Category Archives: Veřejné finance

ČRo a Investičníweb.cz: Téma daňových rájů vyžaduje globální řešení

Tento týden jsem byl ještě dvakrát v médiích k tématu daňových rájů. Jednak byla ve středu zveřejněna část předtočeného rozhovoru pro Investičníweb.cz.

A ve středu večer jsem byl hostem Českého rozhlasu Plus k otázce „A je na čase zrušit daňové ráje, jak žádají světová ekonomická esa v otevřeném dopise politickým špičkám?“. Rozhovor je možné spustit zde (v čase 21:48).

Oba rozhovory se zabývaly i čtvrtečním protikorupčním summitem v Londýně. Nabízím k tomu dva odkazy v angličtině. Jeden od Financial Times o tom jak je Londýn propojen s korupcí ve světě. Druhý od Tax Justice Network tom, jak včerejší summit dopadl z pohledu omezení daňových rájů.

PJ IW

Daňové úniky. Hesla, domněnky a realita

Jen kvůli špatnému výběru DPH přišla Česká republika v roce 2011 o více než sto miliard korun. Přibližně tolik dělá roční schodek státního rozpočtu. Rodící se vláda chce omezit daňové úniky. Ve hře jsou registrační pokladny i rychlejší výměna elektronických dat mezi úřady. Co skutečně pomůže?

Daňové úniky a podvody škodí české ekonomice. Na tom se shodnou odborníci i politici. Zasáhnout proti nim chce i rodící se koalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Sociální demokraté si například myslí, že pomůžou registrační pokladny, hnutí ANO prosazuje rychlou efektivní výměnu elektronických dat mezi úřady. Kdyby to bylo tak jednoduché, jistě by daňové úniky výrazně omezily již předešlé vlády. Kde by se tedy dalo daňovým únikům reálně zabránit? V textu hledám tento potenciál ve třech oblastech ekonomiky: maloobchodu, firmách, které využívají daňových rájů, a při danění práce. Poučit se můžeme i v zahraničí.

O sazbách a základech 

Daňové sazby jsou populárním politickým kolbištěm. Například i snížená základní sazba DPH se v posledních letech několikrát měnila a úpravy nás asi čekají i v dalších letech. Také zdanění práce se mění často, od roku 2013 například o sedmiprocentní solidární přirážku pro osoby, které vydělávají více než čtyřnásobek průměrné mzdy. Některé strany chtějí zachovat, jiné zase zvýšit sazbu firemní daně.
Pro daňové plátce i výběrčí však nejsou důležité jen procentní sazby. Zásadní je základ daně, a tedy to, z čeho se platí a čím se násobí daňová sazba. A také objem maloobchodních tržeb, z nichž je placeno DPH. Pro firmy je základem daně zisk. U zdanění práce si daňový základ hodně z nás vypočítává ve svém daňovém přiznání.
Právě přes daňové základy často dochází k únikům peněz, konkrétně přes jejich snižování. V maloobchodě se obchodníci snaží snižovat obrat. Firmy mají motivaci snižovat zisky. A u práce se lidé snaží snížit dobu, kterou oficiálně přiznávají. Odhaduje se, že šedá nezdaněná ekonomika v Česku tvoří kolem 15 procent HDP.
Navíc mezi daňovými úniky často existují multiplikační efekty. Jeden typ přispívá k dalšímu. Vezměme si hospodu, která přiznává jen polovinu tržeb. Z těch nepřiznaných vyplácí i část mezd personálu. Oficiálně berou číšnice i kuchaři minimální mzdu, ale kromě spropitného si přilepší i díky platbě bokem od zaměstnavatele. Z této části mzdy neodvádí daně z příjmů ani další odvody včetně sociálního a zdravotního pojištění.

Nejen registrační pokladny 

Daň z přidané hodnoty spolu se spotřebními daněmi nabízí nejlepší potenciál zvýšeného výběru. Kvůli špatnému výběru DPH podle Evropské komise jen v roce 2011 přišly naše veřejné rozpočty o více než 100 miliard korun. Tyto odhady zohledňují i další důvody špatného výběru, než jsou daňové podvody, například daně neodvedené kvůli bankrotu. Přesto lze tento odhad zhruba ve výši ročního schodku státního rozpočtu brát jako argument pro to, že boj proti daňovým únikům dává smysl.
Část daňových úniků je spojena s krácením tržeb v maloobchodě. Registrační pokladny s fiskální pamětí nabízejí jednu z možných odpovědí na tyto úniky, ale velmi obtížně se odhaduje, o kolik by mohly zvýšit výběr daní. Kromě nejisté naděje však přinášejí určité dodatečné náklady pro podnikatele i úřady. Ty se také těžko odhadují, záleží na detailech včetně toho, na koho by se povinnost registračních pokladen vztahovala. Šéf Generálního finančního ředitelství Jan Knížek odhaduje nutnost vzniku až 500 nových pracovních míst.
A samy o sobě registrační pokladny nepředstavují záruku omezení daňových podvodů v maloobchodě. Vhodné je jejich spojení s dalšími opatřeními. Elektronizace výběru DPH a spotřebních daní by mohla být jedním z nich. Není tak podstatné, zda převezmeme systém fungující na Slovensku, nebo se inspirujeme v Chorvatsku, kde registrační pokladny slaví velký úspěch, či v dalších zemích. Důležité je přizpůsobení českým specifikům, a aby se pokud možno při této příležitosti komunikace mezi státem a firmami zjednodušila, spíše než oboustranně prodražila.
Registrační pokladny se u nás diskutují nejméně od roku 1996, ale jejich zavedení poslední vládou ČSSD od roku 2008 bylo později kabinetem pod vedením ODS zrušeno. Když už je zavedeme, je důležité, aby se zvýšil výběr daní a ne s výběrem spojené náklady. Na Slovensku jsou registrační pokladny povinné od roku 1997 a zhruba před rokem a půl vznikla povinnost je vybavit fiskální pamětí. Toto opatření podle vyjádření slovenského ministra financí v České televizi v září stálo tamní podnikatele 40 milionů eur, tedy asi miliardu českých korun.
Slovenské zkušenosti také ukazují, že se při existenci registračních pokladen dají pořádat loterie unikátních účtenek (účtenku lze použít jako lístek do státní loterie). Tento tchajwanský vynález však i slovenský ministr financí považuje spíše za podpoření debaty o daňových únicích v maloobchodě než opatření, které by mělo přímo zvýšit výběr daní. Je-li tomu opravdu tak, budeme vědět až z výsledků vyhodnocení loterie a zároveň se z toho můžeme poučit i pro naši případnou loterii (jakkoliv já osobně mám potíž podpořit státem organizovaný, i když spíše symbolický hazard).

Úniky do daňových rájů 

Ekonomka Markéta Burianová odhaduje roční daňovou ztrátu kvůli daňovým rájům na zhruba 20 miliard korun. Polovinu způsobují bohaté osoby, čtvrtinu velké společnosti a zbývající čtvrtinu nelegální vyhýbání se daním. Tyto odhady z diplomové práce obhájené na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy ukazují problém daňových rájů a souvisejícího finančního tajemství, který se na Západ od nás alespoň v posledních letech těší pozornosti. Hlavním problémem daňových rájů totiž nutně nejsou tamní nízké daňové sazby. Často jde spíše o to, že uchovávají přílišné finanční tajemství, které brání efektivní kontrole trestné činnosti i výběru daní.

Korupční případy často spojuje právě finanční tajemství a daňové ráje. Stačí se podívat na nedávné případy. Manažeři Mostecké uhelné společnosti v pochybné privatizaci vyvedli přes neprůhledné společnosti kolem 13 miliard korun do švýcarských bank. Sedmnáct haléřů z každého lístku v pražské MHD zase skrytě odcházelo netransparentní firmě na Britské Panenské ostrovy.
Index finančního tajemství zveřejněný organizací Tax Justice Network pomáhá mapovat daňové ráje a ukazuje, které země přispívají nejvíce ke globálnímu finančnímu tajemství. Tedy ty, které umožňují například široké bankovní tajemství, anonymní vlastnictví firem nebo nejsou ochotny spolupracovat s ostatními zeměmi v oblasti daní a financí.
Index ukazuje na základě patnácti oblastí a desítek konkrétních otázek rozsah finančního tajemství umožněného legislativou a praxí v konkrétních zemích. Skóre velikosti se zabývá rozsahem finančních aktivit ovlivňujících ostatní země.
Země s vysokými hodnotami indexu, jako například Švýcarsko, Lucembursko či Hongkong, umožňují osobám a firmám ze zahraničí uskutečňovat finanční operace, které bývají často spojeny s více či méně legálními aktivitami. Jedná se třeba o daňové úniky, či vyhýbání se placení daní.
Tento týden byly vůbec poprvé zveřejněny české výsledky v indexu, které ukazují, že ačkoliv je příspěvek naší země chvályhodně relativně malý (na úrovni 66. místa ze skoro devadesáti zemí, podobně jako v Dánsku), můžeme se v mnoha oblastech finančního tajemství zlepšit a zvýšit transparentnost.
Index finančního tajemství nabízí konkrétní možnosti zlepšení. V případě Česka je relevantní zejména úplnější a transparentnější zveřejňování firemních informací (například skutečných vlastníků, ale i výše odvedených daní).
Dalším příkladem je zcela nový institut svěřeneckého fondu, který od roku 2014 zavede nový občanský zákoník. Svěřenecký fond (majitel předá majetek do správy, aniž by ji mohl ovlivnit) má své využití třeba v dobročinnosti, může však přispět i k nárůstu anonymního vlastnictví a finančního tajemství. V zahraničí se někdy tyto fondy zneužívají ke korupci a dalším zločinům.
A co by mělo být jednou z priorit naší země v boji proti daňovým únikům? Měla by přispět k tlaku na mezinárodní úrovni a prostřednictvím Evropské unie i OECD požadovat snížení globálního finančního tajemství v daňových rájích a dalších zemích.
Podobně ve spolupráci s OECD je žádoucí zamezit případnému neopodstatněnému vyvádění zisků z Česka. Snižování základů pro zdanění firem představuje rozšířenou praxi, která stojí často na hraně zákona a lepší mezinárodní pravidla můžou vést k vyšším výběrům daním.
Nevýnosný švarcsystém 

Dříve se od živnostníků vybíraly daně ve výši desítek miliard korun, poslední roky stát ztěží získá deset miliard korun. Jedním z důležitých aspektů českého daňového systému je existence velkého rozdílu mezi zdaněním zaměstnanců a živnostníků. Ano, podnikatelé můžou být nižšími daněmi odměněni za svou odpovědnost a rizika, ale jak přesně, zůstává otázkou. Nedávné výsledky think tanku IDEA při ekonomickém institutu CERGE-EI ukazují, že průměrný zaměstnanec čelí daňové sazbě (součtu sazeb daně z příjmu a všech odvodů na sociální a zdravotní pojištění) 37,4 %, zatímco průměrný podnikatel pouze 23,6 %.
Ještě relevantnější z hlediska daňových úniků než průměrné daňové sazby jsou mezní daňové sazby. Ty ukazují, jak silnou mají poplatníci motivaci usilovat o zvýšení příjmů, či naopak provádět legální i nelegální daňové úniky. Jelikož v Česku platí „rovná daň“, měli by teoreticky všichni poplatníci být vystaveni stejné mezní daňové sazbě bez ohledu na výši příjmů. Studie IDEA ale ukazuje, že tomu tak zdaleka není. Naprostá většina zaměstnanců (75 %) čelí mezní sazbě téměř 49 %. Znamená to tedy, že téměř polovina z peněz, které zaměstnavatel vyplatí při zvýšení výdělku, je odvedena na daních. Část zaměstnanců však čelí nižší mezní sazbě – jsou to zejména ti s nižšími příjmy, kteří platí nulovou daň z příjmu, a malá skupina těch s nejvyššími příjmy, kteří jsou nad stropem sociálního pojistného. Někteří ekonomové si přirozeně myslí, že dokud bude zaměstnanecký poměr daněn takto vysokými sazbami, velká část lidí bude hledat cestu k nižším daňovým sazbám, ať už nulovým sazbám do šedé ekonomiky, nebo nižším v podobě švarcsystému, nebo třeba k dohodám o provedení práce.
Švarcsystém se neodvozuje od německého slova pro černou barvu, i když by se to docela hodilo. Příkladem tzv. černého pasažéra je totiž možné označit osobu, co využívá benefitů společnosti, ale neplatí daně. Švarcsystém se odvozuje od jména jednoho českého podnikatele, který zaměstnávání na živnostenský list místo zaměstnaneckého poměru proslavil. A výsledkem jeho „vynálezu“ se stal nejméně dvourychlostní pracovní trh. Když pominu opravdové podnikatele, jedni platí vysoké daně v zaměstnaneckém poměru a druzí, ve skutečnosti nepříliš odlišní od těch prvních, platí nízké daně v o něco nejistějším úvazku spočívajícím v práci na živnostenský list.

Otázka morálky 

Pokud by se omezily daňové úniky, mohlo by se teoreticky vybírat o desítky miliard korun víc. Jenže ty neleží připravené na chodníku.
Především z dlouhodobého hlediska je zlepšený výběr daní zásadní a umožnil by snížení daňových sazeb nebo veřejného dluhu. V krátkodobém horizontu, jako je třeba volební období, ale není realistické očekávat velké pozitivní změny. Přehnaný optimismus z výrazně zvýšeného výběru daní by se mohl více než ve skutečně vyšších daňových výběrech odrazit v ještě vyšším než očekávaném rozpočtovém schodku.
I v rámci dobře míněného boje proti daňovým únikům se dá udělat více škody než užitku. Pomoci nám můžou zahraniční příklady a společný postup na evropské nebo mezinárodní úrovni, jako například v případě daňových rájů či finančního tajemství.
To, že mnozí lidé a firmy tráví spoustu času obcházením zákonů a vymýšlením daňových úniků, je možné považovat za velkou ztrátu efektivity. Tyto peníze pak chybějí v rozpočtu a jsou jedním z vysvětlení pro vysoké sazby, které nikdo z nás nevítá a za neplatiče platí jiní. A tady se dostává argument o daňových únicích do morální a etické roviny, která mně osobně připadá ještě důležitější než ta ekonomická.

diagramy k daňovým únikům

Psáno pro MF DNES (Kavárna 7.12.2013, zdroj grafického provedení diagramů).

Co mají korupční případy společného

Korupční případy často spojuje finanční tajemství a daňové ráje.

Několik příkladů pro ilustraci. Manažeři Mostecké uhelné společnosti (MUS) v pochybné privatizaci vyvedli přes neprůhledné společnosti kolem 13 miliard korun do švýcarských bank. 17 haléřů z každého lístku v pražské MHD skrytě odcházelo netransparentní firmě na Britské panenské ostrovy. Škoda Plzeň s již dříve nejasnými vlastníky přestěhovala své sídlo na Marshallovy ostrovy. Lesy Hluboká nad Vltavou s již dříve nejasnými vlastníky koupila firma z Panamy.

Které země jsou nejhorší? Jak je na tom Česká republika? Co s tím můžeme dělat?

stop daňovým únikůmFinanční tajemství zůstává příliš vysoké a ovlivňuje to i Českou republiku a zároveň naše zákony ovlivňují finanční tajemství. V dnešním textu pro Glopolis ukazuji, které země přispívají nejvíce ke globálnímu finančnímu tajemství (Švýcarsko!). Jedinečné je zveřejnění výsledků i pro Českou republiku.

Vůbec poprvé zveřejňujeme české výsledky Indexu finančního tajemství (Financial Secrecy Index), které ukazují, že ačkoliv je příspěvek Česka chvályhodně relativně malý, můžeme se v mnoha oblastech finančního tajemství zlepšit a zvýšit transparentnost.

Země s vysokými hodnotami Indexu finančního tajemství umožňují osobám a firmám ze zahraničí uskutečňovat finanční operace, které jsou často spojeny s více či méně legálními aktivitami. Jedná se zejména o daňové úniky
a vyhýbání se placení daní, korupci, pašování zbraní, drog a lidí.

Proto doporučuji přispět ke snížení finančního tajemství a zvýšení transparentnosti ve finanční oblasti u nás i v zahraničí a navrhuji věnovat více pozornosti potřebných změnám ve dvou oblastech (u nás i v zahraničí):

  • Zvýšit transparentnost a snížit finanční tajemství poskytovaného Českou republikou. Index finančního tajemství nabízí konkrétní možnosti zlepšení. V případě České republiky je relevantní zejména úplnější a transparentnější zveřejňování firemních informací (např. skutečných vlastníků, ale i výše odvedených daní ad.).
  • Přispět k tlaku na mezinárodní úrovni a prostřednictvím Evropské unie a OECD tlačit na snížení globálního finančního tajemství v daňových rájích a dalších zemích. Index finančního tajemství ukazuje na země, u nichž by zlepšení mělo největší dopad na celkové globální finanční tajemství.

PS: Pokud máte jiný oblíbený korupční index – na mysli mám vnímání korupce od Transparency International, který byl zveřejněn právě dnes – pak vězte, že se ztotožňuji s jeho konstruktivní kritikou Alexe Cobhama ve Foreign Policy zde.

Ostravsko: Pět návrhů pro vyšší zaměstnanost

Co může udělat stát? 1. Vzdělání, 2. Částečné úvazky a přehlednější trh práce, 3. Migrace za prací, 4. Přesun úřadů, 5. Nižší platy za vyšší zaměstnanost.

Nezaměstnanost podle řady výzkumů zhoršuje kvalitu života daleko nad rámec nižších příjmů. Pokud navíc trvá déle, připravuje člověka o vlastnosti, jakých si zaměstnavatelé cení, a tím snižuje jeho šance do budoucna. Snadno může vést k sociálním nepokojům či vybíjení si zlosti – třeba na Romech.

Spoluodpovědnost za to, aby vlna propouštění nevedla k dlouhodobé sociální krizi, mají nepochybně podniky a odbory. Plány na novou kolektivní smlouvu v OKD jsou krokem správným směrem – pomohou vyhnout se stávkám a předejít bezprostřednímu zvýšení nezaměstnanosti.

Co může udělat stát? Dnes podporuje zaměstnanost především skrze úřady práce. Může ovšem pomoci přinejmenším v pěti dalších oblastech.

V první řadě jde o kvalitní vzdělání, které je zásadní pro zajištění dlouhodobě nízké nezaměstnanosti a vysokých platů. Ostravě by mohlo prospět spojení jejích dvou vysokých škol a tím vytvoření výzkumné univerzity, která by patřila mezi pět nejdůležitějších u nás.

Dále jsou to částečné úvazky a přehlednější trh práce. Veřejný sektor by měl zvýšit podíl nabízených částečných úvazků a celkově flexibilitu a přívětivost státu jako zaměstnavatele, a tak jít příkladem ostatním zaměstnavatelům. Mohl by také sjednotit nabídky z celého veřejného sektoru na jednom místě na internetu.

Jak zajistit důstojný život těm, kteří nemohou nabídnout víc než hrubou pracovní sílu?

Podstatná je migrace za prací. Česká republika na svou velikost trpí obrovskými regionálními rozdíly v nezaměstnanosti. Stát by proto měl dělat více pro zlepšení podmínek pro dojíždění a podporu dobrovolné migrace rodin nezaměstnaných do jiných částí země, kde jsou pro ně lepší pracovní příležitosti. Například úplná deregulace nájemného a obecně větší rozhýbání trhu s nájemním bydlením by tomuto mohly výrazně pomoci. Pomohl by přesun úřadů z Prahy do regionů. Některé centrální úřady nevyžadují každodenní fyzický kontakt s ostatními pražskými institucemi. Tak proč by nemohly sídlit třeba v Ostravě? Ať kromě finančních ředitelství nebo soudů mají regiony i další kvalifikovaná místa.

A je nutné zdůraznit i nižší platy výměnou za vyšší zaměstnanost. Platy ve veřejném sektoru jsou v Praze i Ostravě srovnatelné, v Ostravě je ale cenová hladina nižší než v hlavním městě a i po mírném snížení nominálních platů by se tamější reálné platy ve veřejném sektoru mohly vyrovnat těm v Praze. Prostředky ušetřené tímto nejspíše kontroverzním návrhem by šlo využít v případě potřeby na najmutí dalších lidí, aťuž ve školství nebo na podporu aktivní politiky zaměstnanosti na úřadech práce, a tím dále podpořit zaměstnanost.

Psáno pro týdeník Respekt (18.11.2013).

Soubor:Ostrava, pohled z Nové radnice 2.jpg

Post scriptum – Respekt pro Ostravsko aneb komentář ke komentáři:

Uvědomil jsem si až zpětně (i díky čtení zajímavých příspěvků na stejné téma), že jsem se snažil najít konkrétní kroky státu, které mají následující dva společné znaky:

1. Jsou pokud možno co nejvíce neutrální z hlediska rozpočtu (tj. mělo by se jednat například o institucionální změny anebo uvést k výdajům odpovídající příjmy).
2. Netýkají se jen Ostravska, ale i dalších regionů (i kvůli tomu, že kromě spolupráce na jedné strategii pro Ostravsko s tímto regionem nemám hlubší zkušenosti).

Také jsou dvě věci, které se mi do krátké odpovědi výše nakonec nevešly, ale jsou zásadní:

1. Odpovídat z kanceláře v Praze o dolech na Ostravsku je…doplňte si podle sebe.

2. Samozřejmě každý i z pěti navržených (a jakýchkoliv jiných) kroků by měl nejdříve projít veřejnou diskuzí a rigorózním hodnocením dopadů.

Opravdu veřejná místa: Tři obrázky, problémy a doporučení k práci pro stát – pro nás všechny

Vítám vás u tří obrázků, problémů a doporučení o veřejných místech, o kterých jste do teď v Česku nečetli.  Veřejnými místy mám na mysli pracovní pozice ve státním nebo veřejném sektoru, tedy pozice od státních úředníků až po policisty. Lidi, kteří pracují pro nás všechny.

Na začátek mám čtyři otázky. Kolik stojí letadlo? Jak drahé je studium na Harvardu? Jaké jsou náklady na volbu amerického prezidenta? A co to má všechno společného s veřejnými místy?

Odpovědi:

File:737-100 N73700.jpg

60 takovýchto letadel

Harvard Shield Wreath

nebo 4 roky studia na Harvardu pro 40 tisíc studentů

File:President Barack Obama.jpg

nebo volba amerického prezidenta stojí zhruba stejně.

A zhruba stejně platí i český stát svým zaměstnancům (zdroj opět v odkazu, zhruba 130 miliard korun). Takže toto mají společného, ale k čemu je to dobré? Nejméně k upozornění, že se jedná o velkou částku a že je toto téma důležité.

Vzhledem k této velikosti a důležitosti bude pro mnohé překvapivé se dozvědět:

  1. Jak málo jsou informace o neobsazených veřejných pracovních místech zveřejňovány (když už je obsazení volných pozic otevřeno veřejnosti, je většinou umístěno na webových stránkách, ale ne na jednom stejném místě a ne společně s ostatními podobnými nabídkami).
  2. Jak málo se stát snaží být dobrým příkladem ostatním zaměstnavatelům (ve smyslu zásady #10 z dřívějšího článku a včetně inzerce volných míst v bodě výše a potenciálního porušování zákoníku práce nemocnicemi se veřejný sektor nejeví jako premiant v přístupu ke svým stávajícím i budoucím zaměstnancům).
  3. Jak málo toho o veřejných pracovních místech víme (například není jednoduché zjistit kolik stát platí svým zaměstnancům – číslo výše je jedna z možností – ani jestli se třeba toto číslo měnilo v návaznosti na sliby politiků v minulosti).

Píši o veřejných pracovních místech. Přeji si, aby tato místa byla opravdu veřejná. Pracovní místa ve veřejných institucí jsou totiž často veřejná jen formálně a méně reálně. Nové pozice nejsou inzerovány tak efektivně, jak by mohly. Veřejný sektor není tak flexibilním zaměstnavatelem, aby inspiroval soukromý sektor. Veřejnost toho o lidech, kteří pro ni pracují, příliš mnoho neví. Ano, řešení těchto komplexních problémů není jednoduché. Ale někde se na cestě k opravdu veřejným pracovním místům musí začít.

Navrhuji následující tři rychlá doporučení (a v závorce kdo by je měl realizovat):

  1. Vytvořit web s nabídkami míst (V prvním kroku – například posbírání existujících nabídek online alespoň v jedné oblasti veřejného sektoru – nejspíše dobrovolníci (jsem první z nich – zájemci o spolupráci nechť mi napíší email), později nejspíše veřejný sektor nebo podnikatel).
  2. Zvýšit podíl částečných úvazků (Politici, vedoucí státní úředníci a další lídři veřejného sektoru by se měli zasadit o změnu, tady to za veřejný sektor nikdo jiný neodpracuje.).
  3. Analyzovat veřejná pracovní místa (S Petrem Bouchalem na podobné analýze pracujeme a až to bude za několik měsíců hotové, tak se jistě pochlubíme, včetně odkazů na existující literaturu a doplnění detailů k zjednodušené rovnici výše: zvolení Obamy = objem platů ve státním sektoru).

Prezentováno poprvé v rámci Bořit a ničit a Open data pivo #5, kde jsem se uvedl jako „Jmenuji se Petr Janský, narodil jsem se v Brně, su z Kuřimi a pracuji jako ekonom na Univerzitě Karlově a Akademii věd v Praze.“

O čtení studií (a taky o účastnících penzijního připojištění)

Různé studie můžeme „číst“ různými způsoby, například přímo od zdroje, z tiskových zpráv nebo z novin. Ukážu tento jednoduchý fakt na jednom příkladu, který není náhodně vybrán. Jedná se o studii think tanku IDEA o penzijním připojištění, kterou jsem sepsal a:
1. je dostupná k přečtení (neváhejte, zdarma!) zde: http://idea.cerge-ei.cz/files/IDEA_Studie_3_2013.pdf

Čtení pomáhá (ilustrační foto). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

(zdroj)

2. píše o ní dnešní MF DNES: „Ekonom Petr Janský z akademického pracoviště Cerge-EI se pokusil ve své čerstvé studii předpovědět, kdo se zúčastní druhého pilíře. Vychází mu, že zájem spořit na stáří mají nejvíc lidé od středního věku výš a s vyššími příjmy. „Přitom druhý pilíř je ze své podstaty výhodný především pro mladší ročníky,“ podotýká. Důvod je, že za delší dobu zbývající do důchodu více naspoří a jsou nejvíce ohroženi budoucím snižováním státních důchodů a zdražováním zdravotní péče.“

3. vyšla o ní tisková zpráva (doporučuji – výborný poměr ceny, tedy délky, a výkonu!):
„Nová studie think-tanku IDEA při CERGE-EI „Účastníci penzijního připojištění“ identifikuje demografické skupiny, které s největší pravděpodobností vstoupí do nově otevřeného 2. pilíře důchodového systému. Odhady jsou založeny na dosavadním zájmu o účast v již zavedeném 3. pilíři – penzijním připojištění.

Autor studie Petr Janský mimo jiné ukazuje, že účast mužů ve 3. pilíři je v průměru o 8 procentních bodů pravděpodobnější než u žen, ale jejich průměrné měsíční úložky jsou v podobné výši. Výrazně vyšší účast i příspěvky vykazují zaměstnanci s vyššími příjmy, lidé starší a osoby pracující více hodin denně.
Studie dále ukazuje, že více než jedna třetina (36 %) účastníků do 3. pilíře přispívá 500 Kč měsíčně, což byl až do konce roku 2012 strop pro nárok na státní příspěvek ve výši 30 haléřů za každou uloženou korunu. Tyto statistiky naznačují, že velká část dospělé populace má dnes sklon k výrazně vyšší míře dlouhodobého spoření, než které se skutečně realizuje.

K vyšší míře dlouhodobější spořivosti, tj. více účastníků a vyšší úložky, od ledna 2013 motivuje zavedení 2. pilíře a úpravy 3. pilíře. V obou pilířích však existuje další potenciál posílit motivace k dlouhodobému spoření na stáří.“

České korupční peklo a zahraniční daňové ráje

Sešlo se mi za posledních pár hodin, dnů a týdnů několik aktivit, které souvisí s daňovými ráji – které tak úplně ráji nejsou, stejně jako tady úplně nemáme korupční peklo – a rozhodl jsem se je sem ve stručnosti sepsat. Pět aktivit – zhruba vzestupně až po ty nejvážnější:

1. Většina z čtenářů asi náhodou neslyšela můj ranní rozhovor pro Rádio BBC (nemůžu najít online, ale brzo se bude jmenovat Zet) ke včerejšímu odhalení novinářů o daňových rájích, ale případně si mě na stejné téma můžete naladit dnes večer krátce po půl šesté na ČRo Plus.

2. O daňových rájích (a listinných akciích na majitele – viz analýzy zIndex) jsem mluvil i předminulý víkend na Bořit a ničit, záznam mého vystoupení je zde:

3. Od roku 2009 se podílím na mezinárodním projektu hodnotícím daňové ráje „Financial Secrecy Index“ (a i o něm jsem mluvil na Bořit a ničit). Nyní připravujeme vydání nového hodnocení na podzim tohoto roku (kde mimo jiné bude opět figurovat i Kypr, ale nově bude hodnoceno i Česko).

4. Spolupracuji s americkým think tankem Center for Global Development na začlenění této problematiky do jejich Commitment to Development Index. Více o tomto někdy příště, nejpozději snad na podzim tohoto roku.

5. Před týdnem jsme vydali s kolegou v rámci Christian Aid studii detailně mapující odklánění zisků z Indie právě pomocí daňových rájů. Celá studie je k dispozici zde v rámci série Occasional Paper. Některé reakce indických médií jsou zde či zde. Rád bych něco podobného ještě rigorózněji zkoumal pro Českou republiku (a třeba se to v brzké době povede). Shrnutí této studie přidávám k dobru v angličtině níže (ale samozřejmě zájemcům doporučuji celou studii):

„In February 2013, the Organisation for Economic Co-operation and Development (OECD) published its report Addressing Base Erosion and Profit Shifting. The report is the OECD’s initial response to the mandate it received in 2012 from some political leaders in developed countries, which showed concern about the problem of tax-base erosion and profit shifting by multinational corporations (MNCs).

In the report, the OECD acknowledges that the current international tax system has not kept pace with developments in the business environment, providing MNCs with plenty of opportunities to exploit legal loopholes and enjoy double non- taxation of income (ie tax-free earnings).

The adoption of profit-shifting strategies by MNCs is identified as one of the main causes of base erosion. According to the OECD, abusive tax avoidance by MNCs raises serious issues of fairness and compliance.

How tax avoidance and evasion can hamper development efforts has been an important area of research in the past few years. This paper contributes to the debate by investigating the link between tax evasion and avoidance, profit shifting and tax havens. Our analysis of financial and ownership data of more than 1,500 MNCs operating in India (which is home to one-quarter of the world’s population who are undernourished) shows that in 2010 those MNCs with links to tax havens reported 1.5 per cent less profits. They paid 17.4 per cent less in taxes per unit of asset and 30.3 per cent less in taxes per unit of profit than MNCs with no such links.

These results strongly suggest that MNCs with connections to tax havens engage in profit shifting more intensively than those with no tax haven links. This confirms the notion that when corporations have taxhaven links they face higher incentives (because of the low tax rates in tax havens) and opportunities (because of the secrecy provisions tax havens offer) to shift income than other MNCs.

According to the OECD, the present situation calls for a review of the fundamentals of the international tax system. Changes to the current international tax rules should reflect how MNCs operate today, and seek to redress the unjust distribution of the global tax base. MNCs should report their profits and pay their taxes where their economic activities and investment are actually located, rather than in jurisdictions where the presence of the MNC is sometimes fictitious and explained by the adoption of tax-avoidance strategies.

Given the relevance of the analysis provided by the OECD in its report, which is supported by the findings of our own research, we suggest that the OECD and the United Nations Tax Committee jointly explore to what extent would an evolution towards unitary taxation with profit apportionment be more appropriate for the taxation of MNCs and lead to a fairer international tax system.“