho, aby to znamenalo zhoršení pro tuzemské obyvatele (a někdy dokonce může dojít ke zlepšení).

• Berme u financování rozvojových projektů a rozvojové spolupráce obecně v potaz nejen oficiální status země jako rozvojové, ale i to, jestli tyto země patří mezi opravdu nejchudší, a tedy s nejchudšími lidmi.

Někdy ještě důležitější než konkrétní doporučení na zlepšení českého vztahu s rozvojovými zeměmi může být změna chápání u široké veřejnosti. Proto – jakkoli někteří z nás můžou mít někdy hlouběji do kapsy – si opakujme: patříme mezi nejbohatší lidi, kteří kdy žili na této planetě. Třeba si tak více uvědomíme své štěstí. A taky snad potřebu a ochotu pomáhat i těm méně bohatým nebo méně šťastným, jakkoli většina z nich žije někde v Africe, Asii a Latinské Americe.

Daňové ráje a které země umožňují finanční tajemství nejvíce?

Dnes byl zveřejněn Index finančního tajemství neboli „Financial Secrecy Index“. Česká média jej, na rozdíl od The Economist, nezaznamenala (z prohledávače médií na mě vyskočilo „Zadanému dotazu neodpovídá žádný záznam!“) a tak alespoň píši tento příspěvek na blog (zahrnutý do mediálního monitoringu a tak na někoho dalšího zvídavého ten vykřičník již nevyskočí). Tož alespoň krátce k věci.

Dnes byl zveřejněn Index finančního tajemství (FSI, anglicky “Financial Secrecy Index”). FSI odpovídá na otázky:

– Co je finanční tajemství?

– Které země umožňují finanční tajemství nejvíce?

FSI identifikuje „země finančního tajemství“ (secrecy jurisdictions), které umožňují například bankovní tajemství, anonymní vlastnictví firem nebo nejsou ochotny spolupracovat s ostatními zeměmi v oblasti daní a financí.

Spojením následujících dvou součástí vzniká samotný FSI a zohledňuje tedy jak kvalitativní, tak kvantitativní rozsah finančního tajemství:

– Skóre tajemství (Secrecy score) ukazuje na základě patnácti oblastí a desítek konkrétních otázek rozsah finančního tajemství umožněného legislativou a praxí v konkrétních zemích (100 označuje nejvyšší možné finanční tajemství).

– Skóre velikosti (Global Scale Weight) se zabývá rozsahem finančních aktivit ovlivňující ostatní země (podíl na celkovém globálním objemu).

Výsledky pro 15 zemí s největším finančním tajemstvím dle FSI pro rok 2013 ukazuji níže (pro zájemce vřele doporučuji web FSI, kde jsou výsledky pro všech 82 zemí i detailní metodologie, anebo The Economist).

Výsledky FSI ukazují, že mezi nejvýznamnější přispěvatele k finančnímu tajemství kromě malých ostrovních států (potvrzujících stereotypní představy o daňových rájích) patří i některé velké ekonomiky.

FSI dále ukazuje nemožnost jasného rozdělení mezi země, které buď poskytují, nebo neposkytují finanční tajemství. Měli bychom tak o finančním tajemství přemýšlet spíše jako o spektru, na kterém mohou být všechny země umístěny. Včetně České republiky, ale o tom někdy příště.

(zdroj)

FSI 2013 top 15

(zdroj)