Category Archives: Média

O daních v Otázkách Václava Moravce

„Proč je lepší být v daňovém ráji, než v daňovém pekle? Téma pro náměstkyni  ministra financí Alenu Schillerovou a ekonomy Libora Duška a Petra Janského.“

170122-ovm-petr-jansky

Druhá část dnešních Otázek Václava Moravce je ke shlédnutí zde.

Diskutovali jsme o daňové reformě, spravedlivém zdanění, EET a kontrolním hlášení. Daňové ráje stihneme probrat až někdy příště.

 

PS: Při repríze pořadu jsem si všiml záběrů z ledna roku 2011 (při příležitosti zahájení zIndex.cz). Šest let je dlouhá doba.

170122-ovm-petr-jansky-leden-2011

ČRo a Investičníweb.cz: Téma daňových rájů vyžaduje globální řešení

Tento týden jsem byl ještě dvakrát v médiích k tématu daňových rájů. Jednak byla ve středu zveřejněna část předtočeného rozhovoru pro Investičníweb.cz.

A ve středu večer jsem byl hostem Českého rozhlasu Plus k otázce „A je na čase zrušit daňové ráje, jak žádají světová ekonomická esa v otevřeném dopise politickým špičkám?“. Rozhovor je možné spustit zde (v čase 21:48).

Oba rozhovory se zabývaly i čtvrtečním protikorupčním summitem v Londýně. Nabízím k tomu dva odkazy v angličtině. Jeden od Financial Times o tom jak je Londýn propojen s korupcí ve světě. Druhý od Tax Justice Network tom, jak včerejší summit dopadl z pohledu omezení daňových rájů.

PJ IW

Daňové úniky. Hesla, domněnky a realita

Jen kvůli špatnému výběru DPH přišla Česká republika v roce 2011 o více než sto miliard korun. Přibližně tolik dělá roční schodek státního rozpočtu. Rodící se vláda chce omezit daňové úniky. Ve hře jsou registrační pokladny i rychlejší výměna elektronických dat mezi úřady. Co skutečně pomůže?

Daňové úniky a podvody škodí české ekonomice. Na tom se shodnou odborníci i politici. Zasáhnout proti nim chce i rodící se koalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Sociální demokraté si například myslí, že pomůžou registrační pokladny, hnutí ANO prosazuje rychlou efektivní výměnu elektronických dat mezi úřady. Kdyby to bylo tak jednoduché, jistě by daňové úniky výrazně omezily již předešlé vlády. Kde by se tedy dalo daňovým únikům reálně zabránit? V textu hledám tento potenciál ve třech oblastech ekonomiky: maloobchodu, firmách, které využívají daňových rájů, a při danění práce. Poučit se můžeme i v zahraničí.

O sazbách a základech 

Daňové sazby jsou populárním politickým kolbištěm. Například i snížená základní sazba DPH se v posledních letech několikrát měnila a úpravy nás asi čekají i v dalších letech. Také zdanění práce se mění často, od roku 2013 například o sedmiprocentní solidární přirážku pro osoby, které vydělávají více než čtyřnásobek průměrné mzdy. Některé strany chtějí zachovat, jiné zase zvýšit sazbu firemní daně.
Pro daňové plátce i výběrčí však nejsou důležité jen procentní sazby. Zásadní je základ daně, a tedy to, z čeho se platí a čím se násobí daňová sazba. A také objem maloobchodních tržeb, z nichž je placeno DPH. Pro firmy je základem daně zisk. U zdanění práce si daňový základ hodně z nás vypočítává ve svém daňovém přiznání.
Právě přes daňové základy často dochází k únikům peněz, konkrétně přes jejich snižování. V maloobchodě se obchodníci snaží snižovat obrat. Firmy mají motivaci snižovat zisky. A u práce se lidé snaží snížit dobu, kterou oficiálně přiznávají. Odhaduje se, že šedá nezdaněná ekonomika v Česku tvoří kolem 15 procent HDP.
Navíc mezi daňovými úniky často existují multiplikační efekty. Jeden typ přispívá k dalšímu. Vezměme si hospodu, která přiznává jen polovinu tržeb. Z těch nepřiznaných vyplácí i část mezd personálu. Oficiálně berou číšnice i kuchaři minimální mzdu, ale kromě spropitného si přilepší i díky platbě bokem od zaměstnavatele. Z této části mzdy neodvádí daně z příjmů ani další odvody včetně sociálního a zdravotního pojištění.

Nejen registrační pokladny 

Daň z přidané hodnoty spolu se spotřebními daněmi nabízí nejlepší potenciál zvýšeného výběru. Kvůli špatnému výběru DPH podle Evropské komise jen v roce 2011 přišly naše veřejné rozpočty o více než 100 miliard korun. Tyto odhady zohledňují i další důvody špatného výběru, než jsou daňové podvody, například daně neodvedené kvůli bankrotu. Přesto lze tento odhad zhruba ve výši ročního schodku státního rozpočtu brát jako argument pro to, že boj proti daňovým únikům dává smysl.
Část daňových úniků je spojena s krácením tržeb v maloobchodě. Registrační pokladny s fiskální pamětí nabízejí jednu z možných odpovědí na tyto úniky, ale velmi obtížně se odhaduje, o kolik by mohly zvýšit výběr daní. Kromě nejisté naděje však přinášejí určité dodatečné náklady pro podnikatele i úřady. Ty se také těžko odhadují, záleží na detailech včetně toho, na koho by se povinnost registračních pokladen vztahovala. Šéf Generálního finančního ředitelství Jan Knížek odhaduje nutnost vzniku až 500 nových pracovních míst.
A samy o sobě registrační pokladny nepředstavují záruku omezení daňových podvodů v maloobchodě. Vhodné je jejich spojení s dalšími opatřeními. Elektronizace výběru DPH a spotřebních daní by mohla být jedním z nich. Není tak podstatné, zda převezmeme systém fungující na Slovensku, nebo se inspirujeme v Chorvatsku, kde registrační pokladny slaví velký úspěch, či v dalších zemích. Důležité je přizpůsobení českým specifikům, a aby se pokud možno při této příležitosti komunikace mezi státem a firmami zjednodušila, spíše než oboustranně prodražila.
Registrační pokladny se u nás diskutují nejméně od roku 1996, ale jejich zavedení poslední vládou ČSSD od roku 2008 bylo později kabinetem pod vedením ODS zrušeno. Když už je zavedeme, je důležité, aby se zvýšil výběr daní a ne s výběrem spojené náklady. Na Slovensku jsou registrační pokladny povinné od roku 1997 a zhruba před rokem a půl vznikla povinnost je vybavit fiskální pamětí. Toto opatření podle vyjádření slovenského ministra financí v České televizi v září stálo tamní podnikatele 40 milionů eur, tedy asi miliardu českých korun.
Slovenské zkušenosti také ukazují, že se při existenci registračních pokladen dají pořádat loterie unikátních účtenek (účtenku lze použít jako lístek do státní loterie). Tento tchajwanský vynález však i slovenský ministr financí považuje spíše za podpoření debaty o daňových únicích v maloobchodě než opatření, které by mělo přímo zvýšit výběr daní. Je-li tomu opravdu tak, budeme vědět až z výsledků vyhodnocení loterie a zároveň se z toho můžeme poučit i pro naši případnou loterii (jakkoliv já osobně mám potíž podpořit státem organizovaný, i když spíše symbolický hazard).

Úniky do daňových rájů 

Ekonomka Markéta Burianová odhaduje roční daňovou ztrátu kvůli daňovým rájům na zhruba 20 miliard korun. Polovinu způsobují bohaté osoby, čtvrtinu velké společnosti a zbývající čtvrtinu nelegální vyhýbání se daním. Tyto odhady z diplomové práce obhájené na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy ukazují problém daňových rájů a souvisejícího finančního tajemství, který se na Západ od nás alespoň v posledních letech těší pozornosti. Hlavním problémem daňových rájů totiž nutně nejsou tamní nízké daňové sazby. Často jde spíše o to, že uchovávají přílišné finanční tajemství, které brání efektivní kontrole trestné činnosti i výběru daní.

Korupční případy často spojuje právě finanční tajemství a daňové ráje. Stačí se podívat na nedávné případy. Manažeři Mostecké uhelné společnosti v pochybné privatizaci vyvedli přes neprůhledné společnosti kolem 13 miliard korun do švýcarských bank. Sedmnáct haléřů z každého lístku v pražské MHD zase skrytě odcházelo netransparentní firmě na Britské Panenské ostrovy.
Index finančního tajemství zveřejněný organizací Tax Justice Network pomáhá mapovat daňové ráje a ukazuje, které země přispívají nejvíce ke globálnímu finančnímu tajemství. Tedy ty, které umožňují například široké bankovní tajemství, anonymní vlastnictví firem nebo nejsou ochotny spolupracovat s ostatními zeměmi v oblasti daní a financí.
Index ukazuje na základě patnácti oblastí a desítek konkrétních otázek rozsah finančního tajemství umožněného legislativou a praxí v konkrétních zemích. Skóre velikosti se zabývá rozsahem finančních aktivit ovlivňujících ostatní země.
Země s vysokými hodnotami indexu, jako například Švýcarsko, Lucembursko či Hongkong, umožňují osobám a firmám ze zahraničí uskutečňovat finanční operace, které bývají často spojeny s více či méně legálními aktivitami. Jedná se třeba o daňové úniky, či vyhýbání se placení daní.
Tento týden byly vůbec poprvé zveřejněny české výsledky v indexu, které ukazují, že ačkoliv je příspěvek naší země chvályhodně relativně malý (na úrovni 66. místa ze skoro devadesáti zemí, podobně jako v Dánsku), můžeme se v mnoha oblastech finančního tajemství zlepšit a zvýšit transparentnost.
Index finančního tajemství nabízí konkrétní možnosti zlepšení. V případě Česka je relevantní zejména úplnější a transparentnější zveřejňování firemních informací (například skutečných vlastníků, ale i výše odvedených daní).
Dalším příkladem je zcela nový institut svěřeneckého fondu, který od roku 2014 zavede nový občanský zákoník. Svěřenecký fond (majitel předá majetek do správy, aniž by ji mohl ovlivnit) má své využití třeba v dobročinnosti, může však přispět i k nárůstu anonymního vlastnictví a finančního tajemství. V zahraničí se někdy tyto fondy zneužívají ke korupci a dalším zločinům.
A co by mělo být jednou z priorit naší země v boji proti daňovým únikům? Měla by přispět k tlaku na mezinárodní úrovni a prostřednictvím Evropské unie i OECD požadovat snížení globálního finančního tajemství v daňových rájích a dalších zemích.
Podobně ve spolupráci s OECD je žádoucí zamezit případnému neopodstatněnému vyvádění zisků z Česka. Snižování základů pro zdanění firem představuje rozšířenou praxi, která stojí často na hraně zákona a lepší mezinárodní pravidla můžou vést k vyšším výběrům daním.
Nevýnosný švarcsystém 

Dříve se od živnostníků vybíraly daně ve výši desítek miliard korun, poslední roky stát ztěží získá deset miliard korun. Jedním z důležitých aspektů českého daňového systému je existence velkého rozdílu mezi zdaněním zaměstnanců a živnostníků. Ano, podnikatelé můžou být nižšími daněmi odměněni za svou odpovědnost a rizika, ale jak přesně, zůstává otázkou. Nedávné výsledky think tanku IDEA při ekonomickém institutu CERGE-EI ukazují, že průměrný zaměstnanec čelí daňové sazbě (součtu sazeb daně z příjmu a všech odvodů na sociální a zdravotní pojištění) 37,4 %, zatímco průměrný podnikatel pouze 23,6 %.
Ještě relevantnější z hlediska daňových úniků než průměrné daňové sazby jsou mezní daňové sazby. Ty ukazují, jak silnou mají poplatníci motivaci usilovat o zvýšení příjmů, či naopak provádět legální i nelegální daňové úniky. Jelikož v Česku platí „rovná daň“, měli by teoreticky všichni poplatníci být vystaveni stejné mezní daňové sazbě bez ohledu na výši příjmů. Studie IDEA ale ukazuje, že tomu tak zdaleka není. Naprostá většina zaměstnanců (75 %) čelí mezní sazbě téměř 49 %. Znamená to tedy, že téměř polovina z peněz, které zaměstnavatel vyplatí při zvýšení výdělku, je odvedena na daních. Část zaměstnanců však čelí nižší mezní sazbě – jsou to zejména ti s nižšími příjmy, kteří platí nulovou daň z příjmu, a malá skupina těch s nejvyššími příjmy, kteří jsou nad stropem sociálního pojistného. Někteří ekonomové si přirozeně myslí, že dokud bude zaměstnanecký poměr daněn takto vysokými sazbami, velká část lidí bude hledat cestu k nižším daňovým sazbám, ať už nulovým sazbám do šedé ekonomiky, nebo nižším v podobě švarcsystému, nebo třeba k dohodám o provedení práce.
Švarcsystém se neodvozuje od německého slova pro černou barvu, i když by se to docela hodilo. Příkladem tzv. černého pasažéra je totiž možné označit osobu, co využívá benefitů společnosti, ale neplatí daně. Švarcsystém se odvozuje od jména jednoho českého podnikatele, který zaměstnávání na živnostenský list místo zaměstnaneckého poměru proslavil. A výsledkem jeho „vynálezu“ se stal nejméně dvourychlostní pracovní trh. Když pominu opravdové podnikatele, jedni platí vysoké daně v zaměstnaneckém poměru a druzí, ve skutečnosti nepříliš odlišní od těch prvních, platí nízké daně v o něco nejistějším úvazku spočívajícím v práci na živnostenský list.

Otázka morálky 

Pokud by se omezily daňové úniky, mohlo by se teoreticky vybírat o desítky miliard korun víc. Jenže ty neleží připravené na chodníku.
Především z dlouhodobého hlediska je zlepšený výběr daní zásadní a umožnil by snížení daňových sazeb nebo veřejného dluhu. V krátkodobém horizontu, jako je třeba volební období, ale není realistické očekávat velké pozitivní změny. Přehnaný optimismus z výrazně zvýšeného výběru daní by se mohl více než ve skutečně vyšších daňových výběrech odrazit v ještě vyšším než očekávaném rozpočtovém schodku.
I v rámci dobře míněného boje proti daňovým únikům se dá udělat více škody než užitku. Pomoci nám můžou zahraniční příklady a společný postup na evropské nebo mezinárodní úrovni, jako například v případě daňových rájů či finančního tajemství.
To, že mnozí lidé a firmy tráví spoustu času obcházením zákonů a vymýšlením daňových úniků, je možné považovat za velkou ztrátu efektivity. Tyto peníze pak chybějí v rozpočtu a jsou jedním z vysvětlení pro vysoké sazby, které nikdo z nás nevítá a za neplatiče platí jiní. A tady se dostává argument o daňových únicích do morální a etické roviny, která mně osobně připadá ještě důležitější než ta ekonomická.

diagramy k daňovým únikům

Psáno pro MF DNES (Kavárna 7.12.2013, zdroj grafického provedení diagramů).

Ostravsko: Pět návrhů pro vyšší zaměstnanost

Co může udělat stát? 1. Vzdělání, 2. Částečné úvazky a přehlednější trh práce, 3. Migrace za prací, 4. Přesun úřadů, 5. Nižší platy za vyšší zaměstnanost.

Nezaměstnanost podle řady výzkumů zhoršuje kvalitu života daleko nad rámec nižších příjmů. Pokud navíc trvá déle, připravuje člověka o vlastnosti, jakých si zaměstnavatelé cení, a tím snižuje jeho šance do budoucna. Snadno může vést k sociálním nepokojům či vybíjení si zlosti – třeba na Romech.

Spoluodpovědnost za to, aby vlna propouštění nevedla k dlouhodobé sociální krizi, mají nepochybně podniky a odbory. Plány na novou kolektivní smlouvu v OKD jsou krokem správným směrem – pomohou vyhnout se stávkám a předejít bezprostřednímu zvýšení nezaměstnanosti.

Co může udělat stát? Dnes podporuje zaměstnanost především skrze úřady práce. Může ovšem pomoci přinejmenším v pěti dalších oblastech.

V první řadě jde o kvalitní vzdělání, které je zásadní pro zajištění dlouhodobě nízké nezaměstnanosti a vysokých platů. Ostravě by mohlo prospět spojení jejích dvou vysokých škol a tím vytvoření výzkumné univerzity, která by patřila mezi pět nejdůležitějších u nás.

Dále jsou to částečné úvazky a přehlednější trh práce. Veřejný sektor by měl zvýšit podíl nabízených částečných úvazků a celkově flexibilitu a přívětivost státu jako zaměstnavatele, a tak jít příkladem ostatním zaměstnavatelům. Mohl by také sjednotit nabídky z celého veřejného sektoru na jednom místě na internetu.

Jak zajistit důstojný život těm, kteří nemohou nabídnout víc než hrubou pracovní sílu?

Podstatná je migrace za prací. Česká republika na svou velikost trpí obrovskými regionálními rozdíly v nezaměstnanosti. Stát by proto měl dělat více pro zlepšení podmínek pro dojíždění a podporu dobrovolné migrace rodin nezaměstnaných do jiných částí země, kde jsou pro ně lepší pracovní příležitosti. Například úplná deregulace nájemného a obecně větší rozhýbání trhu s nájemním bydlením by tomuto mohly výrazně pomoci. Pomohl by přesun úřadů z Prahy do regionů. Některé centrální úřady nevyžadují každodenní fyzický kontakt s ostatními pražskými institucemi. Tak proč by nemohly sídlit třeba v Ostravě? Ať kromě finančních ředitelství nebo soudů mají regiony i další kvalifikovaná místa.

A je nutné zdůraznit i nižší platy výměnou za vyšší zaměstnanost. Platy ve veřejném sektoru jsou v Praze i Ostravě srovnatelné, v Ostravě je ale cenová hladina nižší než v hlavním městě a i po mírném snížení nominálních platů by se tamější reálné platy ve veřejném sektoru mohly vyrovnat těm v Praze. Prostředky ušetřené tímto nejspíše kontroverzním návrhem by šlo využít v případě potřeby na najmutí dalších lidí, aťuž ve školství nebo na podporu aktivní politiky zaměstnanosti na úřadech práce, a tím dále podpořit zaměstnanost.

Psáno pro týdeník Respekt (18.11.2013).

Soubor:Ostrava, pohled z Nové radnice 2.jpg

Post scriptum – Respekt pro Ostravsko aneb komentář ke komentáři:

Uvědomil jsem si až zpětně (i díky čtení zajímavých příspěvků na stejné téma), že jsem se snažil najít konkrétní kroky státu, které mají následující dva společné znaky:

1. Jsou pokud možno co nejvíce neutrální z hlediska rozpočtu (tj. mělo by se jednat například o institucionální změny anebo uvést k výdajům odpovídající příjmy).
2. Netýkají se jen Ostravska, ale i dalších regionů (i kvůli tomu, že kromě spolupráce na jedné strategii pro Ostravsko s tímto regionem nemám hlubší zkušenosti).

Také jsou dvě věci, které se mi do krátké odpovědi výše nakonec nevešly, ale jsou zásadní:

1. Odpovídat z kanceláře v Praze o dolech na Ostravsku je…doplňte si podle sebe.

2. Samozřejmě každý i z pěti navržených (a jakýchkoliv jiných) kroků by měl nejdříve projít veřejnou diskuzí a rigorózním hodnocením dopadů.

Jak prezident a vláda valorizují důchody

Začátkem tohoto roku vstoupilo v platnost nové nastavení valorizace důchodů a krátce poté jsme si zvolili nového prezidenta. Miloš Zeman nám slíbil aktivní prezidentství. Vyjadřuje se například i k valorizaci důchodů, a tedy k tomu, jak budou důchody růst v návaznosti na ekonomický vývoj: „Starobní důchody by měly být valorizovány v souladu s inflací, aby byla zachována jejich kupní síla, a to stejnou částkou pro všechny starobní důchodce.“

Je chvályhodné, že svůj názor vyjadřuje náš budoucí prezident relativně explicitně, a lze jej tedy hodnotit. Zároveň je i jen v této jedné větě nejspíše obsažen rozpor, a to v tom, že v první půli se mluví o valorizaci důchodů dle procentuálně vyjádřené inflace a v druhé půli o stejné, předpokládám absolutně vyjádřené, částce pro všechny, čehož není možné docílit zároveň.

 
To, že si Miloš Zeman vytknul jasný cíl, zachování kupní síly důchodců, je dobrý první krok k diskusi. Zároveň je ale zřejmé, že valorizovat v souladu s inflací k tomuto cíli nevede – důchodci průměrně čelí vyšší inflaci, než jak je standardně měřena inflace, tedy indexem spotřebitelským cen. Tudíž i při valorizaci důchodů o inflaci může kupní síla důchodců poklesnout. Otázkou také samozřejmě zůstává, jak tento svůj názor bude přímo nebo nepřímo prosazovat, což ukáže až čas. Ale krátký pohled na konání současné vlády v otázce valorizací ukazuje, že shodu by nalézt mohli.

Vládní přístup k valorizaci důchodů je příkladem úspěšně prosazené systematické reformy a následného popření sebe sama. Tato vláda v roce 2011 měla chvályhodnou vizi nastavit systém valorizací dlouhodobě, ale o rok později se tohoto cíle – jejími slovy kvůli špatné situaci s veřejnými rozpočty – vzdala.

Od tohoto roku se rozhodla změnit nastavení valorizace důchodů a následující tři roky – schválená je dočasná změna zákona na roky 2013 až 2015 – by se důchody měly valorizovat dle součtu třetinových nárůstů jak mezd, tak cen. To je značný rozdíl oproti dnešnímu systému valorizací – součtu třetinového nárůstu průměrné mzdy a celého nárůstu cen. Tento nový systém valorizace tak znamená snížení budoucích vyplácených důchodů oproti očekávání dle dřívějšího systému.

Podobně však i Milošem Zemanem navrhovaný systém valorizace o inflaci je přirozeně méně štědrý než dřívější systém valorizace o inflaci a třetinu růstu mezd. Lze tedy mluvit o shodě mezi současnou vládou a budoucím prezidentem? Ne tak úplně – dle odhadů think-tanku IDEA při CERGE-EI a z pohledu průměrného důchodce se tyto dva návrhy liší. Za tři roky platnosti dočasné změny valorizace prosazené vládou oproti dřívějšímu systému lze očekávat až o několik procent nižší reálnou hodnotu důchodů, kdežto u návrhu Miloše Zemana se za tři roky jedná spíše jen o snížení kolem jednoho procenta.

Naopak současnou vládou dříve schválený systém valorizace, který by dle vlády měl opět začít platit po roce 2015, se od návrhu budoucího prezidenta liší jen o jednu třetinu růstu mezd, a tedy i vzhledem k nevelkému nárůstu v příštích letech jen o velmi málo.

Valorizace důchodů lze tedy považovat za příklad relativně malého rozdílu mezi touto nominálně středopravicovou vládou a nominálně levicovým prezidentem.

Psáno pro Hospodářské noviny (vyšlo 15.2.2013 s titulkem „Jak Zeman zvyšuje důchody“).

Prognózuji, prognózuješ, prognózujeme

Budoucnost je stále ta stejná budoucnost. Ale způsoby, jakými se s ní potýkáme a prognózujeme, se oproti dřívější době částečně změnily u nás i ve světě. O některých zajímavějších (i méně zajímavých) projektech posledních let je – mimo jiné – tento příspěvek.

  1. Existuje dnes něco jako komplexní prognóza ekonomického (sociálního, demografického apod.) vývoje v Evropě a ve světě?
    1. Ano i ne. Ano, mnohé organizace i jednotlivci se snaží o komplexní prognózu ekonomického vývoje ve světě. Ne, podle mého názoru neexistuje ale jeden jediný systém nebo jedno místo, které by si dělalo (oprávněný) nárok na nejlepší možnou prognózu ekonomického vývoje.
    2. Mezi tyto organizace patří například think tanky, univerzity a mezinárodní organizace (jako například agentury OSN, OECD nebo Mezinárodní energetická organizace, které zveřejňují prognózy budoucího vývoje), stejně jako soukromé firmy (z nichž mnohé se na prognózování specializují).
    3. Vlády a jejich organizace jako Evropská komise ve svých strategických dokumentech prognózují také budoucí vývoj – viz česká Strategie mezinárodní konkurenceschopnosti (http://www.businessinfo.cz/cs/podnikatelske-prostredi/strategie-konkurenceschopnosti.html) nebo Energy Roadmap 2050 Evropské komise (http://ec.europa.eu/energy/energy2020/roadmap/index_en.htm)
    4. Existují i menší, ale extrémně zajímavé a inovativní projekty jako je DAGGRE, jehož jsem účastníkem (http://daggre.org/info/). Za pomoci týmu expertů z různých oblastí se snaží vytvořit systém, který dokáže co nejpřesněji odhadnout budoucí vývoj a události.
    5. Dalším velmi zajímavým a inovativním projektem je Intrade (http://www.intrade.com/v4/home/) založený na tržních principech a sázení na různé scénáře budoucnosti (můžete si vsadit na to, že Barack Obama vyhraje v amerických volbách a tak mimo jiné ovlivnit názor tohoto trhu na tuto otázku. Mimochodem implikovaná pravděpodobnost je dnes na 75%).
    6. V České republice se podobnými otázkami kromě vlády, některých firem, univerzit a think tanků, zabývá také například projekt „Česko hledá budoucnost“ (http://ceskohledabudoucnost.cz/index.php/cs/), který v jednotlivých oblastech hledá budoucnost Česka za 15 let. Jsem zpravodajem pro ekonomickou oblast a k dispozici jsou dílčí studie i za další oblasti zde:http://ceskohledabudoucnost.cz/index.php/cs/studie/dilci-studie. Význačným projektem v této oblasti představuje také CESES (www.ceses.cuni.cz).
    7. V mnoha specifických oblastech se i think tank IDEA při CERGE-EI, jedno z mých pracovišť, snaží „prognózovat“, i když takto svou činnost nenazývá.  Ať už se jedná o predikci:
      1.                                                                i.      (prognóza) dopadu změn sazeb daně z přidané hodnoty (DPH): http://idea.cerge-ei.cz/documents/Studie_2011_01_Dane.pdf
      2.                                                              ii.      (prognóza) vývoje zadlužování veřejných financí: http://idea.cerge-ei.cz/documents/kratka_studie_2012_1.pdf
      3.                                                             iii.      (prognóza) vývoje důchodového systému:http://idea.cerge-ei.cz/documents/Studie_2011_02_Penze.pdf
      4.                                                            iv.      (prognóza) dopadu vzdělanosti na růst:http://idea.cerge-ei.cz/documents/Studie_2012_02_Vzdelanost.pdf
      5.                                                              v.      (prognóza) dopadu nevalorizace starobních důchodů: http://iweb.cerge-ei.cz/news/in_the_media/data/kratka_studie_2012_2.pdf
      6.                                                            vi.      (prognóza) dopady rozpadu Eurozóny:http://idea.cerge-ei.cz/documents/kratka_studie_2011_07.pdf
  2. Pokud ano – jak vidí naši budoucnost třeba za 20 let, tj v roce 2032?
    1. Jednoduchý a jednotný obrázek, který by dával dobrý smysl, umí vytvořit málokdo a těžko se mi některý z mě známých pokusů doporučuje. Obecně viz výše zmíněné příklady organizací, predikcí, studií a strategií, ale určitě řadu dalších kvalitních projektů neznám a budu rád za upozornění na ně.
  3. V minulosti se dlouhodobé prognózy zveřejňovaly celkem často, prognostici byli populární osobnosti. Proč oba tyto úkazy vymizely?
    1. Dovoluji si odhadnout, že v západní Evropě k takto výrazné změně jako v Česku nedošlo. Česko naopak šlo z extrému do extrému. Za minulého tzv. komunistického režimu se prognózovalo více, než bylo zdrávo a naopak k přílišnému útlumu prognóz i strategií došlo po Sametové revoluci. Tento útlum je pochopitelný, ale dnes už i vládní a ostatní politická reprezentace pochopila, že je potřeba se zamýšlet nad podobou naší budoucnosti a omezenými kroky, které můžeme využít k jejímu ovlivnění. Strategie (a prognózy) tak přestávají být sprostými slovy a naopak někdy spíše než jejich existence jako v 90. letech chybí jejich realizace.
  4. Není to jako s meteorologií – že totiž jsme schopni předpovědi pouze na velmi krátké časové úseky, nikoli na delší období?
    1. Ano, přirovnání s meteorologií ať už v případě ekonomie nebo obecně pokusů predikovat je na místě. A dokonce i ve velmi krátkém časovém období se někdy velmi rychle mění počasí a podobně je to i s ekonomikou a společností (viz například velké zvraty v hodnocení jednotlivých firem nebo států na trzích nebo nacionalistické či rasistické nálady ve společnosti).
  5. Jaké jsou důvody tohoto „ochromení prognostiky“?
    1. Jedná se z části o specifickou českou (lépe řečeno československou) věc – Prognostický ústav (který na Slovensku, na rozdíl od Česka, ještě v rámci Akademie věd stále existuje – http://www.prog.sav.sk/) byl líhní mnohých významných osob politické scény posledních dvou desetiletí (a možná i tohoto desetiletí!) a prognostika tak byla viditelná nejméně v jejich zosobnění i po změně režimu.
    2. To, že o prognostice nečteme v médiích, může znamenat i změnu jazyka. Místo prognostik dnes možná spíše v podobných situacích nazveme experta ekonomem nebo sociologem.
    3. Jinak v prognózování došlo v posledních desetiletích a letech k velkému vývoji – viz systémy jako DAGGRE nebo Intrade a také detailní prognózy a systémy soukromých i vládních institucí.

Po spolupráci na přelomu roku jsem opět přispěl svou troškou do týdeníku Květy. Výše jsou moje poznámky v odpovědi na jejich otázky. A ano, přiznávám se, podruhé v životě jsem si dnes tento týdeník i zakoupil.

A jako dodatek pár vybraných citátů k prognostice:

„Study the past if you would define the future.“
Confucius

„Knowing too much of your future is never a good thing.“
Rick RiordanThe Lightning Thief

„The future is already here — it’s just not evenly distributed.“
William Gibson

Méně je někdy více aneb o provázanosti vládních hospodářských politik

Oblíbeným ekonomickým ukazatelem posledních let je poměr dluhu veřejných financí vůči hrubému domácímu produktu. Co nám mimo jiné říká?

Většina ekonomů by se obecně shodla na pozitivním vlivu zvýšených vládních výdajů v době nízkého ekonomického růstu. To se ale ve velké míře v České republice neděje a místo toho v médiích častěji slyšíme o škrtech. Vyšší vládní výdaje by totiž mimo jiné zvýšili výše zmíněný ukazatel dluhu, což by mohlo je nevítané ať už samo o sobě nebo jako signál do zahraničí a finančním trhům. Diskuzi o tom zda je to tak správně nechme na jindy a podívejme se, co nám tento jednoduchý ukazatel říká dalšího.

To že tento ukazatel nemá jen čitatel (dluh) ale i jmenovatel (HDP) diskutoval na nedávné ideové konferenci své strany i pan premiér: „prioritního cíle kabinetu – vyrovnaných rozpočtů – nelze dosáhnout bez rostoucí ekonomiky“. Ano. Růst HDP přirozeně snižuje tento ukazatel dluhu a při jeho poklesu je tomu naopak. Za rostoucím ukazatelem dluhu, jak jsme v nedávné studii o udržitelnosti veřejných financí ukázali zde, tak nejsou zdaleka jen rostoucí výdaje spojené především se stárnutím obyvatelstva, ale přirozeně také očekávaný relativně nízký budoucí ekonomický růst.

I tento jednoduchý ukazatel nás tak potvrzuje v tom, že ekonomika je komplexní systém a jednotlivé kroky vládní hospodářské politiky by toto měly brát v potaz. A to více než je tomu dnes, ačkoli některé snahy v rámci koordinace reforem a agendy Evropy 2020. Když odhlédneme na chvíli od politických problémů a realizace vládních plánů, vidíme řadu pokusů o změnu fungování veřejných politik. Ať už to jsou reformy, méně promyšlené škrty, dlouhodobě zaměřené strategie konkurenceschopnosti nebo exportu či v nedávno slíbená prorůstová opatření, na první pohled se množství plánů současné vládě brát nedá (o podobných otázkách jsem včera diskutoval s Janem Procházkou, členem NERV, na Rádiu Česku).

Místo kvantity bych tak rád viděl ve vládních krocích více kvality. Ať už vláda učiní ekonomické předpoklady a politická rozhodnutí jakákoliv, svět rychle připravených a ne kvalitně ohodnocených a diskutovaných balíčků, jedno jestli škrtacích nebo prorůstových, není pro ekonomiku to pravé. Někdy je méně opravdu více.