Category Archives: Veřejné finance

Kdo je nejvíce zasažen růstem cen?

Míra inflace je důležitá. Pravidelně ji zveřejňuje statistický úřad a ČNB se snaží o její stabilitu. Naše peněženky růst cen pravidelně poznávají na vlastní kůži. Jak ukazuje graf níže, za poslední roky rostly ceny různých skupin zboží a služeb různě. Například ceny oblečení byly v roce 2010 podobné jako v roce 1994, kdežto ceny spojené s bydlením nebo zdravím vzrostly průměrně za stejné období více než trojnásobně.

růst cen - 12 skupin - 1994-2010.jpg

Hodnoty míry inflace však informují pouze o průměrné změně cen, kdežto různé domácnosti nakupují velmi různé zboží a služby.

S Pavlem Haitem v nové studii IDEA ukazujeme, že rozdílné skupiny obyvatel byly díky odlišné struktuře spotřeby vystaveny různým změnám cen.

Jak ukazuje graf níže, nízkopříjmové domácnosti byly za období 1999-2010 vystaveny kumulativnímu růstu cen o téměř 10 procentních bodů vyšší než průměrné domácnosti. Pro domácnosti důchodců byl tento rozdíl přibližně 7 procentních bodů.

(Pro zvídavé: Za těmito rozdíly stojí především velký růst cen energií a fakt, že tyto dvě skupiny obyvatel utrácí větší část svých výdajů za jídlo a nealkoholické nápoje oproti zbytku populace. Další podobné výsledky a jejich zdroje a způsoby výpočtu naleznete ve studii zde.)

Co s tím? Hospodářská a sociální politika vlády by v případech valorizace důchodů nebo úprav parametrů sociálního systému měla brát v potaz tyto rozdílné dopady růstu cen na různé skupiny obyvatel. A samozřejmě jsou tyto výsledky také příležitostí k obecnějšímu zamyšlení o vývoji životní úrovně různých skupin naší společnosti za poslední dvě desetiletí.

Jak prezident a vláda valorizují důchody

Začátkem tohoto roku vstoupilo v platnost nové nastavení valorizace důchodů a krátce poté jsme si zvolili nového prezidenta. Miloš Zeman nám slíbil aktivní prezidentství. Vyjadřuje se například i k valorizaci důchodů, a tedy k tomu, jak budou důchody růst v návaznosti na ekonomický vývoj: „Starobní důchody by měly být valorizovány v souladu s inflací, aby byla zachována jejich kupní síla, a to stejnou částkou pro všechny starobní důchodce.“

Je chvályhodné, že svůj názor vyjadřuje náš budoucí prezident relativně explicitně, a lze jej tedy hodnotit. Zároveň je i jen v této jedné větě nejspíše obsažen rozpor, a to v tom, že v první půli se mluví o valorizaci důchodů dle procentuálně vyjádřené inflace a v druhé půli o stejné, předpokládám absolutně vyjádřené, částce pro všechny, čehož není možné docílit zároveň.

 
To, že si Miloš Zeman vytknul jasný cíl, zachování kupní síly důchodců, je dobrý první krok k diskusi. Zároveň je ale zřejmé, že valorizovat v souladu s inflací k tomuto cíli nevede – důchodci průměrně čelí vyšší inflaci, než jak je standardně měřena inflace, tedy indexem spotřebitelským cen. Tudíž i při valorizaci důchodů o inflaci může kupní síla důchodců poklesnout. Otázkou také samozřejmě zůstává, jak tento svůj názor bude přímo nebo nepřímo prosazovat, což ukáže až čas. Ale krátký pohled na konání současné vlády v otázce valorizací ukazuje, že shodu by nalézt mohli.

Vládní přístup k valorizaci důchodů je příkladem úspěšně prosazené systematické reformy a následného popření sebe sama. Tato vláda v roce 2011 měla chvályhodnou vizi nastavit systém valorizací dlouhodobě, ale o rok později se tohoto cíle – jejími slovy kvůli špatné situaci s veřejnými rozpočty – vzdala.

Od tohoto roku se rozhodla změnit nastavení valorizace důchodů a následující tři roky – schválená je dočasná změna zákona na roky 2013 až 2015 – by se důchody měly valorizovat dle součtu třetinových nárůstů jak mezd, tak cen. To je značný rozdíl oproti dnešnímu systému valorizací – součtu třetinového nárůstu průměrné mzdy a celého nárůstu cen. Tento nový systém valorizace tak znamená snížení budoucích vyplácených důchodů oproti očekávání dle dřívějšího systému.

Podobně však i Milošem Zemanem navrhovaný systém valorizace o inflaci je přirozeně méně štědrý než dřívější systém valorizace o inflaci a třetinu růstu mezd. Lze tedy mluvit o shodě mezi současnou vládou a budoucím prezidentem? Ne tak úplně – dle odhadů think-tanku IDEA při CERGE-EI a z pohledu průměrného důchodce se tyto dva návrhy liší. Za tři roky platnosti dočasné změny valorizace prosazené vládou oproti dřívějšímu systému lze očekávat až o několik procent nižší reálnou hodnotu důchodů, kdežto u návrhu Miloše Zemana se za tři roky jedná spíše jen o snížení kolem jednoho procenta.

Naopak současnou vládou dříve schválený systém valorizace, který by dle vlády měl opět začít platit po roce 2015, se od návrhu budoucího prezidenta liší jen o jednu třetinu růstu mezd, a tedy i vzhledem k nevelkému nárůstu v příštích letech jen o velmi málo.

Valorizace důchodů lze tedy považovat za příklad relativně malého rozdílu mezi touto nominálně středopravicovou vládou a nominálně levicovým prezidentem.

Psáno pro Hospodářské noviny (vyšlo 15.2.2013 s titulkem “Jak Zeman zvyšuje důchody”).

Ministerstvo financí dnes zveřejnilo daně zaplacené jednotlivými firmami

Informace pro tři sta tisíc firem jsou volně ke stažení zde. Z tabulky o velikosti 20 MB se můžeme mimo jiné dozvědět o zdanitelných příjmech a celkovém daňovém břemenu každé z firem.

Měl bych nejspíše poznamenat, že se bohužel nejedná ani o česká data ani o české ministerstvo financí.

Vítejte ve Finsku.

Tady v Česku si budeme muset vystačit s tím, co si kdo vyhledá (například na justici) nebo zaplatí (od soukromých firem jako například Orbis) nebo že nám každý rok ministerstvo nabídne sto největších plátců daní (TOP 106, z nichž mnozí volí anonymitu).

Snad nám, výzkumníkům, a dalším zájemcům brzo přibude podobně jako ve Finsku i další zdroj firemních daňových dat.

Diskuze o valorizaci důchodů a pár dalších důležitých tématech

Přispíváním do veřejné diskuze přímo skrz média trávím relativně velmi málo času. Přesto předpokládám, že tyto příspěvky do médií jsou pro většinu čtenářů tohoto blogu zajímavější, než například moje akademické články (i když na psaní o nich snad také dojde). V posledních několika týdnech jsem přispěl svou troškou do veřejné diskuze o:

1. Valorizaci starobních důchodů. V pořadu Interview ČT24 jsem 13.3. prezentoval výsledky dvou dřívějších studií IDEA (jednak s Danem Münichem o valorizaci a krátce diskutována byla také společná studie s Ondřejem Schneiderem). Celý dvacetiminutový záznam je k dispozici zde.

 

2. Nezaměstnanosti. V této výměně Jana Macháčka:

Hodnotit českou nezaměstnanost dnes nelze černobíle. Na jednu stranu má Česká republika více nezaměstnaných, než by si kdokoliv z nás přál. Na druhou stranu s mírou nezaměstnanosti pod deseti procenty patříme v Evropě k premiantům.

Test únosnosti míry nezaměstnanosti tak právě nyní neprobíhá v České republice, ale spíše v jiných evropských zemí, například právě ve Španělsku. Zároveň reakce demokraticky volených zástupců nebo části společnosti v ulicích nejsou jen reakce na nezaměstnanost, ale i odrazem širších společenských a ekonomických změn a dlouhodobých trendů či frustrací.

Když už se zaměříme na nezaměstnanost, je dobré připomenout i další důležité aspekty nezaměstnanosti vedle její procentní míry. Patří mezi ně například délka nezaměstnanosti, využívání částečných úvazků nebo demografické složení nezaměstnaných lidí. V neposlední řadě pak také nezapomínejme na lidi, kteří rezignovali a již aktivně nehledají práci a nejsou tak v těchto statistikách uvedeni ani mezi nezaměstnanými. Paradoxně tak můžou poněkud uměle snižovat míru nezaměstnanosti.

 

3. Roli centrální banky v této Výměně a zde:

Co si myslím o možnosti, aby centrální banka kromě cenové a měnové stability dbala také na hospodářský růst? Výborný, ale samozřejmě ne nijak nový nápad, jak uvádí Jan Macháček na příkladu USA. A navíc, i v Česku dnes platí, že centrální banka dbá kromě cenové stability do určité míry také na hospodářský růst. A jak se teď dívám, v zdůraznění tohoto faktu mě již předběhli mnozí kolegové výše.

Česká Národní Banka: “…hlavním cílem její činnosti péče o cenovou stabilitu. Dosažení a udržení cenové stability, tj. nízkoinflačního prostředí v ekonomice, je trvalým příspěvkem centrální banky k vytváření podmínek pro udržitelný hospodářský růst. Předpokladem účinnosti měnových nástrojů vedoucích k cenové stabilitě je nezávislost centrální banky. ČNB rovněž podporuje obecnou hospodářskou politiku vlády, pokud není tento vedlejší cíl v rozporu s cílem hlavním.” To, zda by hospodářský růst nebo něco jiného mělo být zohledněno více či ještě explicitněji než je tomu dnes a podobné otázky, nechám s radostí povolanějším diskutérům.

 

4. Vliv nepodepsání poslední evropské fiskální smlouvy. V této Výměně a zde:

Skutečnost, že si Španělsko podle všeho vyjednalo výjimku ve smlouvě o rozpočtové odpovědnosti, může být interpretována i jinak, než činí Jan Macháček.

Tato skutečnost může u nás ještě více zarmoutit ty, kteří smutní nad Nečasovým nepřipojením se k rozpočtové odpovědnosti. Z určitého pohledu by to tak pro Česko byla vhodná smlouva, když se z ní udělují výjimky už před ratifikací. Podle všeho by tak v rámci smlouvy bylo možné zohlednit specifické požadavky České republiky či další případné důvody, kvůli kterým jsme dle vlády k smlouvě (zatím) nepřidali.

Dostává se tedy Česko do izolace? Přinejmenším krůček k o něco větší izolaci jsme očividně učinili. Místo toho, aby česká vláda seděla u vyjednávacího stolu a podílela se na rozhodování, dozvídá se o diskutované výjimce pro Španělsko podle všeho z médií podobně jako my.

Co když se nevalorizují důchody?

Na tuto otázku jsme se snažili odpovědět s kolegou Danem Münichem ve think tanku IDEA při CERGE-EI. Naše celá odpověď v krátké studii je zde, shrnutí níže:

Porada ekonomických ministrů se 27. 2. 2012 zabývala možnými opatřeními v reakci na výhled prohlubujícího se deficitu státního rozpočtu v dalších letech. Na následné tiskové konferenci bylo oznámeno, že „druhé robustní opatření na výdajové straně má spočívat v úpravě valorizace penzí, včetně návrhu MF ČR na dočasné zmražení penzí na dva až tři roky“. Ačkoliv šlo pouze o návrhy k veřejné a politické diskusi, podobná opatření se vrací na jednací stůl opakovaně a měly by je vždy doprovázet odhady dopadů na dotčené skupiny obyvatel.

V této krátké studii proto kvantifikujeme potenciální dopady zpomaleného tempa valorizací důchodů na míru relativní chudoby starší populace v ČR. Relativní míra chudoby v ČR stále patří k nejnižším na světě a je tomu tak i v případě důchodců. I dočasné zpomalení tempa valorizací však může v některých typech důchodcovských domácností způsobit výrazný nárůst výskytu relativní chudoby.

Odhady jsou zpracovány na základě údajů z výběrového šetření SILC Českého statistického úřadu. Dopady zpomaleného tempa valorizací se výrazně liší podle typů důchodcovských domácností. Odhadujeme, že ve střední variantě valorizačního scénáře vzroste podíl osob pod hranicí relativní chudoby v domácnostech, kde je alespoň jeden člen domácnosti ve věku nad 61 let a pobírá starobní důchod, z dnešních 3.6% na 5%. Větší nárůsty chudoby lze očekávat v domácnostech osaměle žijících důchodců nad 64 let, především žen, kde by podíl pod hranicí chudoby vzrostl z 13% na 20.8%. Výrazně menší dopad by mělo snížení tempa valorizací na společně žijící důchodce a na ty, kteří si přivydělávají nebo žijí ve vícečlenných domácnostech sdílejících příjmy více osob.

I v případě vládou zvažovaných valorizačních opatření by však ČR nadále patřila mezi země s nízkou mírou relativní chudoby starších lidí.

 

U nás dobrý! Zatím…

Na první pohled se zdá, že Česko má  své veřejné finance pod kontrolou. S dluhem kolem 40 % hrubého domácího produktu (HDP) naše závaží patří v Evropské Unii k těm nejlehčím. Schodek se již třetí rok snižuje a letos se zřejmě dostane pod hranici 3 % HDP, což oceňují i investoři, kteří v únoru nakoupili dluhopisy české vlády i při úroku jen o málo vyšším než 2 % ročně. Rozpočtový výhled na následujících patnáct let vypadá velmi dobře, „malá reforma“ důchodového systému by měla stabilizovat výdaje a disciplína českých daňových poplatníků zatím zajišťuje i stabilní příjmy rozpočtu

Kolem roku 2030 se nám ale začne přitěžovat. Podle dat ministerstva financí se především kvůli stárnutí populace začnou zvyšovat výdaje veřejných rozpočtů. Ministerstvo financí v loňském roce odhadovalo, že schodek rozpočtu se bude postupně zvyšovat z 1 % HDP v roce 2020 až na 13 % v roce 2050. To by ovšem znamenalo, že dluh vlády do roku 2060 překročí úroveň 220 % HDP, tedy ještě více, než dnes dluží svým věřitelům nejzadluženější vláda světa – japonská. Malá důchodová reforma tento výhled poněkud vylepšila, ale i po jejím schválení je pravděpodobné, že dluh české vlády by v roce 2050 vyšplhal až na 160 % HDP, tedy dnešní dluh řecké vlády.  Je ovšem jisté, že po řeckých zkušenostech ovšem nikdo české vládě tolik peněz nepůjčí.

Něco se musí stát

Lákavou možností je pokusit se zvýšit dlouhodobý růst české ekonomiky. Čím rychleji se bude zvětšovat domácí ekonomika, tím rychleji porostou příjmy vlády a tím nižší bude schodek rozpočtu i dluh vlády. Recepty, jak zvýšit dlouhodobý růst ekonomiky jsou známé: lepší vzdělávání, odstranění – nebo alespoň zmírnění – všudypřítomné korupce, podpora výzkumu, orientace na služby s vysokou přidanou hodnotou. Tyto recepty ale fungují jen s velkým zpožděním a české vlády doposud neprojevily zrovna přemíru odhodlání a trpělivosti v jejich prosazování.

Přizpůsobit se tedy zřejmě budou muset především veřejné rozpočty. Buď budeme muset platit vyšší daně, nebo se budeme muset smířit s nižšími vládními výdaji. Změny přitom budou muset být ještě podstatně radikálnější, než co doposud prosadila či ještě plánuje současná vláda. (Bylo by tedy vhodné, aby i opozice, která brojí proti veškerým úsporám v rozpočtu, začala přemýšlet trochu dlouhodoběji.)

Pokud bychom chtěli například i v roce 2050 udržet dluh na dnešní úrovni zhruba 40 % HDP, musela by vláda podle našeho odhadu zvýšit daně nebo snížit výdaje o 2,2 % HDP a tuto novou „hladinu“ udržovat permanentně. Pro představu – podobná změna odpovídá například sjednocení daně z přidané hodnoty na 23 %, bez výjimek. Další možností by bylo kompletní zrušení výdajů pěti středně velkých ministerstev (dopravy, průmyslu a obchodu, spravedlnosti, financí a kultury). Pokud by ani jedna varianta neprošla, nabízí se snížení průměrného starobního důchodu o 30 %,  na zhruba 7300 Kč měsíčně. Je tedy zjevné, že rozpočtové úspory budou muset být opravdu masivní. Navíc čím déle budeme podobná opatření oddalovat, tím radikálnější budou muset být.

Zkušenosti jiných zemí i zdravý rozum napovídají, že pokud mají být reformy úspěšné, musí se zaměřit spíše na snižování výdajů, než na zvyšování daní. Veřejný sektor je jako nenasytný Otesánek a zkonzumuje veškeré prostředky, které do něj vláda vloží a nikdy nebude mít dost. O to je důležitější vydávat prostředky efektivně a soustředit se na ty výdaje, které jsou nezbytné a dlouhodobě prospěšné. Vlády by neměly utápět desítky miliard ve výdajích, které může efektivněji poskytovat soukromý sektor, jako jsou například starobní důchody. A v těch oblastech, kde jsou vládní výdaje potřebné, je žádoucí, aby jejich efektivnost „pohlídala“ soukromá spoluúčast, ať už pacientů na výdajích na zdravotnictví, nebo studentů na výdajích na vysoké školy.

Ať už se vláda rozhodne pro jakoukoliv cestu k udržitelným veřejným financím, čekají  nás v budoucnu další razantní reformy, které nebudou politicky ani ekonomicky snadno proveditelné. Odkládání reforem však jen zvyšuje náš dluh a tím zvětšuje rozsah reforem. Situace v několika zemích eurozóny názorně ukazuje, jak nepříjemné je pak zavádět reformy ze dne na den, pod tlakem věřitelů a proti vůli veřejnosti. Otázka udržitelnosti veřejných financí tedy není jen aktuální a nutnou otázkou do politické debaty, ale i realitou, ke které bychom se společně s našimi politiky měli postavit co nejdříve čelem.

Napsáno s Ondřejem Schneiderem v návaznosti na studii think tanku IDEA při CERGE-EI pro týdeník Respekt, který vyšel 20. února 2012.

Udržitelnost veřejných financí

Nevíme, jaká bude budoucnost. O technologickém pokroku nebo ekonomickém růstu za dvacet let se můžeme jenom dohadovat. Přesto je toto dohadování se důležité pro naši současnost.

České veřejné finance se zdají být relativně bezproblémové v krátkém období. V delším horizontu má ale Česká republika i kvůli předpokládanému stárnutí populace vážný problém s rostoucími výdaji a neudržitelným dluhem veřejných financí. Predikce Ministerstva financí ukazují, že dluh veřejných financí převýší velikost ročního hrubého domácího produktu (HDP) v roce 2040 a do roku 2050 by dluh mohl dosáhnout až úrovně 160% HDP.

Pro zvrácení tohoto trendu a dosažení udržitelnosti veřejných financí jsou nutné výrazné změny veřejných politik a veřejných financí, které nyní nejsou zvažovány vládními ani opozičními politickými stranami. S Ondřejem Schneiderem jsme dnes ve  think tanku IDEA při CERGE-EI vydali studii, kterou se jednoduchým způsobem díváme na udržitelnost českých veřejných financí. Celá studie je k přečtení zde a o jejích výsledcích se můžete dočíst i v dnešních Hospodářských novinách.

Z dostupných informací je zřejmé, že během následujících let by bylo žádoucí udržovat veřejné rozpočty v přebytku, tak abychom si vytvářeli rezervu na následující roky, kdy na nás mimo jiné více dopadnou demografické změny. K tomu je nutné uvažovat o veřejných rozpočtech v dlouhodobé perspektivě. Nejen v souvislostech se sociální politikou, ale také s případnými pro-růstovými efekty vládní politiky. Je otázka, zda tak dlouhodobého pohledu bude české politická reprezentace schopna. Když si znovu přečteme některé vládní dokumenty, nabudeme optimismu. Jako příklad vyberme citaci z Programového prohlášení vlády z 4. srpna 2010. „Česká republika se nachází na rozcestí. Buď, obrazně řečeno, zatáhneme za záchrannou brzdu a zastavíme prohlubování negativních tendencí, zejména zadlužování státu, dlouhodobou nefunkčnost klíčových veřejných systémů jako je důchodový systém a zdravotnictví…“.

Zdá se, že současná vláda má určitou snahu řešit dlouhodobé problémy České republiky nejen na papíře, ale i v reálném světě.  Ať už jde o problémy rozpočtové, o kterých v dnes vydané studii píšeme a které se projevily i v přijetí a implementaci tzv. malé důchodové reformy, nebo jiné ekonomické, které více souvisí s růstem. O těch se píše mimo jiné i v nedávno schválené Strategii mezinárodní konkurenceschopnosti. Přeji tedy vládě, stejně jako zbytku naší politické reprezentace, hodně zdaru v těžkých rozhodnutí – včetně těch ohledně rozpočtové odpovědnosti.