Na tuto otázku jsme se snažili odpovědět s kolegou Danem Münichem ve think tanku IDEA při CERGE-EI. Naše celá odpověď v krátké studii je zde, shrnutí níže:
Porada ekonomických ministrů se 27. 2. 2012 zabývala možnými opatřeními v reakci na výhled prohlubujícího se deficitu státního rozpočtu v dalších letech. Na následné tiskové konferenci bylo oznámeno, že „druhé robustní opatření na výdajové straně má spočívat v úpravě valorizace penzí, včetně návrhu MF ČR na dočasné zmražení penzí na dva až tři roky“. Ačkoliv šlo pouze o návrhy k veřejné a politické diskusi, podobná opatření se vrací na jednací stůl opakovaně a měly by je vždy doprovázet odhady dopadů na dotčené skupiny obyvatel.
V této krátké studii proto kvantifikujeme potenciální dopady zpomaleného tempa valorizací důchodů na míru relativní chudoby starší populace v ČR. Relativní míra chudoby v ČR stále patří k nejnižším na světě a je tomu tak i v případě důchodců. I dočasné zpomalení tempa valorizací však může v některých typech důchodcovských domácností způsobit výrazný nárůst výskytu relativní chudoby.
Odhady jsou zpracovány na základě údajů z výběrového šetření SILC Českého statistického úřadu. Dopady zpomaleného tempa valorizací se výrazně liší podle typů důchodcovských domácností. Odhadujeme, že ve střední variantě valorizačního scénáře vzroste podíl osob pod hranicí relativní chudoby v domácnostech, kde je alespoň jeden člen domácnosti ve věku nad 61 let a pobírá starobní důchod, z dnešních 3.6% na 5%. Větší nárůsty chudoby lze očekávat v domácnostech osaměle žijících důchodců nad 64 let, především žen, kde by podíl pod hranicí chudoby vzrostl z 13% na 20.8%. Výrazně menší dopad by mělo snížení tempa valorizací na společně žijící důchodce a na ty, kteří si přivydělávají nebo žijí ve vícečlenných domácnostech sdílejících příjmy více osob.
I v případě vládou zvažovaných valorizačních opatření by však ČR nadále patřila mezi země s nízkou mírou relativní chudoby starších lidí.
Petr Janský 
Domnívám se (v širších souvislostech), že společnost výrazně zanedbává apel na soudržnost rodiny. V hubě by to bylo, ale skutek utek. Potřebujeme lidi naučit opět žít ve skupinách, které si mohou vzájemně vypomoci. Nestrašit je nejistotou (a mlčením o ní), ale doporučovat změny. V posledních zhruba čtyřech letech se konečně otevřeně a velmi veřejně mluví o tom, že na stáří se musíme chystat už po padesátce, a to včetně vyhlížení (rekonstrukcí) bytu, který bude respektovat změny. Lidé by si měli cíleně uspořádávat vztahy, vyříkat svá očekávání. To, že se i k nepříliš dobrým rodičům dnešní potomci v jakžtakž značné míře chovají laskavě (je to přece jen táta, máma) a pečují o ně až na hranici možností, do dvaceti let pomine. A tehdy opravdu budou lidé pociťovat chudobu a skutečně v ní žít. Dnes ještě leccos zakryje péče rodiny, ale když si třeba já odhadnu důchod při energii a náročnosti své práce – na péči v domově pro seniory by mi už dnes nestačil – a vyšší už zřejmě nikdy nebude.
Ano, nejsme tak chudí, jak brečíme. Jenže je tu mnoho skrytých mechanismů, které to mohou otočit dřív, než za těch zmíněných 20 let. Třeba teprve pět roků hodně tvrdě dopadají nesplácené úvěry – na prarodiče :-(
P.S. Pracuji v oboru.