V návaznosti na další otázky Jana Macháčka v rámci Dialogu jsem si dovolil trochu optimismu:
Jsou příběhy Slavie a Sazky příběhem finální očisty na bolestné cestě k vládě práva v této zemi? Nebo se vracíme zpět do divokých 90. let? Je to příběh dvou společností na okraji, nebo příklad něčeho institucionálně vážného?
Nejsem velký znalec pražských S (Slavie ani Sazky), ale ke každému si dovolím malou poznámku a dohromady jedno velké přání: nechť zůstanou ojedinělými příklady špatného chování a věnují se svým hlavním disciplínám (sportu – a ne finančnímu tajnůstkářství, sázení – a ne investicím).
Pro některé silně liberálně smýšlející kamarády by se mohla zdát být SÁZková KAncelář skvělým příkladem ne zrovna dobře řízeného státem vlastněného podniku. Jak ale správně poznamenává Pavel Kohout, otevřenou otázkou vůbec zůstává, kdo efektivně Sazku vlastní, řídí a kontroluje..
Pokud má Jan Macháček pravdu v tom, že se okolí Slavie nachází močál napuštěný “jedem neprůhledného vlastnictví, vzájemných žalob, defraudací, duplicitních akcií, podivných garancí, které se teprve vynoří, vydírání, žalob a změti pohledávek, která připomíná klubko zmijí”, tak máme o konkrétní příklad a zároveň důvod víc, proč bychom měli podpořit nástroje transparentnosti jako například projekt veřejných zakázek zIndex nebo institucionální opatření z rámce strategie konkurenceschopnosti NERV. Jakýkoliv projekt nebo zákon sám o sobě situaci v naší zemi výrazně nezlepší, ale pamatujme: malými krůčky k mnohem lepšímu světu..
Petr Janský 