Category Archives: IDEA

Daňové úniky. Hesla, domněnky a realita

Jen kvůli špatnému výběru DPH přišla Česká republika v roce 2011 o více než sto miliard korun. Přibližně tolik dělá roční schodek státního rozpočtu. Rodící se vláda chce omezit daňové úniky. Ve hře jsou registrační pokladny i rychlejší výměna elektronických dat mezi úřady. Co skutečně pomůže?

Daňové úniky a podvody škodí české ekonomice. Na tom se shodnou odborníci i politici. Zasáhnout proti nim chce i rodící se koalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Sociální demokraté si například myslí, že pomůžou registrační pokladny, hnutí ANO prosazuje rychlou efektivní výměnu elektronických dat mezi úřady. Kdyby to bylo tak jednoduché, jistě by daňové úniky výrazně omezily již předešlé vlády. Kde by se tedy dalo daňovým únikům reálně zabránit? V textu hledám tento potenciál ve třech oblastech ekonomiky: maloobchodu, firmách, které využívají daňových rájů, a při danění práce. Poučit se můžeme i v zahraničí.

O sazbách a základech 

Daňové sazby jsou populárním politickým kolbištěm. Například i snížená základní sazba DPH se v posledních letech několikrát měnila a úpravy nás asi čekají i v dalších letech. Také zdanění práce se mění často, od roku 2013 například o sedmiprocentní solidární přirážku pro osoby, které vydělávají více než čtyřnásobek průměrné mzdy. Některé strany chtějí zachovat, jiné zase zvýšit sazbu firemní daně.
Pro daňové plátce i výběrčí však nejsou důležité jen procentní sazby. Zásadní je základ daně, a tedy to, z čeho se platí a čím se násobí daňová sazba. A také objem maloobchodních tržeb, z nichž je placeno DPH. Pro firmy je základem daně zisk. U zdanění práce si daňový základ hodně z nás vypočítává ve svém daňovém přiznání.
Právě přes daňové základy často dochází k únikům peněz, konkrétně přes jejich snižování. V maloobchodě se obchodníci snaží snižovat obrat. Firmy mají motivaci snižovat zisky. A u práce se lidé snaží snížit dobu, kterou oficiálně přiznávají. Odhaduje se, že šedá nezdaněná ekonomika v Česku tvoří kolem 15 procent HDP.
Navíc mezi daňovými úniky často existují multiplikační efekty. Jeden typ přispívá k dalšímu. Vezměme si hospodu, která přiznává jen polovinu tržeb. Z těch nepřiznaných vyplácí i část mezd personálu. Oficiálně berou číšnice i kuchaři minimální mzdu, ale kromě spropitného si přilepší i díky platbě bokem od zaměstnavatele. Z této části mzdy neodvádí daně z příjmů ani další odvody včetně sociálního a zdravotního pojištění.

Nejen registrační pokladny 

Daň z přidané hodnoty spolu se spotřebními daněmi nabízí nejlepší potenciál zvýšeného výběru. Kvůli špatnému výběru DPH podle Evropské komise jen v roce 2011 přišly naše veřejné rozpočty o více než 100 miliard korun. Tyto odhady zohledňují i další důvody špatného výběru, než jsou daňové podvody, například daně neodvedené kvůli bankrotu. Přesto lze tento odhad zhruba ve výši ročního schodku státního rozpočtu brát jako argument pro to, že boj proti daňovým únikům dává smysl.
Část daňových úniků je spojena s krácením tržeb v maloobchodě. Registrační pokladny s fiskální pamětí nabízejí jednu z možných odpovědí na tyto úniky, ale velmi obtížně se odhaduje, o kolik by mohly zvýšit výběr daní. Kromě nejisté naděje však přinášejí určité dodatečné náklady pro podnikatele i úřady. Ty se také těžko odhadují, záleží na detailech včetně toho, na koho by se povinnost registračních pokladen vztahovala. Šéf Generálního finančního ředitelství Jan Knížek odhaduje nutnost vzniku až 500 nových pracovních míst.
A samy o sobě registrační pokladny nepředstavují záruku omezení daňových podvodů v maloobchodě. Vhodné je jejich spojení s dalšími opatřeními. Elektronizace výběru DPH a spotřebních daní by mohla být jedním z nich. Není tak podstatné, zda převezmeme systém fungující na Slovensku, nebo se inspirujeme v Chorvatsku, kde registrační pokladny slaví velký úspěch, či v dalších zemích. Důležité je přizpůsobení českým specifikům, a aby se pokud možno při této příležitosti komunikace mezi státem a firmami zjednodušila, spíše než oboustranně prodražila.
Registrační pokladny se u nás diskutují nejméně od roku 1996, ale jejich zavedení poslední vládou ČSSD od roku 2008 bylo později kabinetem pod vedením ODS zrušeno. Když už je zavedeme, je důležité, aby se zvýšil výběr daní a ne s výběrem spojené náklady. Na Slovensku jsou registrační pokladny povinné od roku 1997 a zhruba před rokem a půl vznikla povinnost je vybavit fiskální pamětí. Toto opatření podle vyjádření slovenského ministra financí v České televizi v září stálo tamní podnikatele 40 milionů eur, tedy asi miliardu českých korun.
Slovenské zkušenosti také ukazují, že se při existenci registračních pokladen dají pořádat loterie unikátních účtenek (účtenku lze použít jako lístek do státní loterie). Tento tchajwanský vynález však i slovenský ministr financí považuje spíše za podpoření debaty o daňových únicích v maloobchodě než opatření, které by mělo přímo zvýšit výběr daní. Je-li tomu opravdu tak, budeme vědět až z výsledků vyhodnocení loterie a zároveň se z toho můžeme poučit i pro naši případnou loterii (jakkoliv já osobně mám potíž podpořit státem organizovaný, i když spíše symbolický hazard).

Úniky do daňových rájů 

Ekonomka Markéta Burianová odhaduje roční daňovou ztrátu kvůli daňovým rájům na zhruba 20 miliard korun. Polovinu způsobují bohaté osoby, čtvrtinu velké společnosti a zbývající čtvrtinu nelegální vyhýbání se daním. Tyto odhady z diplomové práce obhájené na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy ukazují problém daňových rájů a souvisejícího finančního tajemství, který se na Západ od nás alespoň v posledních letech těší pozornosti. Hlavním problémem daňových rájů totiž nutně nejsou tamní nízké daňové sazby. Často jde spíše o to, že uchovávají přílišné finanční tajemství, které brání efektivní kontrole trestné činnosti i výběru daní.

Korupční případy často spojuje právě finanční tajemství a daňové ráje. Stačí se podívat na nedávné případy. Manažeři Mostecké uhelné společnosti v pochybné privatizaci vyvedli přes neprůhledné společnosti kolem 13 miliard korun do švýcarských bank. Sedmnáct haléřů z každého lístku v pražské MHD zase skrytě odcházelo netransparentní firmě na Britské Panenské ostrovy.
Index finančního tajemství zveřejněný organizací Tax Justice Network pomáhá mapovat daňové ráje a ukazuje, které země přispívají nejvíce ke globálnímu finančnímu tajemství. Tedy ty, které umožňují například široké bankovní tajemství, anonymní vlastnictví firem nebo nejsou ochotny spolupracovat s ostatními zeměmi v oblasti daní a financí.
Index ukazuje na základě patnácti oblastí a desítek konkrétních otázek rozsah finančního tajemství umožněného legislativou a praxí v konkrétních zemích. Skóre velikosti se zabývá rozsahem finančních aktivit ovlivňujících ostatní země.
Země s vysokými hodnotami indexu, jako například Švýcarsko, Lucembursko či Hongkong, umožňují osobám a firmám ze zahraničí uskutečňovat finanční operace, které bývají často spojeny s více či méně legálními aktivitami. Jedná se třeba o daňové úniky, či vyhýbání se placení daní.
Tento týden byly vůbec poprvé zveřejněny české výsledky v indexu, které ukazují, že ačkoliv je příspěvek naší země chvályhodně relativně malý (na úrovni 66. místa ze skoro devadesáti zemí, podobně jako v Dánsku), můžeme se v mnoha oblastech finančního tajemství zlepšit a zvýšit transparentnost.
Index finančního tajemství nabízí konkrétní možnosti zlepšení. V případě Česka je relevantní zejména úplnější a transparentnější zveřejňování firemních informací (například skutečných vlastníků, ale i výše odvedených daní).
Dalším příkladem je zcela nový institut svěřeneckého fondu, který od roku 2014 zavede nový občanský zákoník. Svěřenecký fond (majitel předá majetek do správy, aniž by ji mohl ovlivnit) má své využití třeba v dobročinnosti, může však přispět i k nárůstu anonymního vlastnictví a finančního tajemství. V zahraničí se někdy tyto fondy zneužívají ke korupci a dalším zločinům.
A co by mělo být jednou z priorit naší země v boji proti daňovým únikům? Měla by přispět k tlaku na mezinárodní úrovni a prostřednictvím Evropské unie i OECD požadovat snížení globálního finančního tajemství v daňových rájích a dalších zemích.
Podobně ve spolupráci s OECD je žádoucí zamezit případnému neopodstatněnému vyvádění zisků z Česka. Snižování základů pro zdanění firem představuje rozšířenou praxi, která stojí často na hraně zákona a lepší mezinárodní pravidla můžou vést k vyšším výběrům daním.
Nevýnosný švarcsystém 

Dříve se od živnostníků vybíraly daně ve výši desítek miliard korun, poslední roky stát ztěží získá deset miliard korun. Jedním z důležitých aspektů českého daňového systému je existence velkého rozdílu mezi zdaněním zaměstnanců a živnostníků. Ano, podnikatelé můžou být nižšími daněmi odměněni za svou odpovědnost a rizika, ale jak přesně, zůstává otázkou. Nedávné výsledky think tanku IDEA při ekonomickém institutu CERGE-EI ukazují, že průměrný zaměstnanec čelí daňové sazbě (součtu sazeb daně z příjmu a všech odvodů na sociální a zdravotní pojištění) 37,4 %, zatímco průměrný podnikatel pouze 23,6 %.
Ještě relevantnější z hlediska daňových úniků než průměrné daňové sazby jsou mezní daňové sazby. Ty ukazují, jak silnou mají poplatníci motivaci usilovat o zvýšení příjmů, či naopak provádět legální i nelegální daňové úniky. Jelikož v Česku platí „rovná daň“, měli by teoreticky všichni poplatníci být vystaveni stejné mezní daňové sazbě bez ohledu na výši příjmů. Studie IDEA ale ukazuje, že tomu tak zdaleka není. Naprostá většina zaměstnanců (75 %) čelí mezní sazbě téměř 49 %. Znamená to tedy, že téměř polovina z peněz, které zaměstnavatel vyplatí při zvýšení výdělku, je odvedena na daních. Část zaměstnanců však čelí nižší mezní sazbě – jsou to zejména ti s nižšími příjmy, kteří platí nulovou daň z příjmu, a malá skupina těch s nejvyššími příjmy, kteří jsou nad stropem sociálního pojistného. Někteří ekonomové si přirozeně myslí, že dokud bude zaměstnanecký poměr daněn takto vysokými sazbami, velká část lidí bude hledat cestu k nižším daňovým sazbám, ať už nulovým sazbám do šedé ekonomiky, nebo nižším v podobě švarcsystému, nebo třeba k dohodám o provedení práce.
Švarcsystém se neodvozuje od německého slova pro černou barvu, i když by se to docela hodilo. Příkladem tzv. černého pasažéra je totiž možné označit osobu, co využívá benefitů společnosti, ale neplatí daně. Švarcsystém se odvozuje od jména jednoho českého podnikatele, který zaměstnávání na živnostenský list místo zaměstnaneckého poměru proslavil. A výsledkem jeho „vynálezu“ se stal nejméně dvourychlostní pracovní trh. Když pominu opravdové podnikatele, jedni platí vysoké daně v zaměstnaneckém poměru a druzí, ve skutečnosti nepříliš odlišní od těch prvních, platí nízké daně v o něco nejistějším úvazku spočívajícím v práci na živnostenský list.

Otázka morálky 

Pokud by se omezily daňové úniky, mohlo by se teoreticky vybírat o desítky miliard korun víc. Jenže ty neleží připravené na chodníku.
Především z dlouhodobého hlediska je zlepšený výběr daní zásadní a umožnil by snížení daňových sazeb nebo veřejného dluhu. V krátkodobém horizontu, jako je třeba volební období, ale není realistické očekávat velké pozitivní změny. Přehnaný optimismus z výrazně zvýšeného výběru daní by se mohl více než ve skutečně vyšších daňových výběrech odrazit v ještě vyšším než očekávaném rozpočtovém schodku.
I v rámci dobře míněného boje proti daňovým únikům se dá udělat více škody než užitku. Pomoci nám můžou zahraniční příklady a společný postup na evropské nebo mezinárodní úrovni, jako například v případě daňových rájů či finančního tajemství.
To, že mnozí lidé a firmy tráví spoustu času obcházením zákonů a vymýšlením daňových úniků, je možné považovat za velkou ztrátu efektivity. Tyto peníze pak chybějí v rozpočtu a jsou jedním z vysvětlení pro vysoké sazby, které nikdo z nás nevítá a za neplatiče platí jiní. A tady se dostává argument o daňových únicích do morální a etické roviny, která mně osobně připadá ještě důležitější než ta ekonomická.

diagramy k daňovým únikům

Psáno pro MF DNES (Kavárna 7.12.2013, zdroj grafického provedení diagramů).

Jak (málo) Česko pomáhá chudým zemím

Česká republika patří mezi nejvyspělejší země světa. Podobně jako ostatní bohaté země se snaží pomáhat těm chudším. Každoroční mezinárodní srovnání tohoto snažení – Commitment to Development Index (CDI) – zodpovídá následující otázky: jak moc a jakým způsobem pomáhá Česko chudým zemím? K tomu jak moc málo pomáháme přidávám krátký pohled na výhled do budoucna.

Krátká osobní vsuvka: Dřívější třetí část CDI „investice“ byla i díky mému návrhu doplněna o finanční tajemství a přejmenována na „finance“. Je mi ctí být jeden ze spoluautorů CDI. CDI tak od letoška zohledňuje výsledky Financial Secrecy Index, na kterém se také autorsky podílím již od roku 2009. Také jsem se podílel na prvním výpočtu CDI pro Česko a loni jsem o CDI psal zde a zde (a letos s radostí pozoruji, že zprávu o výsledcích CDI hned první den přezvala řada médií). (Ale stejně největší český podíl na CDI washingtonského think tanku CGD má samozřejmě nová koordinátorka celého CDI, Petra Krylová.)

Dnes zveřejněné výsledky CDI (Commitment to Development Index, Index vstřícnosti k rozvojovým zemím) jsou zde (a interaktivní graf v angličtině zde): CDI 2013 česky Jak moc tedy podle těchto výsledků Česko pomáhá chudým zemím? Krátká odpověď je, že moc ne. Dělíme se o 24. místo, shodou náhod, se Slovenskem a jen dvě země – Japonsko a Jižní Korea – jsou letos hodnoceny hůře. Česká republika tedy příliš chudým zemím nepomáhá. Toto je také celkem pochopitelně hlavní sdělení většiny zpráv v českých médiích (například zpráva na ihned.cz zde).

Na druhou stranu je pozitivní, že vůbec jsme mezi 27 hodnocenými zeměmi. A optimista by mohl dodat, že se tedy alespoň máme v čem zlepšovat.

Jakým způsobem Česko pomáhá chudým zemím?

Snad ještě důležitější než celkové výsledky CDI je hodnocení v jednotlivých oblastech. CDI se skládá ze sedmi částí zaměřených na jednotlivé oblasti veřejných politik bohatých zemí (a výsledky výše tyto jednotlivé oblasti ukazují):

1. rozvojová spolupráce,

2. mezinárodní obchod,

3. finance,

4. migrace,

5. životní prostředí,

6. bezpečnost a

7. technologie.

Česká republika není v žádné ze sedmi oblastí nejhorší ani nejlepší. Oficiální výsledky shrnují letošní hodnocení Česka následujícím způsobem: „Nejlepší výsledky má v oblasti životního prostředí, a to díky vysokým daním na benzín a klesajícímu růstu emisí skleníkových plynů na jednotku HDP. Má také nadprůměrné výsledky v technologii, kde jsou podstatné dotace na výzkum a vývoj. Celkové skóre země však sráží nepříliš rozsáhlý program zahraniční pomoci, bariéry kladené migrantům a studentům z rozvojových zemí, překážky obchodu, omezená podpora mírových a humanitárních misí a nízká účast v iniciativách za transparentnost těžebního průmyslu.“

Jaký je výhled do budoucna?

Minulý rok byly první oficiální výsledky CDI zveřejněny i pro Česko a v některých oblastech jsme se zlepšili, v jiných zhoršili. Jaký je možný očekávat vývoj v dalších letech?

Nejsme na tom jako země v CDI tak špatně, abychom se alespoň v jednotlivých oblastech nemohli zhoršovat. Jeden příklad za všechny. V dalších letech by se mohlo, bohužel, snížit naše hodnocení v oblasti financí kvůli zhoršení finanční transparentnosti. Nový občanský zákoník od roku 2014 zavede zcela nový institut Svěřeneckého fondu a ten, kromě některých opodstatněných využití, přispěje ke zvýšení anonymního vlastnictví a finančního tajemství. Svěřenecké fondy jsou v zahraničí zneužívány ke korupci a dalším zločinům a tuto možnost ke zneužití od nového roku nabídne i Česká republika.

Důležitější je to, že máme velký potenciál pro zlepšení snad v každé z oblastí, jak se snažíme pomáhat chudým lidem v chudých zemích. Inspirovat se můžeme především u skandinávských zemích, které dlouhodobě v hodnocení CDI dopadají nejlépe (letos je první opět Dánsko).

Můžeme se například více otevřít imigrantům, věnovat více korun z vlastní nebo vládní peněženky na rozvojovou pomoc, být aktivnější při humanitárních nebo mírových misích, zasazovat se o finanční transparentnost a proti finančnímu tajemství na domácí i zahraniční úrovni.

Několik konkrétních doporučení (některé z nich se aktivní lidé například na ministerstvech a v neziskových organizacích už snaží prosazovat):

• Zvyšme počet stipendií pro studenty z rozvojových zemí a zjednodušme jejich dnes relativně složitou administraci.

• Zvyšme počet povolení k pobytu a práci u nás a zlepšeme zaměření těchto povolení více na nejchudší lidi.

• Česká vláda může při strategických rozhodnutích někdy vzít v potaz kromě zájmu svých i zájmy nejchudších obyvatel planety (například se přihlásit na úrovni EU k omezení daňových rájů). A to bez toho, aby to znamenalo zhoršení pro tuzemské obyvatele (a někdy dokonce může dojít ke zlepšení).

• Berme u financování rozvojových projektů a rozvojové spolupráce obecně v potaz nejen oficiální status země jako rozvojové, ale i to, jestli tyto země patří mezi opravdu nejchudší, a tedy s nejchudšími lidmi.

Někdy ještě důležitější než konkrétní doporučení na zlepšení českého vztahu s rozvojovými zeměmi může být změna chápání u široké veřejnosti. Proto – jakkoli někteří z nás můžou mít někdy hlouběji do kapsy – si opakujme: patříme mezi nejbohatší lidi, kteří kdy žili na této planetě. Třeba si tak více uvědomíme své štěstí. A taky snad potřebu a ochotu pomáhat i těm méně bohatým nebo méně šťastným, jakkoli většina z nich žije někde v Africe, Asii a Latinské Americe.

Opravdu veřejná místa: Tři obrázky, problémy a doporučení k práci pro stát – pro nás všechny

Vítám vás u tří obrázků, problémů a doporučení o veřejných místech, o kterých jste do teď v Česku nečetli.  Veřejnými místy mám na mysli pracovní pozice ve státním nebo veřejném sektoru, tedy pozice od státních úředníků až po policisty. Lidi, kteří pracují pro nás všechny.

Na začátek mám čtyři otázky. Kolik stojí letadlo? Jak drahé je studium na Harvardu? Jaké jsou náklady na volbu amerického prezidenta? A co to má všechno společného s veřejnými místy?

Odpovědi:

File:737-100 N73700.jpg

60 takovýchto letadel

Harvard Shield Wreath

nebo 4 roky studia na Harvardu pro 40 tisíc studentů

File:President Barack Obama.jpg

nebo volba amerického prezidenta stojí zhruba stejně.

A zhruba stejně platí i český stát svým zaměstnancům (zdroj opět v odkazu, zhruba 130 miliard korun). Takže toto mají společného, ale k čemu je to dobré? Nejméně k upozornění, že se jedná o velkou částku a že je toto téma důležité.

Vzhledem k této velikosti a důležitosti bude pro mnohé překvapivé se dozvědět:

  1. Jak málo jsou informace o neobsazených veřejných pracovních místech zveřejňovány (když už je obsazení volných pozic otevřeno veřejnosti, je většinou umístěno na webových stránkách, ale ne na jednom stejném místě a ne společně s ostatními podobnými nabídkami).
  2. Jak málo se stát snaží být dobrým příkladem ostatním zaměstnavatelům (ve smyslu zásady #10 z dřívějšího článku a včetně inzerce volných míst v bodě výše a potenciálního porušování zákoníku práce nemocnicemi se veřejný sektor nejeví jako premiant v přístupu ke svým stávajícím i budoucím zaměstnancům).
  3. Jak málo toho o veřejných pracovních místech víme (například není jednoduché zjistit kolik stát platí svým zaměstnancům – číslo výše je jedna z možností – ani jestli se třeba toto číslo měnilo v návaznosti na sliby politiků v minulosti).

Píši o veřejných pracovních místech. Přeji si, aby tato místa byla opravdu veřejná. Pracovní místa ve veřejných institucí jsou totiž často veřejná jen formálně a méně reálně. Nové pozice nejsou inzerovány tak efektivně, jak by mohly. Veřejný sektor není tak flexibilním zaměstnavatelem, aby inspiroval soukromý sektor. Veřejnost toho o lidech, kteří pro ni pracují, příliš mnoho neví. Ano, řešení těchto komplexních problémů není jednoduché. Ale někde se na cestě k opravdu veřejným pracovním místům musí začít.

Navrhuji následující tři rychlá doporučení (a v závorce kdo by je měl realizovat):

  1. Vytvořit web s nabídkami míst (V prvním kroku – například posbírání existujících nabídek online alespoň v jedné oblasti veřejného sektoru – nejspíše dobrovolníci (jsem první z nich – zájemci o spolupráci nechť mi napíší email), později nejspíše veřejný sektor nebo podnikatel).
  2. Zvýšit podíl částečných úvazků (Politici, vedoucí státní úředníci a další lídři veřejného sektoru by se měli zasadit o změnu, tady to za veřejný sektor nikdo jiný neodpracuje.).
  3. Analyzovat veřejná pracovní místa (S Petrem Bouchalem na podobné analýze pracujeme a až to bude za několik měsíců hotové, tak se jistě pochlubíme, včetně odkazů na existující literaturu a doplnění detailů k zjednodušené rovnici výše: zvolení Obamy = objem platů ve státním sektoru).

Prezentováno poprvé v rámci Bořit a ničit a Open data pivo #5, kde jsem se uvedl jako „Jmenuji se Petr Janský, narodil jsem se v Brně, su z Kuřimi a pracuji jako ekonom na Univerzitě Karlově a Akademii věd v Praze.“

O čtení studií (a taky o účastnících penzijního připojištění)

Různé studie můžeme „číst“ různými způsoby, například přímo od zdroje, z tiskových zpráv nebo z novin. Ukážu tento jednoduchý fakt na jednom příkladu, který není náhodně vybrán. Jedná se o studii think tanku IDEA o penzijním připojištění, kterou jsem sepsal a:
1. je dostupná k přečtení (neváhejte, zdarma!) zde: http://idea.cerge-ei.cz/files/IDEA_Studie_3_2013.pdf

Čtení pomáhá (ilustrační foto). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

(zdroj)

2. píše o ní dnešní MF DNES: „Ekonom Petr Janský z akademického pracoviště Cerge-EI se pokusil ve své čerstvé studii předpovědět, kdo se zúčastní druhého pilíře. Vychází mu, že zájem spořit na stáří mají nejvíc lidé od středního věku výš a s vyššími příjmy. „Přitom druhý pilíř je ze své podstaty výhodný především pro mladší ročníky,“ podotýká. Důvod je, že za delší dobu zbývající do důchodu více naspoří a jsou nejvíce ohroženi budoucím snižováním státních důchodů a zdražováním zdravotní péče.“

3. vyšla o ní tisková zpráva (doporučuji – výborný poměr ceny, tedy délky, a výkonu!):
„Nová studie think-tanku IDEA při CERGE-EI „Účastníci penzijního připojištění“ identifikuje demografické skupiny, které s největší pravděpodobností vstoupí do nově otevřeného 2. pilíře důchodového systému. Odhady jsou založeny na dosavadním zájmu o účast v již zavedeném 3. pilíři – penzijním připojištění.

Autor studie Petr Janský mimo jiné ukazuje, že účast mužů ve 3. pilíři je v průměru o 8 procentních bodů pravděpodobnější než u žen, ale jejich průměrné měsíční úložky jsou v podobné výši. Výrazně vyšší účast i příspěvky vykazují zaměstnanci s vyššími příjmy, lidé starší a osoby pracující více hodin denně.
Studie dále ukazuje, že více než jedna třetina (36 %) účastníků do 3. pilíře přispívá 500 Kč měsíčně, což byl až do konce roku 2012 strop pro nárok na státní příspěvek ve výši 30 haléřů za každou uloženou korunu. Tyto statistiky naznačují, že velká část dospělé populace má dnes sklon k výrazně vyšší míře dlouhodobého spoření, než které se skutečně realizuje.

K vyšší míře dlouhodobější spořivosti, tj. více účastníků a vyšší úložky, od ledna 2013 motivuje zavedení 2. pilíře a úpravy 3. pilíře. V obou pilířích však existuje další potenciál posílit motivace k dlouhodobému spoření na stáří.“

Kdo je nejvíce zasažen růstem cen?

Míra inflace je důležitá. Pravidelně ji zveřejňuje statistický úřad a ČNB se snaží o její stabilitu. Naše peněženky růst cen pravidelně poznávají na vlastní kůži. Jak ukazuje graf níže, za poslední roky rostly ceny různých skupin zboží a služeb různě. Například ceny oblečení byly v roce 2010 podobné jako v roce 1994, kdežto ceny spojené s bydlením nebo zdravím vzrostly průměrně za stejné období více než trojnásobně.

růst cen - 12 skupin - 1994-2010.jpg

Hodnoty míry inflace však informují pouze o průměrné změně cen, kdežto různé domácnosti nakupují velmi různé zboží a služby.

S Pavlem Haitem v nové studii IDEA ukazujeme, že rozdílné skupiny obyvatel byly díky odlišné struktuře spotřeby vystaveny různým změnám cen.

Jak ukazuje graf níže, nízkopříjmové domácnosti byly za období 1999-2010 vystaveny kumulativnímu růstu cen o téměř 10 procentních bodů vyšší než průměrné domácnosti. Pro domácnosti důchodců byl tento rozdíl přibližně 7 procentních bodů.

(Pro zvídavé: Za těmito rozdíly stojí především velký růst cen energií a fakt, že tyto dvě skupiny obyvatel utrácí větší část svých výdajů za jídlo a nealkoholické nápoje oproti zbytku populace. Další podobné výsledky a jejich zdroje a způsoby výpočtu naleznete ve studii zde.)

Co s tím? Hospodářská a sociální politika vlády by v případech valorizace důchodů nebo úprav parametrů sociálního systému měla brát v potaz tyto rozdílné dopady růstu cen na různé skupiny obyvatel. A samozřejmě jsou tyto výsledky také příležitostí k obecnějšímu zamyšlení o vývoji životní úrovně různých skupin naší společnosti za poslední dvě desetiletí.

Jak prezident a vláda valorizují důchody

Začátkem tohoto roku vstoupilo v platnost nové nastavení valorizace důchodů a krátce poté jsme si zvolili nového prezidenta. Miloš Zeman nám slíbil aktivní prezidentství. Vyjadřuje se například i k valorizaci důchodů, a tedy k tomu, jak budou důchody růst v návaznosti na ekonomický vývoj: „Starobní důchody by měly být valorizovány v souladu s inflací, aby byla zachována jejich kupní síla, a to stejnou částkou pro všechny starobní důchodce.“

Je chvályhodné, že svůj názor vyjadřuje náš budoucí prezident relativně explicitně, a lze jej tedy hodnotit. Zároveň je i jen v této jedné větě nejspíše obsažen rozpor, a to v tom, že v první půli se mluví o valorizaci důchodů dle procentuálně vyjádřené inflace a v druhé půli o stejné, předpokládám absolutně vyjádřené, částce pro všechny, čehož není možné docílit zároveň.

 
To, že si Miloš Zeman vytknul jasný cíl, zachování kupní síly důchodců, je dobrý první krok k diskusi. Zároveň je ale zřejmé, že valorizovat v souladu s inflací k tomuto cíli nevede – důchodci průměrně čelí vyšší inflaci, než jak je standardně měřena inflace, tedy indexem spotřebitelským cen. Tudíž i při valorizaci důchodů o inflaci může kupní síla důchodců poklesnout. Otázkou také samozřejmě zůstává, jak tento svůj názor bude přímo nebo nepřímo prosazovat, což ukáže až čas. Ale krátký pohled na konání současné vlády v otázce valorizací ukazuje, že shodu by nalézt mohli.

Vládní přístup k valorizaci důchodů je příkladem úspěšně prosazené systematické reformy a následného popření sebe sama. Tato vláda v roce 2011 měla chvályhodnou vizi nastavit systém valorizací dlouhodobě, ale o rok později se tohoto cíle – jejími slovy kvůli špatné situaci s veřejnými rozpočty – vzdala.

Od tohoto roku se rozhodla změnit nastavení valorizace důchodů a následující tři roky – schválená je dočasná změna zákona na roky 2013 až 2015 – by se důchody měly valorizovat dle součtu třetinových nárůstů jak mezd, tak cen. To je značný rozdíl oproti dnešnímu systému valorizací – součtu třetinového nárůstu průměrné mzdy a celého nárůstu cen. Tento nový systém valorizace tak znamená snížení budoucích vyplácených důchodů oproti očekávání dle dřívějšího systému.

Podobně však i Milošem Zemanem navrhovaný systém valorizace o inflaci je přirozeně méně štědrý než dřívější systém valorizace o inflaci a třetinu růstu mezd. Lze tedy mluvit o shodě mezi současnou vládou a budoucím prezidentem? Ne tak úplně – dle odhadů think-tanku IDEA při CERGE-EI a z pohledu průměrného důchodce se tyto dva návrhy liší. Za tři roky platnosti dočasné změny valorizace prosazené vládou oproti dřívějšímu systému lze očekávat až o několik procent nižší reálnou hodnotu důchodů, kdežto u návrhu Miloše Zemana se za tři roky jedná spíše jen o snížení kolem jednoho procenta.

Naopak současnou vládou dříve schválený systém valorizace, který by dle vlády měl opět začít platit po roce 2015, se od návrhu budoucího prezidenta liší jen o jednu třetinu růstu mezd, a tedy i vzhledem k nevelkému nárůstu v příštích letech jen o velmi málo.

Valorizace důchodů lze tedy považovat za příklad relativně malého rozdílu mezi touto nominálně středopravicovou vládou a nominálně levicovým prezidentem.

Psáno pro Hospodářské noviny (vyšlo 15.2.2013 s titulkem „Jak Zeman zvyšuje důchody“).

Rozvojový svět a my: co si myslí a dělají občané jedné z 27 nejrozvinutějších zemí

Tento týden jsem na výzkumném pobytu ve Washingtonu zde. Pěkně se nám to ale sešlo už minulý týden. V jeden den jsme se dozvěděli nové informace o české pomoci rozvojovým zemím ze dvou zdrojů. Jednak o tom, co si o tomto tématu myslíme, a druhak o tom, co doopravdy činíme.

Začněme našimi myšlenkami o rozvojové pomoci. Názory Čechů a dalších Evropanů na rozvojovou pomoc sledoval průzkum Eurobarometru. Výsledky v češtině pro Česko jsou zde. A jedna z hlavních zpráv je, že pro většinu otázek jsou české odpovědi srovnatelné s průměrem Evropské Unie. Ať už je to překvapující u některých odpovědí více (důraz na lidská práva v rozvojové pomoci je u nás vnímán průměrně) nebo méně. Pokud jde o rozdíly oproti průměru, tak například máme rezervy v informovanosti, kdy si málokdo z nás věří, že ví, kam jde naše rozvojová pomoc.

A ve stejný den byly zveřejněny i výsledky toho, jak se Česká republika vůči rozvojovým zemím opravdu chová. Výsledky Commitment to Development Index (CDI, odhodlání k pomoci rozvojovým zemím) jsou v češtině pro Česko zde. Nejsou to první výsledky tohoto Indexu pro Česko (ty jsme s kolegyní Zuzkou Řehořovou vydali v rámci think tanku IDEA při CERGE-EI zde a psal jsem o tom také například zde), ale první výsledky přímo od washingtonského Center for Global Development:

„V celkovém pořadí Česká republika zaujímá 24. místo. Nejlepší výsledky má v oblasti životního prostředí, a to díky vysokým daním na benzín a klesajícím emisím skleníkových plynů na jednotku HDP. Má také nadprůměrné výsledky v technologiích a obchodě, kde jsou relativně nízké překážky dovozu z rozvojových zemí a podstatné dotace na výzkum a vývoj. Celkové skóre země však sráží nepříliš rozsáhlý program zahraniční pomoci, bariéry kladené migrantům a studentům z rozvojových zemí a omezená podpora mírových a humanitárních misí.“

Česká republika je oficiálně jedna z 27 nejzodpovědnějších a nejbohatších zemí na světě, alespoň tedy podle uznávaného Center for Global Development. Je to důvod k radosti, ale také závazek pro naši zodpovědnost vůči lidem s horšími příležitostmi, ať už žijí v České republice nebo rozvojových zemím.