Category Archives: Globalizace

Daňové úniky. Hesla, domněnky a realita

Jen kvůli špatnému výběru DPH přišla Česká republika v roce 2011 o více než sto miliard korun. Přibližně tolik dělá roční schodek státního rozpočtu. Rodící se vláda chce omezit daňové úniky. Ve hře jsou registrační pokladny i rychlejší výměna elektronických dat mezi úřady. Co skutečně pomůže?

Daňové úniky a podvody škodí české ekonomice. Na tom se shodnou odborníci i politici. Zasáhnout proti nim chce i rodící se koalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Sociální demokraté si například myslí, že pomůžou registrační pokladny, hnutí ANO prosazuje rychlou efektivní výměnu elektronických dat mezi úřady. Kdyby to bylo tak jednoduché, jistě by daňové úniky výrazně omezily již předešlé vlády. Kde by se tedy dalo daňovým únikům reálně zabránit? V textu hledám tento potenciál ve třech oblastech ekonomiky: maloobchodu, firmách, které využívají daňových rájů, a při danění práce. Poučit se můžeme i v zahraničí.

O sazbách a základech 

Daňové sazby jsou populárním politickým kolbištěm. Například i snížená základní sazba DPH se v posledních letech několikrát měnila a úpravy nás asi čekají i v dalších letech. Také zdanění práce se mění často, od roku 2013 například o sedmiprocentní solidární přirážku pro osoby, které vydělávají více než čtyřnásobek průměrné mzdy. Některé strany chtějí zachovat, jiné zase zvýšit sazbu firemní daně.
Pro daňové plátce i výběrčí však nejsou důležité jen procentní sazby. Zásadní je základ daně, a tedy to, z čeho se platí a čím se násobí daňová sazba. A také objem maloobchodních tržeb, z nichž je placeno DPH. Pro firmy je základem daně zisk. U zdanění práce si daňový základ hodně z nás vypočítává ve svém daňovém přiznání.
Právě přes daňové základy často dochází k únikům peněz, konkrétně přes jejich snižování. V maloobchodě se obchodníci snaží snižovat obrat. Firmy mají motivaci snižovat zisky. A u práce se lidé snaží snížit dobu, kterou oficiálně přiznávají. Odhaduje se, že šedá nezdaněná ekonomika v Česku tvoří kolem 15 procent HDP.
Navíc mezi daňovými úniky často existují multiplikační efekty. Jeden typ přispívá k dalšímu. Vezměme si hospodu, která přiznává jen polovinu tržeb. Z těch nepřiznaných vyplácí i část mezd personálu. Oficiálně berou číšnice i kuchaři minimální mzdu, ale kromě spropitného si přilepší i díky platbě bokem od zaměstnavatele. Z této části mzdy neodvádí daně z příjmů ani další odvody včetně sociálního a zdravotního pojištění.

Nejen registrační pokladny 

Daň z přidané hodnoty spolu se spotřebními daněmi nabízí nejlepší potenciál zvýšeného výběru. Kvůli špatnému výběru DPH podle Evropské komise jen v roce 2011 přišly naše veřejné rozpočty o více než 100 miliard korun. Tyto odhady zohledňují i další důvody špatného výběru, než jsou daňové podvody, například daně neodvedené kvůli bankrotu. Přesto lze tento odhad zhruba ve výši ročního schodku státního rozpočtu brát jako argument pro to, že boj proti daňovým únikům dává smysl.
Část daňových úniků je spojena s krácením tržeb v maloobchodě. Registrační pokladny s fiskální pamětí nabízejí jednu z možných odpovědí na tyto úniky, ale velmi obtížně se odhaduje, o kolik by mohly zvýšit výběr daní. Kromě nejisté naděje však přinášejí určité dodatečné náklady pro podnikatele i úřady. Ty se také těžko odhadují, záleží na detailech včetně toho, na koho by se povinnost registračních pokladen vztahovala. Šéf Generálního finančního ředitelství Jan Knížek odhaduje nutnost vzniku až 500 nových pracovních míst.
A samy o sobě registrační pokladny nepředstavují záruku omezení daňových podvodů v maloobchodě. Vhodné je jejich spojení s dalšími opatřeními. Elektronizace výběru DPH a spotřebních daní by mohla být jedním z nich. Není tak podstatné, zda převezmeme systém fungující na Slovensku, nebo se inspirujeme v Chorvatsku, kde registrační pokladny slaví velký úspěch, či v dalších zemích. Důležité je přizpůsobení českým specifikům, a aby se pokud možno při této příležitosti komunikace mezi státem a firmami zjednodušila, spíše než oboustranně prodražila.
Registrační pokladny se u nás diskutují nejméně od roku 1996, ale jejich zavedení poslední vládou ČSSD od roku 2008 bylo později kabinetem pod vedením ODS zrušeno. Když už je zavedeme, je důležité, aby se zvýšil výběr daní a ne s výběrem spojené náklady. Na Slovensku jsou registrační pokladny povinné od roku 1997 a zhruba před rokem a půl vznikla povinnost je vybavit fiskální pamětí. Toto opatření podle vyjádření slovenského ministra financí v České televizi v září stálo tamní podnikatele 40 milionů eur, tedy asi miliardu českých korun.
Slovenské zkušenosti také ukazují, že se při existenci registračních pokladen dají pořádat loterie unikátních účtenek (účtenku lze použít jako lístek do státní loterie). Tento tchajwanský vynález však i slovenský ministr financí považuje spíše za podpoření debaty o daňových únicích v maloobchodě než opatření, které by mělo přímo zvýšit výběr daní. Je-li tomu opravdu tak, budeme vědět až z výsledků vyhodnocení loterie a zároveň se z toho můžeme poučit i pro naši případnou loterii (jakkoliv já osobně mám potíž podpořit státem organizovaný, i když spíše symbolický hazard).

Úniky do daňových rájů 

Ekonomka Markéta Burianová odhaduje roční daňovou ztrátu kvůli daňovým rájům na zhruba 20 miliard korun. Polovinu způsobují bohaté osoby, čtvrtinu velké společnosti a zbývající čtvrtinu nelegální vyhýbání se daním. Tyto odhady z diplomové práce obhájené na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy ukazují problém daňových rájů a souvisejícího finančního tajemství, který se na Západ od nás alespoň v posledních letech těší pozornosti. Hlavním problémem daňových rájů totiž nutně nejsou tamní nízké daňové sazby. Často jde spíše o to, že uchovávají přílišné finanční tajemství, které brání efektivní kontrole trestné činnosti i výběru daní.

Korupční případy často spojuje právě finanční tajemství a daňové ráje. Stačí se podívat na nedávné případy. Manažeři Mostecké uhelné společnosti v pochybné privatizaci vyvedli přes neprůhledné společnosti kolem 13 miliard korun do švýcarských bank. Sedmnáct haléřů z každého lístku v pražské MHD zase skrytě odcházelo netransparentní firmě na Britské Panenské ostrovy.
Index finančního tajemství zveřejněný organizací Tax Justice Network pomáhá mapovat daňové ráje a ukazuje, které země přispívají nejvíce ke globálnímu finančnímu tajemství. Tedy ty, které umožňují například široké bankovní tajemství, anonymní vlastnictví firem nebo nejsou ochotny spolupracovat s ostatními zeměmi v oblasti daní a financí.
Index ukazuje na základě patnácti oblastí a desítek konkrétních otázek rozsah finančního tajemství umožněného legislativou a praxí v konkrétních zemích. Skóre velikosti se zabývá rozsahem finančních aktivit ovlivňujících ostatní země.
Země s vysokými hodnotami indexu, jako například Švýcarsko, Lucembursko či Hongkong, umožňují osobám a firmám ze zahraničí uskutečňovat finanční operace, které bývají často spojeny s více či méně legálními aktivitami. Jedná se třeba o daňové úniky, či vyhýbání se placení daní.
Tento týden byly vůbec poprvé zveřejněny české výsledky v indexu, které ukazují, že ačkoliv je příspěvek naší země chvályhodně relativně malý (na úrovni 66. místa ze skoro devadesáti zemí, podobně jako v Dánsku), můžeme se v mnoha oblastech finančního tajemství zlepšit a zvýšit transparentnost.
Index finančního tajemství nabízí konkrétní možnosti zlepšení. V případě Česka je relevantní zejména úplnější a transparentnější zveřejňování firemních informací (například skutečných vlastníků, ale i výše odvedených daní).
Dalším příkladem je zcela nový institut svěřeneckého fondu, který od roku 2014 zavede nový občanský zákoník. Svěřenecký fond (majitel předá majetek do správy, aniž by ji mohl ovlivnit) má své využití třeba v dobročinnosti, může však přispět i k nárůstu anonymního vlastnictví a finančního tajemství. V zahraničí se někdy tyto fondy zneužívají ke korupci a dalším zločinům.
A co by mělo být jednou z priorit naší země v boji proti daňovým únikům? Měla by přispět k tlaku na mezinárodní úrovni a prostřednictvím Evropské unie i OECD požadovat snížení globálního finančního tajemství v daňových rájích a dalších zemích.
Podobně ve spolupráci s OECD je žádoucí zamezit případnému neopodstatněnému vyvádění zisků z Česka. Snižování základů pro zdanění firem představuje rozšířenou praxi, která stojí často na hraně zákona a lepší mezinárodní pravidla můžou vést k vyšším výběrům daním.
Nevýnosný švarcsystém 

Dříve se od živnostníků vybíraly daně ve výši desítek miliard korun, poslední roky stát ztěží získá deset miliard korun. Jedním z důležitých aspektů českého daňového systému je existence velkého rozdílu mezi zdaněním zaměstnanců a živnostníků. Ano, podnikatelé můžou být nižšími daněmi odměněni za svou odpovědnost a rizika, ale jak přesně, zůstává otázkou. Nedávné výsledky think tanku IDEA při ekonomickém institutu CERGE-EI ukazují, že průměrný zaměstnanec čelí daňové sazbě (součtu sazeb daně z příjmu a všech odvodů na sociální a zdravotní pojištění) 37,4 %, zatímco průměrný podnikatel pouze 23,6 %.
Ještě relevantnější z hlediska daňových úniků než průměrné daňové sazby jsou mezní daňové sazby. Ty ukazují, jak silnou mají poplatníci motivaci usilovat o zvýšení příjmů, či naopak provádět legální i nelegální daňové úniky. Jelikož v Česku platí „rovná daň“, měli by teoreticky všichni poplatníci být vystaveni stejné mezní daňové sazbě bez ohledu na výši příjmů. Studie IDEA ale ukazuje, že tomu tak zdaleka není. Naprostá většina zaměstnanců (75 %) čelí mezní sazbě téměř 49 %. Znamená to tedy, že téměř polovina z peněz, které zaměstnavatel vyplatí při zvýšení výdělku, je odvedena na daních. Část zaměstnanců však čelí nižší mezní sazbě – jsou to zejména ti s nižšími příjmy, kteří platí nulovou daň z příjmu, a malá skupina těch s nejvyššími příjmy, kteří jsou nad stropem sociálního pojistného. Někteří ekonomové si přirozeně myslí, že dokud bude zaměstnanecký poměr daněn takto vysokými sazbami, velká část lidí bude hledat cestu k nižším daňovým sazbám, ať už nulovým sazbám do šedé ekonomiky, nebo nižším v podobě švarcsystému, nebo třeba k dohodám o provedení práce.
Švarcsystém se neodvozuje od německého slova pro černou barvu, i když by se to docela hodilo. Příkladem tzv. černého pasažéra je totiž možné označit osobu, co využívá benefitů společnosti, ale neplatí daně. Švarcsystém se odvozuje od jména jednoho českého podnikatele, který zaměstnávání na živnostenský list místo zaměstnaneckého poměru proslavil. A výsledkem jeho „vynálezu“ se stal nejméně dvourychlostní pracovní trh. Když pominu opravdové podnikatele, jedni platí vysoké daně v zaměstnaneckém poměru a druzí, ve skutečnosti nepříliš odlišní od těch prvních, platí nízké daně v o něco nejistějším úvazku spočívajícím v práci na živnostenský list.

Otázka morálky 

Pokud by se omezily daňové úniky, mohlo by se teoreticky vybírat o desítky miliard korun víc. Jenže ty neleží připravené na chodníku.
Především z dlouhodobého hlediska je zlepšený výběr daní zásadní a umožnil by snížení daňových sazeb nebo veřejného dluhu. V krátkodobém horizontu, jako je třeba volební období, ale není realistické očekávat velké pozitivní změny. Přehnaný optimismus z výrazně zvýšeného výběru daní by se mohl více než ve skutečně vyšších daňových výběrech odrazit v ještě vyšším než očekávaném rozpočtovém schodku.
I v rámci dobře míněného boje proti daňovým únikům se dá udělat více škody než užitku. Pomoci nám můžou zahraniční příklady a společný postup na evropské nebo mezinárodní úrovni, jako například v případě daňových rájů či finančního tajemství.
To, že mnozí lidé a firmy tráví spoustu času obcházením zákonů a vymýšlením daňových úniků, je možné považovat za velkou ztrátu efektivity. Tyto peníze pak chybějí v rozpočtu a jsou jedním z vysvětlení pro vysoké sazby, které nikdo z nás nevítá a za neplatiče platí jiní. A tady se dostává argument o daňových únicích do morální a etické roviny, která mně osobně připadá ještě důležitější než ta ekonomická.

diagramy k daňovým únikům

Psáno pro MF DNES (Kavárna 7.12.2013, zdroj grafického provedení diagramů).

Co mají korupční případy společného

Korupční případy často spojuje finanční tajemství a daňové ráje.

Několik příkladů pro ilustraci. Manažeři Mostecké uhelné společnosti (MUS) v pochybné privatizaci vyvedli přes neprůhledné společnosti kolem 13 miliard korun do švýcarských bank. 17 haléřů z každého lístku v pražské MHD skrytě odcházelo netransparentní firmě na Britské panenské ostrovy. Škoda Plzeň s již dříve nejasnými vlastníky přestěhovala své sídlo na Marshallovy ostrovy. Lesy Hluboká nad Vltavou s již dříve nejasnými vlastníky koupila firma z Panamy.

Které země jsou nejhorší? Jak je na tom Česká republika? Co s tím můžeme dělat?

stop daňovým únikůmFinanční tajemství zůstává příliš vysoké a ovlivňuje to i Českou republiku a zároveň naše zákony ovlivňují finanční tajemství. V dnešním textu pro Glopolis ukazuji, které země přispívají nejvíce ke globálnímu finančnímu tajemství (Švýcarsko!). Jedinečné je zveřejnění výsledků i pro Českou republiku.

Vůbec poprvé zveřejňujeme české výsledky Indexu finančního tajemství (Financial Secrecy Index), které ukazují, že ačkoliv je příspěvek Česka chvályhodně relativně malý, můžeme se v mnoha oblastech finančního tajemství zlepšit a zvýšit transparentnost.

Země s vysokými hodnotami Indexu finančního tajemství umožňují osobám a firmám ze zahraničí uskutečňovat finanční operace, které jsou často spojeny s více či méně legálními aktivitami. Jedná se zejména o daňové úniky
a vyhýbání se placení daní, korupci, pašování zbraní, drog a lidí.

Proto doporučuji přispět ke snížení finančního tajemství a zvýšení transparentnosti ve finanční oblasti u nás i v zahraničí a navrhuji věnovat více pozornosti potřebných změnám ve dvou oblastech (u nás i v zahraničí):

  • Zvýšit transparentnost a snížit finanční tajemství poskytovaného Českou republikou. Index finančního tajemství nabízí konkrétní možnosti zlepšení. V případě České republiky je relevantní zejména úplnější a transparentnější zveřejňování firemních informací (např. skutečných vlastníků, ale i výše odvedených daní ad.).
  • Přispět k tlaku na mezinárodní úrovni a prostřednictvím Evropské unie a OECD tlačit na snížení globálního finančního tajemství v daňových rájích a dalších zemích. Index finančního tajemství ukazuje na země, u nichž by zlepšení mělo největší dopad na celkové globální finanční tajemství.

PS: Pokud máte jiný oblíbený korupční index – na mysli mám vnímání korupce od Transparency International, který byl zveřejněn právě dnes – pak vězte, že se ztotožňuji s jeho konstruktivní kritikou Alexe Cobhama ve Foreign Policy zde.

Jak (málo) Česko pomáhá chudým zemím

Česká republika patří mezi nejvyspělejší země světa. Podobně jako ostatní bohaté země se snaží pomáhat těm chudším. Každoroční mezinárodní srovnání tohoto snažení – Commitment to Development Index (CDI) – zodpovídá následující otázky: jak moc a jakým způsobem pomáhá Česko chudým zemím? K tomu jak moc málo pomáháme přidávám krátký pohled na výhled do budoucna.

Krátká osobní vsuvka: Dřívější třetí část CDI „investice“ byla i díky mému návrhu doplněna o finanční tajemství a přejmenována na „finance“. Je mi ctí být jeden ze spoluautorů CDI. CDI tak od letoška zohledňuje výsledky Financial Secrecy Index, na kterém se také autorsky podílím již od roku 2009. Také jsem se podílel na prvním výpočtu CDI pro Česko a loni jsem o CDI psal zde a zde (a letos s radostí pozoruji, že zprávu o výsledcích CDI hned první den přezvala řada médií). (Ale stejně největší český podíl na CDI washingtonského think tanku CGD má samozřejmě nová koordinátorka celého CDI, Petra Krylová.)

Dnes zveřejněné výsledky CDI (Commitment to Development Index, Index vstřícnosti k rozvojovým zemím) jsou zde (a interaktivní graf v angličtině zde): CDI 2013 česky Jak moc tedy podle těchto výsledků Česko pomáhá chudým zemím? Krátká odpověď je, že moc ne. Dělíme se o 24. místo, shodou náhod, se Slovenskem a jen dvě země – Japonsko a Jižní Korea – jsou letos hodnoceny hůře. Česká republika tedy příliš chudým zemím nepomáhá. Toto je také celkem pochopitelně hlavní sdělení většiny zpráv v českých médiích (například zpráva na ihned.cz zde).

Na druhou stranu je pozitivní, že vůbec jsme mezi 27 hodnocenými zeměmi. A optimista by mohl dodat, že se tedy alespoň máme v čem zlepšovat.

Jakým způsobem Česko pomáhá chudým zemím?

Snad ještě důležitější než celkové výsledky CDI je hodnocení v jednotlivých oblastech. CDI se skládá ze sedmi částí zaměřených na jednotlivé oblasti veřejných politik bohatých zemí (a výsledky výše tyto jednotlivé oblasti ukazují):

1. rozvojová spolupráce,

2. mezinárodní obchod,

3. finance,

4. migrace,

5. životní prostředí,

6. bezpečnost a

7. technologie.

Česká republika není v žádné ze sedmi oblastí nejhorší ani nejlepší. Oficiální výsledky shrnují letošní hodnocení Česka následujícím způsobem: „Nejlepší výsledky má v oblasti životního prostředí, a to díky vysokým daním na benzín a klesajícímu růstu emisí skleníkových plynů na jednotku HDP. Má také nadprůměrné výsledky v technologii, kde jsou podstatné dotace na výzkum a vývoj. Celkové skóre země však sráží nepříliš rozsáhlý program zahraniční pomoci, bariéry kladené migrantům a studentům z rozvojových zemí, překážky obchodu, omezená podpora mírových a humanitárních misí a nízká účast v iniciativách za transparentnost těžebního průmyslu.“

Jaký je výhled do budoucna?

Minulý rok byly první oficiální výsledky CDI zveřejněny i pro Česko a v některých oblastech jsme se zlepšili, v jiných zhoršili. Jaký je možný očekávat vývoj v dalších letech?

Nejsme na tom jako země v CDI tak špatně, abychom se alespoň v jednotlivých oblastech nemohli zhoršovat. Jeden příklad za všechny. V dalších letech by se mohlo, bohužel, snížit naše hodnocení v oblasti financí kvůli zhoršení finanční transparentnosti. Nový občanský zákoník od roku 2014 zavede zcela nový institut Svěřeneckého fondu a ten, kromě některých opodstatněných využití, přispěje ke zvýšení anonymního vlastnictví a finančního tajemství. Svěřenecké fondy jsou v zahraničí zneužívány ke korupci a dalším zločinům a tuto možnost ke zneužití od nového roku nabídne i Česká republika.

Důležitější je to, že máme velký potenciál pro zlepšení snad v každé z oblastí, jak se snažíme pomáhat chudým lidem v chudých zemích. Inspirovat se můžeme především u skandinávských zemích, které dlouhodobě v hodnocení CDI dopadají nejlépe (letos je první opět Dánsko).

Můžeme se například více otevřít imigrantům, věnovat více korun z vlastní nebo vládní peněženky na rozvojovou pomoc, být aktivnější při humanitárních nebo mírových misích, zasazovat se o finanční transparentnost a proti finančnímu tajemství na domácí i zahraniční úrovni.

Několik konkrétních doporučení (některé z nich se aktivní lidé například na ministerstvech a v neziskových organizacích už snaží prosazovat):

• Zvyšme počet stipendií pro studenty z rozvojových zemí a zjednodušme jejich dnes relativně složitou administraci.

• Zvyšme počet povolení k pobytu a práci u nás a zlepšeme zaměření těchto povolení více na nejchudší lidi.

• Česká vláda může při strategických rozhodnutích někdy vzít v potaz kromě zájmu svých i zájmy nejchudších obyvatel planety (například se přihlásit na úrovni EU k omezení daňových rájů). A to bez toho, aby to znamenalo zhoršení pro tuzemské obyvatele (a někdy dokonce může dojít ke zlepšení).

• Berme u financování rozvojových projektů a rozvojové spolupráce obecně v potaz nejen oficiální status země jako rozvojové, ale i to, jestli tyto země patří mezi opravdu nejchudší, a tedy s nejchudšími lidmi.

Někdy ještě důležitější než konkrétní doporučení na zlepšení českého vztahu s rozvojovými zeměmi může být změna chápání u široké veřejnosti. Proto – jakkoli někteří z nás můžou mít někdy hlouběji do kapsy – si opakujme: patříme mezi nejbohatší lidi, kteří kdy žili na této planetě. Třeba si tak více uvědomíme své štěstí. A taky snad potřebu a ochotu pomáhat i těm méně bohatým nebo méně šťastným, jakkoli většina z nich žije někde v Africe, Asii a Latinské Americe.

Rozvojový svět a my: co si myslí a dělají občané jedné z 27 nejrozvinutějších zemí

Tento týden jsem na výzkumném pobytu ve Washingtonu zde. Pěkně se nám to ale sešlo už minulý týden. V jeden den jsme se dozvěděli nové informace o české pomoci rozvojovým zemím ze dvou zdrojů. Jednak o tom, co si o tomto tématu myslíme, a druhak o tom, co doopravdy činíme.

Začněme našimi myšlenkami o rozvojové pomoci. Názory Čechů a dalších Evropanů na rozvojovou pomoc sledoval průzkum Eurobarometru. Výsledky v češtině pro Česko jsou zde. A jedna z hlavních zpráv je, že pro většinu otázek jsou české odpovědi srovnatelné s průměrem Evropské Unie. Ať už je to překvapující u některých odpovědí více (důraz na lidská práva v rozvojové pomoci je u nás vnímán průměrně) nebo méně. Pokud jde o rozdíly oproti průměru, tak například máme rezervy v informovanosti, kdy si málokdo z nás věří, že ví, kam jde naše rozvojová pomoc.

A ve stejný den byly zveřejněny i výsledky toho, jak se Česká republika vůči rozvojovým zemím opravdu chová. Výsledky Commitment to Development Index (CDI, odhodlání k pomoci rozvojovým zemím) jsou v češtině pro Česko zde. Nejsou to první výsledky tohoto Indexu pro Česko (ty jsme s kolegyní Zuzkou Řehořovou vydali v rámci think tanku IDEA při CERGE-EI zde a psal jsem o tom také například zde), ale první výsledky přímo od washingtonského Center for Global Development:

„V celkovém pořadí Česká republika zaujímá 24. místo. Nejlepší výsledky má v oblasti životního prostředí, a to díky vysokým daním na benzín a klesajícím emisím skleníkových plynů na jednotku HDP. Má také nadprůměrné výsledky v technologiích a obchodě, kde jsou relativně nízké překážky dovozu z rozvojových zemí a podstatné dotace na výzkum a vývoj. Celkové skóre země však sráží nepříliš rozsáhlý program zahraniční pomoci, bariéry kladené migrantům a studentům z rozvojových zemí a omezená podpora mírových a humanitárních misí.“

Česká republika je oficiálně jedna z 27 nejzodpovědnějších a nejbohatších zemí na světě, alespoň tedy podle uznávaného Center for Global Development. Je to důvod k radosti, ale také závazek pro naši zodpovědnost vůči lidem s horšími příležitostmi, ať už žijí v České republice nebo rozvojových zemím.

Prognózuji, prognózuješ, prognózujeme

Budoucnost je stále ta stejná budoucnost. Ale způsoby, jakými se s ní potýkáme a prognózujeme, se oproti dřívější době částečně změnily u nás i ve světě. O některých zajímavějších (i méně zajímavých) projektech posledních let je – mimo jiné – tento příspěvek.

  1. Existuje dnes něco jako komplexní prognóza ekonomického (sociálního, demografického apod.) vývoje v Evropě a ve světě?
    1. Ano i ne. Ano, mnohé organizace i jednotlivci se snaží o komplexní prognózu ekonomického vývoje ve světě. Ne, podle mého názoru neexistuje ale jeden jediný systém nebo jedno místo, které by si dělalo (oprávněný) nárok na nejlepší možnou prognózu ekonomického vývoje.
    2. Mezi tyto organizace patří například think tanky, univerzity a mezinárodní organizace (jako například agentury OSN, OECD nebo Mezinárodní energetická organizace, které zveřejňují prognózy budoucího vývoje), stejně jako soukromé firmy (z nichž mnohé se na prognózování specializují).
    3. Vlády a jejich organizace jako Evropská komise ve svých strategických dokumentech prognózují také budoucí vývoj – viz česká Strategie mezinárodní konkurenceschopnosti (http://www.businessinfo.cz/cs/podnikatelske-prostredi/strategie-konkurenceschopnosti.html) nebo Energy Roadmap 2050 Evropské komise (http://ec.europa.eu/energy/energy2020/roadmap/index_en.htm)
    4. Existují i menší, ale extrémně zajímavé a inovativní projekty jako je DAGGRE, jehož jsem účastníkem (http://daggre.org/info/). Za pomoci týmu expertů z různých oblastí se snaží vytvořit systém, který dokáže co nejpřesněji odhadnout budoucí vývoj a události.
    5. Dalším velmi zajímavým a inovativním projektem je Intrade (http://www.intrade.com/v4/home/) založený na tržních principech a sázení na různé scénáře budoucnosti (můžete si vsadit na to, že Barack Obama vyhraje v amerických volbách a tak mimo jiné ovlivnit názor tohoto trhu na tuto otázku. Mimochodem implikovaná pravděpodobnost je dnes na 75%).
    6. V České republice se podobnými otázkami kromě vlády, některých firem, univerzit a think tanků, zabývá také například projekt „Česko hledá budoucnost“ (http://ceskohledabudoucnost.cz/index.php/cs/), který v jednotlivých oblastech hledá budoucnost Česka za 15 let. Jsem zpravodajem pro ekonomickou oblast a k dispozici jsou dílčí studie i za další oblasti zde:http://ceskohledabudoucnost.cz/index.php/cs/studie/dilci-studie. Význačným projektem v této oblasti představuje také CESES (www.ceses.cuni.cz).
    7. V mnoha specifických oblastech se i think tank IDEA při CERGE-EI, jedno z mých pracovišť, snaží „prognózovat“, i když takto svou činnost nenazývá.  Ať už se jedná o predikci:
      1.                                                                i.      (prognóza) dopadu změn sazeb daně z přidané hodnoty (DPH): http://idea.cerge-ei.cz/documents/Studie_2011_01_Dane.pdf
      2.                                                              ii.      (prognóza) vývoje zadlužování veřejných financí: http://idea.cerge-ei.cz/documents/kratka_studie_2012_1.pdf
      3.                                                             iii.      (prognóza) vývoje důchodového systému:http://idea.cerge-ei.cz/documents/Studie_2011_02_Penze.pdf
      4.                                                            iv.      (prognóza) dopadu vzdělanosti na růst:http://idea.cerge-ei.cz/documents/Studie_2012_02_Vzdelanost.pdf
      5.                                                              v.      (prognóza) dopadu nevalorizace starobních důchodů: http://iweb.cerge-ei.cz/news/in_the_media/data/kratka_studie_2012_2.pdf
      6.                                                            vi.      (prognóza) dopady rozpadu Eurozóny:http://idea.cerge-ei.cz/documents/kratka_studie_2011_07.pdf
  2. Pokud ano – jak vidí naši budoucnost třeba za 20 let, tj v roce 2032?
    1. Jednoduchý a jednotný obrázek, který by dával dobrý smysl, umí vytvořit málokdo a těžko se mi některý z mě známých pokusů doporučuje. Obecně viz výše zmíněné příklady organizací, predikcí, studií a strategií, ale určitě řadu dalších kvalitních projektů neznám a budu rád za upozornění na ně.
  3. V minulosti se dlouhodobé prognózy zveřejňovaly celkem často, prognostici byli populární osobnosti. Proč oba tyto úkazy vymizely?
    1. Dovoluji si odhadnout, že v západní Evropě k takto výrazné změně jako v Česku nedošlo. Česko naopak šlo z extrému do extrému. Za minulého tzv. komunistického režimu se prognózovalo více, než bylo zdrávo a naopak k přílišnému útlumu prognóz i strategií došlo po Sametové revoluci. Tento útlum je pochopitelný, ale dnes už i vládní a ostatní politická reprezentace pochopila, že je potřeba se zamýšlet nad podobou naší budoucnosti a omezenými kroky, které můžeme využít k jejímu ovlivnění. Strategie (a prognózy) tak přestávají být sprostými slovy a naopak někdy spíše než jejich existence jako v 90. letech chybí jejich realizace.
  4. Není to jako s meteorologií – že totiž jsme schopni předpovědi pouze na velmi krátké časové úseky, nikoli na delší období?
    1. Ano, přirovnání s meteorologií ať už v případě ekonomie nebo obecně pokusů predikovat je na místě. A dokonce i ve velmi krátkém časovém období se někdy velmi rychle mění počasí a podobně je to i s ekonomikou a společností (viz například velké zvraty v hodnocení jednotlivých firem nebo států na trzích nebo nacionalistické či rasistické nálady ve společnosti).
  5. Jaké jsou důvody tohoto „ochromení prognostiky“?
    1. Jedná se z části o specifickou českou (lépe řečeno československou) věc – Prognostický ústav (který na Slovensku, na rozdíl od Česka, ještě v rámci Akademie věd stále existuje – http://www.prog.sav.sk/) byl líhní mnohých významných osob politické scény posledních dvou desetiletí (a možná i tohoto desetiletí!) a prognostika tak byla viditelná nejméně v jejich zosobnění i po změně režimu.
    2. To, že o prognostice nečteme v médiích, může znamenat i změnu jazyka. Místo prognostik dnes možná spíše v podobných situacích nazveme experta ekonomem nebo sociologem.
    3. Jinak v prognózování došlo v posledních desetiletích a letech k velkému vývoji – viz systémy jako DAGGRE nebo Intrade a také detailní prognózy a systémy soukromých i vládních institucí.

Po spolupráci na přelomu roku jsem opět přispěl svou troškou do týdeníku Květy. Výše jsou moje poznámky v odpovědi na jejich otázky. A ano, přiznávám se, podruhé v životě jsem si dnes tento týdeník i zakoupil.

A jako dodatek pár vybraných citátů k prognostice:

„Study the past if you would define the future.“
Confucius

„Knowing too much of your future is never a good thing.“
Rick RiordanThe Lightning Thief

„The future is already here — it’s just not evenly distributed.“
William Gibson

Česko je v rozvojové spolupráci na chvostu, pomáhat přitom může nejen penězi

Nejchudší lidé nežijí v Česku. Ale i těm nejchudším můžeme alespoň trošku pomáhat i z Česka.

O tom, jak nám to jde, je dnes vydaná studie think tanku IDEA při CERGE-EI. Společně s kolegyní Zuzkou Řehořovou poprvé prezentujeme výsledky Commitment to Development Index i pro Česko.

Jak si Česko vede ve své snaze pomáhat rozvojovým zemím v porovnání s ostatními rozvinutými zeměmi? Poprvé aplikujeme na Českou republiku osvědčenou metodologii Commitment to Development Indexu (Index pomoci rozvojovým zemím) washingtonského think tanku Center for Global Development. Česká republika se v součtu sedmi kritérií řadí na 20. místo z celkem 23 hodnocených zemí a má tak dle Indexu v pomáhání velký potenciál pro zlepšení.

Studie se zejména snaží poukázat na to, že rozvinuté země jako Česká republika mohou pomáhat i jinak než prostřednictvím finanční rozvojové spolupráce.

Index ukazuje, že Česko na premianty – Švédsko, Dánsko a Nizozemí – nejvíce ztrácí v kritériích rozvojové spolupráce a bezpečnosti, naopak velmi dobrých výsledků dosahuje v mezinárodním obchodu a životním prostředí. Jen lehce podprůměrná je Česká republika v investicích, migraci a technologiích.

Podle studie existují i v době hledání škrtů v českých veřejných rozpočtech možnosti zlepšení pomoci rozvojovým zemím. Často může být pro Českou republiku přijatelnější a pro rozvojové země přínosnější změnit nastavení našich veřejných politik namísto zvyšování finančních prostředků určených na rozvojovou spolupráci.

Studie a v ní uvedené první výsledky Commitment to Development Index pro Českou republiku tak nejen zdůrazňují roli Česka jako rozvinuté země vůči rozvojovým zemím, ale ukazují i možnosti, jak tuto roli hrát lépe, než je tomu nyní.

Studie „Česká pomoc rozvojovým zemím: nejen finanční rozvojová spolupráce” je k přečtení na http://idea.cerge-ei.cz/documents/kratka_studie_2012_06.pdf.

O IDEA: Institut pro demokracii a ekonomickou analýzu (IDEA) při akademickém pracovišti CERGE-EI je nezávislý think tank zaměřující se na analýzu, vyhodnocování a vlastní návrhy veřejných politik. Doporučení IDEA vychází z analýz založených na datech, jejich nestranné interpretaci a moderní ekonomické teorii. IDEA vznikla z iniciativy a pod vedením prof. Jana Švejnara.

Ostrovy s poklady jen pro některé

Spolu s Honzou Strakou jsme sepsali recenzi jedné zajímavé knížky:

Neznámí vlastníci plzeňské Škodovky, obří ekologická zakázka, údajné miliony matky bývalého ministra Kocourka, pražské machinace s Opencard nebo s prodejem jízdenek jsou kauzy, které v poslední době hýbaly českými médii. Kromě podezření z korupce a rozhořčení veřejnosti je spojuje ještě jedna věc. Zásadní roli v těchto podezřeních hrají země s neprůhlednými finančními pravidly, které často odmítají spolupracovat s českými úřady nebo v nich není možné dohledat konečné vlastníky společností. Jak ve své knize Ostrovy pokladů (Treasure Islands) ukazuje britský investigativní novinářNicholas Shaxson, tyto finančně tajnůstkářské země (secrecy jurisdictions) nenapomáhají nekalostem zdaleka jen v České republice.

 

Shaxsonova kniha líčí znepokojivý obrázek světa, kde hrstka vybraných nalézá poklady na úkor ostatních – někdy znepokojivý až natolik, že je obtížné mu úplně uvěřit. Podle Shaxsona se dokonce tato finanční činnost v mnoha ohledech podobá tradičním formám korupce, jako je úplatkářství, a proto bychom na něj jako na korupci měli nahlížet.

Daňové ráje, jak se těmto zemím také často říká, nemusí znamenat jen tropické ostrovy, slunné pláže a nízké daně. Ano, mnoho jedinců a firem se do nich uchyluje, aby se doma vyhnuli daním, jejich klíčovým rysem je ale malá transparentnost. Finančně tajnůstkářské země tak především nabízejí příležitost vyhnout se pravidlům a zákonům jiných zemí – a jsou jimi tak nejen Kajmanské ostrovy, ale i Londýn nebo Lucembursko. Ačkoliv povědomí veřejnosti o významu finančně tajnůstkářských zemí zůstává malé, jejich role v globální ekonomice je obrovská.

Jeden z problémů, na který Shaxson upozorňuje, je spojen s tzv. daňovou optimalizací nadnárodních firem. Ta je legálním aspektem globálního ekonomické činnosti, kdy téměř 60 procent světového obchodu se děje v rámci nadnárodních firem a firmy se i dle daňových sazeb rozhodují o umístění svých aktivit. Problémem je, že firmy často zneužívají transakce v rámci nadnárodní firmy k tomu, že se daně snaží vyvést do zemí s nižšími sazbami, ačkoliv to neodpovídá umístění jejich ekonomických aktivit. A i prostřednictvím finančně tajnůstkářských zemí již předpisy porušovat můžou. Shaxson uvádí extrémní příklady nekalých transakcí za pomoci takové manipulace cen výrobků: kilo toaletního papíru z Číny se prodalo za 4 121 dolarů a litr jablečného džusu z Izraele za 2052 dolarů. Takto křiklavé manipulace dnes projdou jen zřídka, ale například v oblasti duševního vlastnictví, kde není zcela jasné, v jaké zemi vzniká přidaná hodnota a existuje poměrně široké rozpětí uznatelné ceny, se dají pravidla lehce ošálit.

Rozvojové země kvůli těmto machinacím přicházejí podle některých odhadů ročně o desítky miliard dolarů. Na různé účetní finty a nejasně definovaná pravidla doplácejí ale i země vyspělé. Nadnárodní firmy dokáží své zisky pružně přesouvat v rámci holdingů a například v roce 2007 třetina ze 700 největších britských korporací nezaplatila v Británii vůbec žádnou daň ze zisku.

Finančně tajnůstkářské země mohou rovněž hrát klíčovou roli při napomáhání globálnímu organizovanému zločinu např. při obchodu s drogami, zbraněmi, nebo se ženami. Pro policii je téměř nemožné dopátrat se, kam mizí peníze, protože mnohé jurisdikce odmítají sdílet informace. Rozlišit právo na finanční tajemství a přehnané tajnůstkářství je obtížné – ale alespoň pohledem z České republiky i Shaxsona na mnohých místech světa jistě dochází k přehnanému tajnůstkářství. Například na Kajmanských ostrovech je dokonce možné skončit ve vězení nejen za vyzrazení informací, ale i za pouhé požádání o informaci. A pokud se zahraniční vyšetřovatelé začnou přece jen o účty v těchto mimořádně nepřístupných zemích detailně zajímat, přesunou se tiše ale rychle do jiného místa. Není divu, že na Britských Panenský ostrovech s 25 000 obyvateli je registrováno 800 000 společností – dle Indexu finančního tajnůstkářství vydaného Tax Justice Network v říjnu 2011 nabízí jedny z nejextrémnějších podmínek.

Na tom, že je země velkým finančním centrem nemusí být ještě nutně nic špatného – pokud to není spojeno s nekalou konkurencí v podobě příliš tajnůstkářských podmínek.Podle Shaxsona jsou dvě největší světové finančně tajnůstkářské země Spojené státy následované Velkou Británií, další se nacházejí v Evropě. Díky nedávným korupčním kauzám již česká veřejnost ví o Kypru a jeho nedobytném obchodním rejstříku. A například Švýcarsko, které v roce 2011 „zvítězilo“ v Indexu finančního tajnůstkářství, v roce 2009 hostilo 2,1 trilionu dolarů ze zahraničních  účtů – z čehož 80% nebylo přiznáno daňovým úřadům v bydlišti vlastníka.

Velkou pozornost nedávno vzbudil úspěch amerického daňového úřadu (IRS) při odhalení tajných kont amerických občanů ve Švýcarské bance UBS. Když IRS díky whistleblowerovi získala informace o tajných kontech, pohrozila UBS odebráním licence a kriminálním vyšetřováním. Banka raději zaplatila pokutu 780 milionů dolarů a předala Američanům jména 4000 amerických držitelů kont. To ve Švýcarsku, tradičně zakládajícím si na bankovním tajemství, způsobilo nemalou kontroverzi, zvlášť když k úspěchu Američanů přispěla právě činnost whistleblowera. Úspěchy v boji proti daňovým únikům jsou však stále spíše ojedinělé a vyvolávají i kontroverze – jako když německé úřady koupily od zaměstnance banky seznam klientů, kteří v Lichtenštejnsku skrývali svůj majetek.

Problematika finančního tajnůstkářství je komplexní a toto jsou jen některé z jejích dimenzí. Daňové úniky jsou jasně odsouzeníhodné. Co si ale počít s tím, že mezi velká finanční centra patří například také Nizozemsko, kudy v roce 2008 proteklo 18 trilionů dolarů, přibližně dvacetinásobek jeho HDP? Spoustu investorů jistě přilákalo jeho stabilní politické a právní prostředí a ne (jen) nekalé úmysly. Je např. daňová konkurence zemí dobrým způsobem, jak zlepšovat efektivitu (a tak i bohatství) ekonomiky, nebo jen poskytuje korporacím příležitost, jak se vyhnout své společenské zodpovědnosti? Aktuální informace o problematice  finančně tajnůstkářských zemí a o pokusech úřadů zlepšit regulaci a její vymáhání podává blog organizace Tax Justice Network, která se na tuto problematiku dlouhodobě zaměřuje.

Různé finanční machinace, jejichž součástí je i využívání finančního tajnůstkářství, se staly tak všudypřítomnými a mají tolik podob, že si jich ani nevšímáme – ať už jejich legálních nebo nelegálních aspektů. Konec konců, i Česká republika má svá neprůhledná finanční pravidla jako například listinné akcie na majitele.  V rámci debat o reformách globální ekonomiky tak Ostrovy pokladů přináší mnoho podnětných myšlenek, kterými směry se vydat. Jedním z nich je například užší mezinárodní spolupráce, která odstraní mezery v zákonech a nejkřiklavější výhody pro vybrané skupiny.

Zkrácená verze této recenze vyšla 23.1. v týdeníku Euro.