Ostrovy s poklady jen pro některé

Spolu s Honzou Strakou jsme sepsali recenzi jedné zajímavé knížky:

Neznámí vlastníci plzeňské Škodovky, obří ekologická zakázka, údajné miliony matky bývalého ministra Kocourka, pražské machinace s Opencard nebo s prodejem jízdenek jsou kauzy, které v poslední době hýbaly českými médii. Kromě podezření z korupce a rozhořčení veřejnosti je spojuje ještě jedna věc. Zásadní roli v těchto podezřeních hrají země s neprůhlednými finančními pravidly, které často odmítají spolupracovat s českými úřady nebo v nich není možné dohledat konečné vlastníky společností. Jak ve své knize Ostrovy pokladů (Treasure Islands) ukazuje britský investigativní novinářNicholas Shaxson, tyto finančně tajnůstkářské země (secrecy jurisdictions) nenapomáhají nekalostem zdaleka jen v České republice.

 

Shaxsonova kniha líčí znepokojivý obrázek světa, kde hrstka vybraných nalézá poklady na úkor ostatních – někdy znepokojivý až natolik, že je obtížné mu úplně uvěřit. Podle Shaxsona se dokonce tato finanční činnost v mnoha ohledech podobá tradičním formám korupce, jako je úplatkářství, a proto bychom na něj jako na korupci měli nahlížet.

Daňové ráje, jak se těmto zemím také často říká, nemusí znamenat jen tropické ostrovy, slunné pláže a nízké daně. Ano, mnoho jedinců a firem se do nich uchyluje, aby se doma vyhnuli daním, jejich klíčovým rysem je ale malá transparentnost. Finančně tajnůstkářské země tak především nabízejí příležitost vyhnout se pravidlům a zákonům jiných zemí – a jsou jimi tak nejen Kajmanské ostrovy, ale i Londýn nebo Lucembursko. Ačkoliv povědomí veřejnosti o významu finančně tajnůstkářských zemí zůstává malé, jejich role v globální ekonomice je obrovská.

Jeden z problémů, na který Shaxson upozorňuje, je spojen s tzv. daňovou optimalizací nadnárodních firem. Ta je legálním aspektem globálního ekonomické činnosti, kdy téměř 60 procent světového obchodu se děje v rámci nadnárodních firem a firmy se i dle daňových sazeb rozhodují o umístění svých aktivit. Problémem je, že firmy často zneužívají transakce v rámci nadnárodní firmy k tomu, že se daně snaží vyvést do zemí s nižšími sazbami, ačkoliv to neodpovídá umístění jejich ekonomických aktivit. A i prostřednictvím finančně tajnůstkářských zemí již předpisy porušovat můžou. Shaxson uvádí extrémní příklady nekalých transakcí za pomoci takové manipulace cen výrobků: kilo toaletního papíru z Číny se prodalo za 4 121 dolarů a litr jablečného džusu z Izraele za 2052 dolarů. Takto křiklavé manipulace dnes projdou jen zřídka, ale například v oblasti duševního vlastnictví, kde není zcela jasné, v jaké zemi vzniká přidaná hodnota a existuje poměrně široké rozpětí uznatelné ceny, se dají pravidla lehce ošálit.

Rozvojové země kvůli těmto machinacím přicházejí podle některých odhadů ročně o desítky miliard dolarů. Na různé účetní finty a nejasně definovaná pravidla doplácejí ale i země vyspělé. Nadnárodní firmy dokáží své zisky pružně přesouvat v rámci holdingů a například v roce 2007 třetina ze 700 největších britských korporací nezaplatila v Británii vůbec žádnou daň ze zisku.

Finančně tajnůstkářské země mohou rovněž hrát klíčovou roli při napomáhání globálnímu organizovanému zločinu např. při obchodu s drogami, zbraněmi, nebo se ženami. Pro policii je téměř nemožné dopátrat se, kam mizí peníze, protože mnohé jurisdikce odmítají sdílet informace. Rozlišit právo na finanční tajemství a přehnané tajnůstkářství je obtížné – ale alespoň pohledem z České republiky i Shaxsona na mnohých místech světa jistě dochází k přehnanému tajnůstkářství. Například na Kajmanských ostrovech je dokonce možné skončit ve vězení nejen za vyzrazení informací, ale i za pouhé požádání o informaci. A pokud se zahraniční vyšetřovatelé začnou přece jen o účty v těchto mimořádně nepřístupných zemích detailně zajímat, přesunou se tiše ale rychle do jiného místa. Není divu, že na Britských Panenský ostrovech s 25 000 obyvateli je registrováno 800 000 společností – dle Indexu finančního tajnůstkářství vydaného Tax Justice Network v říjnu 2011 nabízí jedny z nejextrémnějších podmínek.

Na tom, že je země velkým finančním centrem nemusí být ještě nutně nic špatného – pokud to není spojeno s nekalou konkurencí v podobě příliš tajnůstkářských podmínek.Podle Shaxsona jsou dvě největší světové finančně tajnůstkářské země Spojené státy následované Velkou Británií, další se nacházejí v Evropě. Díky nedávným korupčním kauzám již česká veřejnost ví o Kypru a jeho nedobytném obchodním rejstříku. A například Švýcarsko, které v roce 2011 „zvítězilo“ v Indexu finančního tajnůstkářství, v roce 2009 hostilo 2,1 trilionu dolarů ze zahraničních  účtů – z čehož 80% nebylo přiznáno daňovým úřadům v bydlišti vlastníka.

Velkou pozornost nedávno vzbudil úspěch amerického daňového úřadu (IRS) při odhalení tajných kont amerických občanů ve Švýcarské bance UBS. Když IRS díky whistleblowerovi získala informace o tajných kontech, pohrozila UBS odebráním licence a kriminálním vyšetřováním. Banka raději zaplatila pokutu 780 milionů dolarů a předala Američanům jména 4000 amerických držitelů kont. To ve Švýcarsku, tradičně zakládajícím si na bankovním tajemství, způsobilo nemalou kontroverzi, zvlášť když k úspěchu Američanů přispěla právě činnost whistleblowera. Úspěchy v boji proti daňovým únikům jsou však stále spíše ojedinělé a vyvolávají i kontroverze – jako když německé úřady koupily od zaměstnance banky seznam klientů, kteří v Lichtenštejnsku skrývali svůj majetek.

Problematika finančního tajnůstkářství je komplexní a toto jsou jen některé z jejích dimenzí. Daňové úniky jsou jasně odsouzeníhodné. Co si ale počít s tím, že mezi velká finanční centra patří například také Nizozemsko, kudy v roce 2008 proteklo 18 trilionů dolarů, přibližně dvacetinásobek jeho HDP? Spoustu investorů jistě přilákalo jeho stabilní politické a právní prostředí a ne (jen) nekalé úmysly. Je např. daňová konkurence zemí dobrým způsobem, jak zlepšovat efektivitu (a tak i bohatství) ekonomiky, nebo jen poskytuje korporacím příležitost, jak se vyhnout své společenské zodpovědnosti? Aktuální informace o problematice  finančně tajnůstkářských zemí a o pokusech úřadů zlepšit regulaci a její vymáhání podává blog organizace Tax Justice Network, která se na tuto problematiku dlouhodobě zaměřuje.

Různé finanční machinace, jejichž součástí je i využívání finančního tajnůstkářství, se staly tak všudypřítomnými a mají tolik podob, že si jich ani nevšímáme – ať už jejich legálních nebo nelegálních aspektů. Konec konců, i Česká republika má svá neprůhledná finanční pravidla jako například listinné akcie na majitele.  V rámci debat o reformách globální ekonomiky tak Ostrovy pokladů přináší mnoho podnětných myšlenek, kterými směry se vydat. Jedním z nich je například užší mezinárodní spolupráce, která odstraní mezery v zákonech a nejkřiklavější výhody pro vybrané skupiny.

Zkrácená verze této recenze vyšla 23.1. v týdeníku Euro.

Komentáře nejsou povoleny.