Komentář z dnešních Hospodářských novin:
Ministerstvo financí ukončilo příjem objednávek na spořicí státní dluhopisy pro občany předčasně minulý pátek, protože objem objednávek již dvojnásobně překonal očekávaných 10 miliard korun. Poptávka po spořících dluhopisech ale není jediné kritérium pro hodnocení úspěšnosti. Jako vyučující bych tomuto pilotnímu projektu dal známku chvalitebně, hlavně bych mu ale poskytl kritickou zpětnou vazbu.
Začněme pochvalou. Zahájení prodeje státních dluhopisů občanům je krok správným směrem především kvůli vytvoření nového zdroje financování státního dluhu. Sníží se tak závislost na převažujícím prodeji velkým hráčům finančního trhu. Možným souvisejícím ekonomickým přínosem je pozitivní dopad na export. Dluhopisy prodané přímo občanům znamenají menší množství korunových dluhopisů prodaných do zahraničí a tedy menší tlak na zhodnocení koruny. Očekávám tedy o něco málo menší ztrátu cenové konkurenceschopnosti českých exportů, i když na úkor dražšího dovozu.
Spořící státní dluhopisy s sebou nesou i problémy, například zvýšení rizika vytlačování soukromých investic. Lidé půjčují peníze vládě místo toho, aby si spořili peníze v bance. Banka by je pak mohla půjčovat firmám například na rozšíření výroby a s tím související vytvoření pracovních míst. Velikost zvýšení tohoto vytlačování je nejistá, protože existuje i u ostatních způsobů financování dluhu. Další nevýhodou může být celková větší nákladnost prodání státního dluhu tímto způsobem, ale ke konečnému hodnocení nám alespoň zatím chybí potřebné informace.
Ministerstvo navíc umožňuje obcházet placení daní při držení spořicích státních dluhopisů tím, že stanovilo jejich nominální hodnotu jako jednu korunu, a srážková daň se tedy zaokrouhluje na nulu, ačkoli minimální nákup je tisíc korun. Je paradoxní a politováníhodné, že Ministerstvo financí napodobilo podobný oblíbený daňový trik některých bank místo toho, aby se konzistentně zasazovalo o kvalitní daňové prostředí.
Pro spořící občany nabízí státní dluhopisy roční zhodnocení kolem dvou až tří procent, což je srovnatelné se spořicími bankovními konty. Výhodou netermínovaných účtů je větší flexibilnost, protože dluhopisy mají obchodovatelnost omezenou na čtyřikrát za rok.
Spořící státní dluhopisy mají určitou výhodu z hlediska pojištění státem, protože ten je vydává a nabízí tak implicitní pojištění v jakékoliv výši. U banky má občan ze zákona pojištěné vklady do hodnoty zhruba dvou a půl miliónu. I kvůli tomuto efektu pojištění se dá očekávat zájem především od bohatších vrstev obyvatel, kteří by spořili podobně i bez těchto zvláštních dluhopisů a nedochází tak k přílišné podpoře úspor. Naopak může docházet k přerozdělování bohatství od zbytku společnosti k bohatším občanům – což by bylo podobné jako u stavebního spoření nebo stravenek, kde ale toto přerozdělování kritizoval například i pan ministr Kalousek. Mimochodem – spořící státní dluhopisy byly nabídnuty cizím státním příslušníkům, což je podle mého názoru dobře, jen to není úplně ve shodě s rétorikou o českých úsporách.
Ze zatím dostupných dat nelze vyčíslit výše uvedené přínosy a náklady spořících státních dluhopisů pro stát a učinit tak jednoznačný závěr. Nemáme například detailní čísla o tom, kolik vydání dluhopisů pro občany stojí státní pokladnu a kdo si je kupuje. Na rozdíl od mediálního úspěchu tak kvůli nedostatku adekvátních dat nad případným úspěchem z ekonomického hlediska stále visí řada otazníků.
(Tento komentář má stejné téma jako nedávná Macháčkova výměna a můj výstup na ČT před deseti dny.)
Petr Janský 